Koncem minulého roku byla elektronická evidence tržeb jedním z nejfrekventovanějších politických i ekonomických témat. Jak byste zhodnotil úvodní půlrok jejího fungování?
Fungování EET hodnotím jednoznačně pozitivně. Po technické stránce systém funguje bez problémů – vydáno je již více než 1,5 miliardy účtenek. Každý den se jich vydá 10 až 15 milionů. A pokud někde vznikají problémy, pak jsou především spojeny s dostupností či spolehlivostí internetového spojení, ale problém nevzniká na straně Ministerstva financí a jeho systémů.
Ekonomicky – bylo-li záměrem EET zvýšit výběr DPH a omezit daňové úniky – pak lze také hovořit o úspěchu.
Domnívám se, že tak lze usuzovat z porovnání několika základních čísel. Za čtyři měsíce letošního roku vzrostlo celostátní inkaso DPH o téměř 11 procent oproti stejnému období minulého roku. Porovnávám čtyři měsíce letošního roku proto, že v dubnu platí DPH ti, co mají čtvrtletní splátky DPH, tj. jde o platbu z tržeb za první čtvrtletí; to jsou především malé restaurace a hotely, na které se povinnost používat EET vztahuje již od prosince 2016. Efekt zavedení EET se proto mohl plně projevit až právě v prvním čtvrtletí 2017. Naproti tomu efekt zavedení EET pro obchody se v těchto výsledcích ještě příliš neprojevil, neboť tato povinnost byla zavedena až od 1. března.
Diskutovalo se také, že zavedení EET povede ke krachu malých hospod a restaurací. Pravděpodobně tento efekt není tak velký. Odvolal bych se zde na analýzu firmy Bisnode, která uvádí, že v roce 2016 bylo zaregistrováno o tři čtvrtiny více firem v oboru pohostinství oproti předchozímu roku. Spojují to jednoznačně se zavedením EET, což dokumentují tím, že k největšímu přírůstku nových firem došlo v posledních třech měsících minulého roku, především pak v listopadu – tedy těsně před zavedením EET. Trend zakládání nových firem pak pokračuje i v prvních měsících letošního roku.
Tento vývoj je pak spojován se snahou přerušit dosavadní historii firmy, založit novou a znemožnit tak porovnávat výsledky firem před zavedením EET a po jeho zavedení. Asi si každý umí představit, proč k takovému vývoji dochází. Tím nechci říci, že v některých případech není EET bez problémů, například ve vztahu ke spolkům a podobně, což je však řešitelné v dohodě s daňovou správou.
Zmínil jste nárůst inkasa DPH o téměř 11 procent. Vlivů na příznivý vývoj výběru daní a na přínos pro státní rozpočet mohlo být ale víc, proč ho přičítat právě EET?
Přirozeně, že vlivů, které ovlivňují výběr daní, je více. Nicméně domnívám se, že výrazný vzestup inkasa DPH v letošním prvním čtvrtletí je především způsoben zavedením EET.
Ještě bych zdůraznil, že významnou měrou se na růstu inkasa DPH podílí také tzv. kontrolní hlášení k DPH, které bylo zavedeno v minulém roce a umožňuje křížovou kontrolu vydaných a přijatých faktur jednotlivých firem. Jeho cílem je především omezit tzv. karuselové podvody na DPH.
Jak ukazují zprávy z poslední doby, pak daňová správa dnes rozplétá systémy podvodů na DPH, které jsou identifikovány právě z kontrolního hlášení. V zatím největším z nich se zúčastňuje více než sto firem, které si mezi sebou dodávají zboží tak, aby nakonec nezaplatily DPH. Přesto efekt kontrolního hlášení již v letošním roce není tak výrazný, neboť jeho hlavní přínos byl patrný v minulém roce.
Efekt EET bych viděl především v meziročním porovnání základních národohospodářských ukazatelů. Inkaso DPH závisí na vývoji hrubého domácího produktu, a pokud se nezmění její sazby, pak by inkaso mělo růst v podstatě stejně rychle, jako roste hrubý domácí produkt v běžných cenách. Pro první čtvrtletí letošního roku tak zaznamenáváme růst HDP o 4,8 procenta v běžných cenách. Růst inkasa DPH byl téměř 11 procent a přitom ještě došlo k poklesu daňové sazby v pohostinství – oproti minulému roku. Rozdíl, že HDP je počítán za první čtvrtletí a růst DHP za čtyři měsíce nehraje v tomto porovnání žádnou významnou roli, protože porovnáváme tempo růstu, a to se nemůže nijak výrazně změnit v daném období.
Proto z toho usuzuji, že vlivem EET se podařilo zvýšit účinnost výběru DPH – tak jak se předpokládalo.
Nakonec efekt EET bych odvozoval i z dalšího porovnání. Podle statistiky služeb se tržby v sektoru stravování a ubytování zvýšily o 21,3 procenta, ale ve stálých cenách jen o 11,4 procenta, přitom cenový vzestup je oficiálně uváděn ve výši 5,5 procenta meziročně. Domnívám se proto, že toto vyšší inkaso je dáno také tím, že není takový prostor pro krácení tržeb.
Psali jsme:
Málokdo už si asi vzpomene, že zákon směřující k eliminaci úniku DPH byl připravován už v letech 2002 až 2003. Mám na mysli zákon o registračních pokladnách, který měl fungovat na podobném principu. Proč se ho nepodařilo prosadit už tehdy?
Je to už dávná historie, přesto možná je dobré se k ní na okamžik vrátit. Zákon o registračních pokladnách, které měly plnit v podstatě podobnou funkci jako EET, byl přijat za vlády koalice ČSSD, Unie svobody a KDU-ČSL, což do značné míry určovalo i jeho osud. Základním nástrojem pro zjištění inkasa tržeb a z nich vyplývajících plateb DPH měla být registrační pokladna, která měla mít zabudován modul, který by zaznamenával tržby a který by podléhal kontrole finanční správy. Nebyl tam tedy současný systém online propojení na finanční správu.
Zákon sice prosadila ČSSD, ale přes skrytý odpor koaličních stran. Už tehdy bylo patrné, že ekonomickou politiku vlády určují v převažující míře obě koaliční strany, nikoli sociální demokracie. Rozhodující slovo v hospodářské politice koaliční vlády měl tehdejší předseda sněmovního rozpočtového výboru Miroslav Kalousek. Sociální demokrat Bohuslav Sobotka byl sice ministrem financí, ale ještě si mnozí pamatují, jak po příchodu na ministerstvo pronesl nejednou citovaný výrok, že „sliby (předvolební) nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí“ na adresu volebního programu ČSSD.
Tento jeho výrok pak předurčoval i hospodářskou politiku vlády. ČSSD se nechala zatlačit do pozadí a politiku vlády ve skutečnosti dělala Unie svobody a KDU-ČSL. A v takové situaci sociální demokracie nebyla schopna hájit své programové cíle.
Zákon se sice ČSSD podařilo prosadit, ale po celou dobu existence vlády právě koaliční partneři, především pak Miroslav Kalousek, nepromarnili žádnou příležitost, aby při koaličních jednáních výměnou za svůj souhlas s návrhy sociálních demokratů nenavrhli odložení platnosti tohoto zákona, nejprve to bylo k lednu 2007, později pak k lednu 2008. A po nástupu Topolánkovy vlády pak ministr financí Kalousek navrhl tento zákon definitivně zrušit.
Sociální demokracie v té době zjevně nepovažovala tento zákon za svoji prioritu, nebyla ochotna ho dostatečně hájit, a proto přistoupila na zdržovací taktiku koaličních partnerů, aby nakonec jen přihlížela, jak se tento zákon zrušil.
Blíží se parlamentní volby a především politici ODS a TOP 09 slibují voličům zrušení EET i kontrolního hlášení. Co by znamenalo opakování scénáře, kdy vláda Petra Nečase uzákonila vznik druhého důchodového pilíře a Sobotkova vláda ho zrušila, v případě EET?
Se zrušením EET je sice možné si zahrávat, ale jen na papíře. Pokud by tyto strany přišly k moci – ačkoli to podle volebních preferencí tak ani zdaleka nevypadá – v EET by musely pokračovat, protože oněch minimálně 20 miliard plus další miliardy, které se ještě ukáží na efektu zdravotního a sociálního pojištění a také na dani z příjmu, by sotva měly čím nahradit. Je to z mého pohledu jen taková hra s voličem. Nic jiného…
K tomu snad ještě jednu poznámku. Když se ekonomice daří, pak všichni chtějí rozdávat. Návrh rozpočtu na rok 2018 je dnes hluboce deficitní. Návrhy na výdaje přesahují reálné možnosti ekonomiky až o sto miliard. Tak jak by s tím asi tak chtěli tito politici pracovat? K jakému deficitu by se asi tak dostali?
Máte jako makroekonom dojem, že ekonomická situace v zemi je taková, že nahrává více koaličním stranám? Pokud by se voliči měli rozhodovat jen podle stavu svých peněženek, byla by to pro koaliční strany výhoda? Nebo naopak mohou lidi ovlivnit aktuální palcové titulky deníků (Máslo za 50 Kč! Drahé jako nikdy! nebo Drahé byty ženou lidi z velkých měst), že nastává drahota?“
Současná koaliční vláda je úspěšná a voliči asi jen sotva pochopí, proč bylo nutné vyvolávat vládní krizi, kterou žijeme již několik měsíců a která bude ochromovat vládu do konce jejího funkčního období. Skutečně se touto formou vytváří dělná atmosféra ve vládě? Opravdu bylo nezbytné vyhrocovat vztahy s ministrem financí po třech letech společné práce, který svým nasazením i erudicí bezesporu přispěl k ekonomickým úspěchům této vlády?
Jako ekonomika jsme teď měli poměrně klidné období, kdy jsme mohli pro všechny občany něco udělat, a je proto škoda, že ani ten poslední rok se už nepodaří v poklidu dokončit. A je zásadní otázkou, zda i po volbách zde bude prostor pro spolupráci, zda všechno to, co bylo, a tím spíše ještě bude řečeno, bude stejně rychle zapomenuto. Ti, co vyvolali tuto krizi, si opravdu myslí, že to všechno byla jen hra a po volbách se bude pokračovat vesele dál, jako by se před tím nic nestalo?
Já moc nevěřím tomu, že příští čtyři roky budou stejně tak poklidné jako ty minulé. Možná to signalizuje i to, co uvádíte o cenách másla, byť je to jen malý střípek do celé mozaiky. Z hlediska našich vnitřních podmínek je tento vývoj málo opodstatněný. Výroba másla neklesá – ročně něco málo přes 40 tisíc tun, vývoz másla se snížil o polovinu a je někde kolem dvou tisíc tun ročně. V těchto podmínkách je cena másla oproti stejnému období minulého roku o 40 procent vyšší (ze 134 Kč/kg na 187 Kč/kg). Dokonce ani výkupní cena mléka neroste nijak dramaticky – necelých 10 procent.
Také v zahraničí dochází k podobným jevům – cena másla se výrazně zvyšuje například i ve Francii.
Jediné vysvětlení pak vidím v tom, že jde o tržní spekulaci, jakých jsme už zažili bezpočet. Může proto jít i o skupování másla ze strany tzv. komoditních fondů, které spekulují s růstem ceny, kterou mohou vyvolat zpomalením zásobování trhu máslem. Může však také jít o růst jeho spotřeby na trzích mimo Evropu, což ale nevysvětluje vývoj české vnitřní ceny, protože my nemáme žádný významný dovoz másla. Je to proto spíše využití příležitosti k vzestupu cen až ke hranici, kterou bude spotřebitel ochoten snášet.
Tento neklid na trhu a vyvolávání spekulací podobného charakteru – nakonec neklid na trhu s nemovitostmi je podobného charakteru – je podle mého názoru příznakem narůstající konjunktury. Uvidíme, jak dlouhé bude její trvání.
Četl jsem úvahu sociologa Daniela Prokopa o tom, že z lidí ve věku 50 až 69 let je s životní úrovní spokojena méně než polovina. Čím je to způsobeno a jakou perspektivu vůbec má tato část populace ve světle nedávných výroků ministra financí Ivana Pilného, že brzy už nebude na důchody, že senioři budou muset pracovat do hodně pozdního věku (viz sekání trávy v parku), nebo se o ně budou muset postarat jejich děti?
Tuto úvahu jsem, bohužel, nečetl, proto se mohu opírat jen o vaše tvrzení. Přirozeně, že lidé starší padesáti let mohou být nespokojeni se svojí životní úrovní. Bezpochyby cítí, že jejich pracovní pozice může být ohrožena, protože na jejich místo může nastoupit někdo mladší. Nejen proto, že je mladší, a tedy i může mít lepší fyzickou kondici, ale i proto, že v tomto věku už má člověk zpravidla vyšší plat, a přijde-li na jeho místo někdo mladší, pak je to i s nižším platem. A to může být motivem k jeho propuštění. Míra nejistoty a obav se v tomto případě nevyhnutelně odráží i do jeho životního postoje.
Pokud jde o penzisty, myslím, že ministr Pilný se již od toho svého výroku distancoval, protože to byl výrok pronesený v jiné souvislosti. V současném průběžném systému důchodového zabezpečení na důchody – zdůrazňuji – vždy bude. V tom je zásadní přednost tohoto systém vzniklého ještě v 19. století, a který přetrval s jistými modifikacemi až do současnosti. Bylo by však nutné, aby každý, zejména v mladém věku, také pamatoval na důchod a hledal možnosti, jak se lépe zabezpečit na stáří. To je především zodpovědnost každého z nás. V tom bych také viděl smysl ministrova výroku.
Sociolog Daniel Prokop ve své analýze uvádí i to, že tato skupina – víc než jiné – fandí hnutí ANO a především Andreji Babišovi. Čím ji bývalý vicepremiér navzdory tomu, že je nejčastějším terčem politických útoků, může oslovovat? Nesouvisí jeho podpora i s tím, že vybudoval velkou firmu, dává lidem práci, že jeho „Ano, bude líp“ zní věrohodněji od něj než celoživotních politiků a že pro tuto generaci má práce větší význam než pro jiné?
Ani se tomu, že tato skupina fandí Andreji Babišovi a hnutí ANO moc nedivím. Tito lidé už v životě leccos viděli a zažili a pamatují si i na sliby, které dosud sloužící politici dávali. Proto si myslím, že je jim sympatičtější člověk jejich generace, člověk, který se vypracoval samostatně a především pracoval. On není z kategorie politiků, kteří svůj život tráví v parlamentních lavicích a v běžném životě se nikde zatím neuplatnili. Co tito politici vědí o životě lidí, kteří si musí často nesnadno „vydělávat na chleba“, kteří třeba mají nerudného šéfa, nemocné dítě, se kterým musí zůstat doma, a neví, jak zaplatí inkaso?
Lidé jsou už unaveni těmi tvářemi a zejména ústními projevy politiků, kteří jsou ve vrcholné politice deset či patnáct let. Nakonec, kde ve světě politici vydrží tak dlouho ve vrcholné politice? Asi nikde. Možná v tom je naše zvláštnost. Snad postačí připomenout osud Churchilla, který po vítězství ve válce, hned v roce 1945 byl voliči poslán do výslužby, nebo de Gaulle, který také měl nucenou pauzu, aby se mohl po třinácti letech vrátit na dalších dvanáct let do politiky.
Po deseti či patnácti letech se již nevyhnutelně dostaví únava – a to na obou stranách – politici už toho nemají moc, co říci, protože ideje, se kterými do vrcholné politiky vstupovali, buď prosadili, a mají právo jít na odpočinek, nebo je neprosadili – a pak teprve si zaslouží vystřídat. Prostě lidé chtějí změnu – a tu dnes představuje Andrej Babiš – právě pro tuto generaci. Mladší generace si už nepamatuje, co bylo před patnácti lety – kauzu OKD či privatizaci Becherovky a tak dále.
Navíc Andrej Babiš k lidem mluví jejich jazykem, kterému rozumí. To nejsou ty bezobsažné fráze parlamentních politiků stejně jako často hloupé a nesmyslné rozmíšky v Parlamentu. Navíc Babiš se nebojí přijít mezi lidi, i když s ním někdy nesouhlasí; ani to mnoho politiků vyrostlých jen v Parlamentu neumí. Také se nebál pojmenovat mnoho kauz a případů korupce, nad kterými ostatní chtěli zavřít oči.
Dá se při ohlédnutí za třemi a půl roky vlády Bohuslava Sobotky říci, že šlo o jeden z nejvstřícnějších polistopadových kabinetů vůči odborům, ať už šlo o vyšší platy ve státní sféře, zvyšování minimální mzdy a podobně?
Ano, dá se to tak říci. Ale neměli bychom také zapomínat, že tato vláda nastoupila po jedné z nejméně přátelských vlád ve vztahu k odborům – Topolánkově a Nečasově. Po období, kdy se nezvyšovala minimální mzda, snižovaly se platy v rozpočtové sféře a tak dále. Řešení těchto problémů proto čekalo na jinou vládu, a tou byla vláda současná. Myslím, že všichni koaliční partneři pochopili, jaké jsou nutné kroky. Pochopili, že zvýšíme-li platy, pak tyto platy umožní vyšší spotřebu, a tedy i vyšší výrobu či nabídku služeb a tak dále. Prostě pochopili, jaká je základní abeceda moderní ekonomiky, že to není nesmyslné šetření, škrty a podobně. Škoda jen toho konce…
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
