Část majitelů a provozovatelů hospod a restaurací odmítá respektovat omezení a nechávají otevřeno i po 20. hodině. V Bartolomějské ulici v Praze přímo pod nosem policejních útvarů prodávali alkohol a hosté stáli frontu. Konala se také další demonstrace proti vládním opatřením a rouškám. Začínají mít Češi omezení dost a projevuje se to tímto způsobem? Nebo o čem takové chování vypovídá?

Řekl bych, že o ničem podstatném. V každé společnosti je část lidí, kteří mají na věci jiný náhled, mají jinou hranici únosnosti, pokud se jich má týkat nějaké omezení. A v demokratických společenstvích mají právo svůj názor legitimně vyjádřit, pokud jim to zákon umožňuje.

Třebaže v případě restaurací, hotelů a podobně jde především o strach o přežití, jde jim o živobytí, o budoucnost. V těchto případech je asi legitimní neuposlechnout, i když ne legální, tedy vlastně protizákonné, zvláště jde-li o nouzový stav. Ale divme se lidem, kde jde o jedinou činnost, na které jsou existenčně závislí. Přidejme k tomu hrozbu z neplacení účtů, nájemného a tak dále, tedy hrozící insolvence s možnými exekucemi. Zničené životy.

Není tedy divu, když vzpourou proti nařízením dávají najevo, že jim už nic nezbývá než jen tato vzpoura, která, doufají, donutí vládu se nad těmito likvidačními nařízeními zamyslet. Konečně, ten řetězec příčin a následků nekončí jen u nich, ale zasahuje i do oblastí, které byly na této činnosti závislé.