Jít po ulici s Jiřím Kajínkem a hledat u toho místo na krátký rozhovor, který vám přeroste v rozhovor dvojnásobné šíře, je zábavná pouť, kdy po vás pokukují lidé, na nichž je vidět, že by k němu nejraději přistoupili a požádali o fotografii či autogram, ale přemýšlejí, jestli to je vhodné.
Asi v polovině rozhovoru nás míjí pán, který výrazně zpomaluje a na Jiřího Kajínka zaostřuje, pak ale pokračuje v chůzi a my v rozhovoru. Po chvilce se vrací a váhavě, slušně nám vstupuje do rozhovoru „Promiňte, vy jste Jiří Kajínek, že jo?“ ptá se. „Jsem,“ říká pobaveně oslovený. „Děláme tady zrovna rozhovor…“ Pán popojde. „A mohl bych se s vámi jen na okamžik vyfotit? Jak jsem teď šel kolem vás, tak si říkám – tohle je Kajínek, nebo se mi to zdá a mám pořád tu opici? A pak si říkám, no jo, to je Kajínek…“ Smějeme se a rozhovor přerušuje krátká série fotografování a pak v něm pokračujeme.
Jak se z vás stal influencer? Jak a kdy vás napadlo začít dělat vlog, tedy založit si účet na youtubu a sdílet tu své zkušenosti z vězení?
Když jsem přišel z vězení, tak jsem byl dopředu rozhodnutý, že si nebudu zakládat žádné účty na sociálních sítích. Že mě to nezajímá. Jenomže potom za mnou přišel jeden známý a říkal – hele, my teď děláme instagram pro Karla Gotta. A když už bude mít Karel Gott instagram, tak bys měl mít taky. Já jsem to bral jako hrozný fór. Takže takhle já jsem se dostal k instagramu.
Díky Karlu Gottovi. A potkali jste se spolu s Karlem Gottem někdy?
Ne, ne, ne, já jsem Karla Gotta v životě nepotkal. Každopádně tohle už se stalo před, já nevím, řekněme, skoro devíti lety. No a na instagramu mám už asi 50 tisíc odběratelů. Já se neženu za tím, abych nasbíral ty sledující.
Teď jste i na tiktoku, to mě překvapilo snad ještě víc...
To já bych už vůbec neudělal. A to zase můj jinej známej – ten, který mě přemluvil před lety točit na youtubu. A s ním teď dělám ten nový pořad a nový kanál Kajínkův gastro svět. To je nový kanál, oddělený od toho, který mám už devět let a kde povídám ty své zážitky z vězení a ze svobody. A který má už přes sedmdesát tisíc odběratelů.
@kajinkuvgastrosvet Konečně pořádný SMAŽÁK! ????#kajinek #kajinkuvgastrosvet #smazak #smazenysyr ? původní zvuk - Kajínkův GASTRO SVĚT
A jak jste přišel na to, dělat pořady o jídle? Už jsem si říkala – všichni snad dnes dělají nějaké recenzenty nebo točí, jak vaří. A teď ještě i vy jste začal. Ale vy to děláte jinak – vyprávíte u toho zajímavosti, jak se jí ve vězení...
Původně jsem do toho nechtěl jít. Pak mě ale známý přemluvil, abych s ním udělal pořad na placenou platformu HeroHero.
Já jsem do toho moc nechtěl jít, protože jsem si říkal, že se tím pohřbí ten můj youtube kanál, což by byla škoda. Přimněla mě k tomu příhoda s hamburgerem. Ten můj známý, Ruda, který mě do toho přemluvil, se mnou už dřív natáčel rozhovor o tom, že já jsem v životě nejedl hamburger. Prostě hamburger, což je pro hodně lidí něco úžasného, že jo. A já jsem to nikdy nejedl, protože já si raději uvařím jídlo. Ale on mě přesvědčil a tenkrát přijel do Brna a šli jsme do restaurace k mému kamarádovi. Tam nám udělal hamburger, který dělá on, no a pak do mekáče a ještě někam a přivezl nějaké takové ty umělé odtamtud. Tak jsme to jako porovnávali.
S ním ale pořad o jídle netočím, ale jiný – pořad Zločiny bez cenzury. To byla ale taková moje první jídlo hodnotící zkušenost tenkrát.
Do toho přišel můj známý Tomáš a říká mi, že všude všichni dělají něco o jídle. A já už jsem dokonce dostal jednou pozvánku do televize Nova, abych šel tam, jak mají o těch kuchařích nějaký pořady. A já jsem říkal, že si dělají srandu. Oni říkají, ne, my o vás víme, že vaříte. A pak samozřejmě to někdo zase zakázal – víte, jak to je. Já jsem pro někoho pořád kontroverzní osoba. Já se nikam fakt netlačím, tak to vyšumělo.
Nicméně rád s oblibou říkám, že u nás doma vařím já. Moje paní nevaří. Třeba na Vánoce, to udělá pokaždé úžasný bramborový salát nebo když třeba děláme řízky, tak máme manufakturu. Prostě Magda začíná obalovat, já vařím. Já připravím maso, rozkrájím ho, naklepu ho, okořením ho a Magda pak obaluje moukou, trojobalem. Takže takhle jsme taková dvojice, kdy pracujeme společně. Ale jinak Magda nevaří, protože fakt vařím já.
Teď abych byl úplně objektivní, tak Magda začala dělat saláty z různých prostě rajčat, okurek a cuket, a tak dál. Ale jinak vařím já, takové to pečení masa, tak to je moje specialita.
Takže to jen aby lidé věděli, jak na tohle přišel ten Tomáš. A on říká – hele, ono ty lidi by to zajímalo, co ty vaříš, nevaříš. Tak jsem řekl: Jo.
Ale zase jsem si říkal, že já nikde vařit tak moc nechci, ale nakonec jsme se domluvili na tom, že budu chodit do restaurací hodnotit jídlo a u toho něco povídat o vězení. Protože jak on řekl – tyhle kanály o restauracích, to lidi strašně zajímá.
Fotogalerie: - Spiknutí s Kajínkem
Jak se ve vězení stravuje? Co jste tam za těch více než třiadvacet let, co jste byl ve vězení, řešil nejbizarnějšího vy sám?
Třeba to, že každé vězení má dvě kuchyně. Jedna vaří pro bachaře a jedna pro vězně. To nemůžou být stejný, jo. Jedna pro vězně a druhá pro nadlidi… A té kuchyni velí nějaký proviantní pracovník. Ten to řídí, a když má někdo nějaký problém, nějakou stížnost, no tak přijde proviantní pracovník a řeší tu jeho stížnost. Víte, to je jak v mateřský školce někde.
Zažil jsem třeba, že si vězeň stěžuje, že dostal malou porci.
A ten proviantní pracovník přiveze váhy, zváží porci, kolik má být norma, a zjistí, že ten vězeň má ve skutečnosti ještě větší porci, než má mít, tak mu ještě odebere trošku. No, víte, to je prostě... Je to komedie, fakt komedie.
Ale je fakt, že jsem zažil skutečně, když jsem byl na Mírově na tom pátém oddělení, tak někteří vězni si stěžovali pořád, jaký mají hlad. Tak já jsem jim v kantýně třeba koupil celý chleba a oni si ho rozdělili a byli spokojeni.
Nezačali vám říkat Ježíš, když jste tam rozdával vězňům chléb?
Jo, jo, já vám rozumím (smích). Jasně. No a měnil jsem tam vodu ve víno, to jsem dělal normálně, aby všichni ti alkoholici za mnou chodili.
Takže si z toho takhle dělám občas srandu, ale abychom si rozuměli – já si nic nevymýšlím. Víte, a to je ten problém pro ty hejtry, pro ty lidi, co vás chtějí napadat, tak oni vám řeknou, není možný, abyste zažil to, co říkáte.
No, ale to je o tom, víte co, hromada lidí mají takový jednoduchý životy, že opravdu chodí jenom do práce, z práce, nic jiného, a když se za celý život jim stane, že si zlomí nehet tady, tak to vykládají jako celoživotní zážitek. A nedokážou pochopit, že jiní lidé mají jiné životy a jiné zkušenosti. A já i přesto, že jsem strávil ve vězení tolik let, tak můj život byl obrovsky naplněný.
Vězení je zřejmě takový malý mikrosvět...
Tak to je. Ano, přesně jste to řekla. Vězení je mikrosvět a tam jsou vlastně všechny ty obyčejné problémy kumulované. To je vlastně takový stát ve státě zdrobněle, jako v tom mikrosvětě. Tam vidíte všechny ty lidi, vidíte tam, co se odehrává, a vidíte tam ty povahy a ty nátury, co ty lidi dokážou a nedokážou a jsou schopni udělat.
A je to fakt hrozné. Tam je problém v tom, že vlastně vy se musíte bavit s lidmi, s kterými byste se normálně nebavila. Musíte komunikovat s někým, komu byste v normálním životě řekla, ale s vámi já se nebavím, a jdete pryč. Jenže to tam nemůžete. Nemůžete se prostě otočit a odejít.
Shodou okolností právě teď, kdy s vámi tady v Praze na Letné, kde jsme se domluvili na setkání, je můj redakční kolega z ParlamentníchListů.cz na rozhovoru v Karviné s Petrem Kramným. A než jel, tak jsem ho poprosila, aby mu řekl, že jste začal točit food blog/vlog a co si o tom myslí. Že by to bylo zajímavé, ty dva naše rozhovory tak propojit pro čtenáře. Pak jsem si tedy řekla, že to asi není vhodná otázka pro někoho, kdo má ve vězení limitovaný přístup k jídlu…
No, víte, on by tomu Petr Kramný asi hlavně nerozuměl. On neumí anglicky, takže byste mu to museli vysvětlit, co tím myslíte. Zkuste to říct česky…
Food blog/vlog je jinak třeba pořad o jídle… Tak to myslíte?
Tak, tak, přesně. A víte, vy jste s tou angličtinou v pohodě, tak hromada lidí není. A Petr Kramný zrovna říká přesně stejně jako teď já, že on anglicky neumí, protože to byl právě i jeho velký problém, že se v tom Egyptě nemohl domluvit.
Doba se už strašně posunula. Dneska je to o tom, že už je nový zákon, který umožňuje vězni, který je ve výkonu trestu, že si může koupit to jído, které jedí bachaři. To dřív nebylo. To je novinka. Ony ale ty věznice ten zákon stejně obcházejí. Třeba si chcete objednat stejné jídlo jako bachaři, ale oni řeknou, že už mají plnou kapacitu a že už vám v té jejich kuchyni to uvařit nemohou. To se mi stalo. A já říkám, no, dobře, pane řediteli, a kolik vězňů z těch 400, co nás tu je, si požádalo o to, že si koupí vaše jídlo? No a zjistíte, že vy jste jeden jedinej, nikdo jiný. Takže mi chcete říct, že kapacita vaší kuchyně nemůže o jednoho vězně, o jedno místo, o jedno jídlo víc?
No, takže já si to vždycky obhájím. Ale tenhle člověk třeba dělal všechno proti. On nemohl prostě unést, že by vězeň jedl to, co jedl on. Tak když takovýhle člověk tomu velí, tak jak to asi může vypadat, že? Jak to může vypadat? A pak jsem byl přemístěný a odvezli mě do Rýnovic.
Tam ke mně ale přišel vychovatel, říká pane Káňku, pojďte ke mně do kanceláře. Tam otevřel počítač a řekl – podívejte se, tady máme tohleto celý týden, co budeme jíst my, a vy si vyberte, co chcete. A já jsem celý týden dostával to co bachaři, přesně, jak jsem si řekl. Ale to už byla ta poslední štace, tam už jsem čekal na milost od prezidenta Miloše Zemana, kdy on předtím, než odjel do Číny, řekl, že až se vrátí, dá mi milost, což udělal. Takže toto byly mé poslední týdny ve vězení.
A tak najednou dostanete jídlo, jaký byste dostala v normální restauraci. Ve vězení je problém hlavně maso. Když máte ráda maso, tak ve vězení toho masa moc není.
Vy říkáte, že nejhorší trest na vězení je, že člověka zbaví svobody. Brzy se tady zase budou udílet Ceny za svobodu projevu a poslední dobou se dostávají do vězení lidé i kvůli tomu, že řekli svůj názor – jak v Česku, tak například i v Británii. Máte zkušenost s tím, jak se říká, že i ve vězení může být člověk svobodný – mít svobodnou mysl?
Ne, tohleto bych neřekl. Vězení je odpornost, hnus. Je to prostě ponižování lidské důstojnosti. Tak to prostě je, a když vám budou tvrdit, že to není pravda, je to tak, jo. Prostě je to tak. A takový ty řeči, víte, možná se vám to nebude líbit, jo. Ale takový to, já jsem svobodný, protože svobodu, kterou mám, mi nikdo nevezme, a tak dále. Víte, to jsou jen takové řeči…
Ano, já můžu nějak svobodně uvažovat, ale jestli jste zavřená, tak prostě nemůžete být svobodná. To nejde. To jsou jenom takové výmluvy, odůvodňování, že se to snažíte nějak přežít.
Já jsem třeba přesně věděl, že kdyby mi Miloš Zeman neudělil milost tehdy v tom květnu, tak já jsem byl rozhodnutý, že nejpozději do listopadu z toho vězení zase uteču znova i z této země. Půjdu někam, odkud mě už nikdo nevrátí nikdy. To jsem byl takhle rozhodnutý. Takže to je zase někde jinde. Ale vrátíme se k té svobodě.
Je to tak, že já jako kluk jsem zažil totalitu. Žil jsem v době, kdy skutečně tady žádná svoboda nebyla. A tenkrát jsem viděl, jak ti lidé žili opravdu tak, že šli jako z práce do práce.
Některý šli pak v neděli do hospody naštvaný, kde si stěžovali. A nebylo moc možností se z toho vymanit. Musela jste vstoupit buď do strany a být takový ten nomenklativní kádr a žít v tomhle směru. Nebo jste musela být skvělá jako sportovec. To byla šance.
Anebo potom ještě jako samozřejmě umění, hudba, herci, a tak dále. To byli lidi, kteří byli ještě relativně taky svobodní. Ale i mezi nimi byli udavači a komunisté, kteří na sebe žalovali navzájem a špinili se. Byla taková doba.
Ale dneska je to snad ještě horší. My se dneska bojíme na veřejnosti říct názor a je to snad ještě horší, než to bylo za těch komunistů. Dneska se tady mluví o svobodě slova, ale tady žádná není. My si můžeme dovolit říct to, co se od nás očekává, ale v momentě, jak řekneme něco proti tomu hlavnímu proudu, tak nám hrozí vězení.
Fotogalerie: - Autogramiáda Jiřího Kajínka
Co konkrétně myslíte?
My si nemůžeme dovolit říct, co si myslíme o situaci na Ukrajině. My si to nemůžeme dovolit. My musíme říct ano, Rusové jsou ti horší a Ukrajinci jsou ti chudáci.
A jak řekneme něco trochu jiného, jenom trochu, je to špatně. A musíme se obávat, že jsou schopni nás za to zavřít. A ti lidé se fakt bojí.
A hromada lidí, o kterých já myslím, že jsou stateční, tak mi řeknou, víš, já jsem napsal komentář na tohle, pak jsem se na to zadíval a smazal jsem ho. Říkám, to myslíš vážně? A on říká, ty se nebojíš, ale to je tvůj hlavní problém.
Dneska, tolik let od pádu totality, a lidi se bojí mluvit. Takže když se tady dávají různé ceny za svobodu slova, a tak dále, je to spíš takový výsměch. Protože když půjdete pak do ulic mezi lidi a budete se jich ptát, co si myslí, tak drtivá většina lidí radši nebude nic říkat, protože má obavu, že by to mohlo mít nějaký následek. A to je teda strašné. Já vím, že na sociálních sítích, tam se dějí neuvěřitelné věci a jsou tam různé dokumenty, které naprosto popírají to, co tvrdí skutečně vlády a ten hlavní proud, který říká, že si máme myslet to a to.
Když se podíváte na Českou televizi, tu dneska lidi nesnášejí. Nedívají se na ni a říkají, že to je něco tak propagandistického, co my platíme a nechceme to platit. A takhle bych mohl pokračovat fakt do nekonečna.
Když se spolu budeme bavit na různá témata, tak můžeme mluvit hodně dlouho. Mně někteří komentátoři říkali, víte, s váma je radost dělat rozhovor, protože já se nemusím doptávat, protože všechno řeknete za mě.
Ano, to mohu potvrdit, sotva se s vámi dostanu ke slovu, a co teprve k otázce (smích)...
Ale víte, je to přesně tak, že mě třeba lidi začnou zase pomlouvat. No jo, on v tom vězení neměl co dělat, tak tam přečetl hodně knížek a teď pořád mluví. Ale ono je to přesně opačně. Já jsem přečetl více knih ještě předtím, než jsem se dostal do vězení. Já jsem ve vězení nepřečetl tolik knih jako v civilu. Ve vězení jsou knihovny docela problém.
Málokterá věznice má knihovnu, která za něco stojí. Některé věznice jsou docela dobře vybavené, ale některé ne.
Anebo se často ve vězení stává to, že si půjčíte v knihovně knížku, přečtete si ji a na konci chybí několik stránek. Protože ti kreténi vymaštění, pardon, takhle řeknou, ti hloupí vězni to dělají naschvál, aby ty druhé naštvali. To si neumíte představit, co se tam prostě odehrává.
Ale zase si můžete nechat poslat z domova jakékoliv knihy. Takže takoví ti sečtělejší lidé, tak si tam navzájem půjčují knihy, nechávají si je tam posílat. Ale já jsem od roku 2000 měl problém, protože já jsem byl zavalený korespondencí, takže jsem ani neměl čas číst.
Mně psalo strašně moc lidí. Dostal jsem třeba za celý týden 340 dopisů. To je neuvěřitelné.
A zase na to máte vězeňský předpis, kdy vám bachař řekne, vy můžete mít jenom tolik korespondence, kolik se vám vejde do vaší schránky. Jako vaši schránku máte skříňku. A já říkám, no jo, ale zákon říká, že mám právo na jakoukoliv korespondenci.
Jediné, co nesmíte, je propagovat násilí. Jinak si můžete koupit, co chcete. A zákon říká jasně, že když vám někdo pošle dopis, máte právo ho dostat.
A co s tím dělali?
Jeden čas jsem měl normálně na cele na podlaze takhle hromady dopisů a řešil jsem to. Neskutečný, neskutečný.
Navíc, já jsem byl na oddělení, kde bylo třeba 60 cel, a já jsem byl jediný, kdo měl předplacené noviny. A já jsem měl předplacených pět titulů novin, abych si mohl přečíst všechno, co se kde napsalo.
Pak jsem zjistil, že to je zbytečný, protože všechno bylo stejné ve všech novinách. Takže jsem z toho všeho nakonec nechal předplatné jen dvou novin.
A teď je ta ubohost!
Vy máte právo, když si zaplatíte noviny, aby vám je dali ještě ten den. Do té věznice ty noviny přijdou ráno, třeba v devět hodin a vy je máte hned dostat. A já jsem chtěl svoje noviny a oni mi je dali třeba až v devět hodin večer. Proč? Protože páni bachaři si je chtěli přečíst!
Tak já říkám, tak si kupte svoje noviny, ne…
A s tímhle já jsem se tam potýkal – to jsou fakt takové ubohosti. Ale když to v té celé perspektivě takto popíšete, tak vám řeknou, že pomlouváte vězeňskou službu.
Já ji nepomlouvám. Ať se chovají, jak mají, a je to v pohodě, ne?!
Přesně tak.
Já jsem to, čemu se říká odbíhač, vidíte? Když něco chci vysvětlit, tak to chci dovysvětlit tím, že řeknu, proč to je takhle, a dovysvětluji to, tak je to pak dlouhé. Je to proto, že jsem se naučil, že lidé vlastně to, co říkám, někdy neslyší, neposlouchají pořádně. Takže když někdo říká – neopakujte jednu věc dokola. Tak já jsem se naučil, že když to opakuju pětkrát, tak to je pořád málo. Hromada lidí pak řekne, že jste jim to neřekla. Já jsem to ale řekl pětkrát…
Já vím, že ten rozhovor chcete nějak ukončit, ale mě pak vždycky napadají další a další věci…
Tak to necháme prostě tak vyplynout a lidé si vás teď stejně mohou pustit na vašem kanále Jiří Kajínek nebo pak váš pořad Kajínkův Gastro svět.
Rozhovor končíme stylově, kdy při našem loučení zahltí Jiřího Kajínka opět další fanynky se žádostmi o společnou fotografii a popovídání, které opět nebere konce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Fandíte Jiřímu Kajínkovi?
autor: Jane Frank
