Pro rok 2020 už jsme slyšeli i označení ,,annus horribilis“, hrozný rok. Jaký byl pro vás, pane profesore?

Byl to rok hodně špatný. Spousta věcí, které jsem chtěl dělat po návratu z Bruselu, se rozsypala, hodně plánů se rozpadlo a nejsem ve věku, kdy by se daly plány nějak nadlouho odkládat. K tomu všemu nekončící hádky ve věci roušek, vládních opatření, zákazů a omezení. Navíc velká nejistota ohledně toho, co si jaký Číňan nedovaří příště. Tato nejistota se týká ovšem pouze lidí, kteří stále ještě věří na nedovařeného netopýra.

Operuje se s termíny ,,strach“ a ,,solidarita“. Lze říci, který z těchto pocitů letos převážil? Strach ze smrti, strach z covidu, o živobytí, strach o své blízké? Nebo solidarita se staršími a nemocnými, o které mluví premiér Babiš? Solidarita dobrovolnictví, pomoci, šití roušek apod.?

Nedá se dost dobře změřit, co bylo silnější. Působilo to souběžně a část solidarity byla nepochybně vyvolána právě tím strachem. Ostatně strach, pokud člověka úplně neparalyzuje, může být docela užitečný. Pocit strachu souvisí s pudem sebezáchovy, který je důležitý pro reprodukci druhu. Hřbitovy jsou plné lidí, kteří si natolik fandili, že si mysleli, že se nemusí ničeho bát. Jak víme z médií, jejich řady se v průběhu roku rozrostly i o pár odpíračů roušek.

Zažili jsme demonstrace proti covidovým opatřením a výzvy k jejich nedodržování. Na druhou stranu byli k mlčení důrazně vyzýváni ti, kteří měli na řešení covidové krize jiný názor. Vzpomínáte si na nějaké, jakékoliv, výroky, které podle vás v naší zemi letos opravdu neměly padnout? Nebo na výroky, které by neměly zapadnout?