Pane profesore, slaví se 1. květen, coby Svátek práce. Jde o svátek původně americký, nicméně u nás má takový „bolševický odér“. Jak tento svátek vnímat?

Navzdory zmíněným ideologickým konotacím a kontaminacím, alespoň z mého hlediska, jde o vzpomínku na lidi, kteří projevili občanskou odvahu a naprosto legitimně bojovali za svá politická práva, důstojné životní podmínky a uznání svého přínosu pro společnost. Jde tedy o oslavu úctyhodných hodnot, jež kdysi učinily Západ nejsvobodnější a nejproduktivnější společností v dějinách.

Myslím, že práce představuje velmi důležitý nástroj lidské seberealizace a emancipace. Mít práci, která dává mému životu náplň a smysl, je obrovský dar. Proto nesdílím názor některých levicových autorů, například Nicka Srniceka a Alexe Williamse, že společnost budoucnosti bude společností bez práce. Člověka můžeme osvobodit od otroctví, nevolnictví, vykořisťování nebo nedůstojné dřiny, ale zbavit jej trvale práce jako takové znamená znemožnit mu rozvíjet jeho potenciál.  

Jak se konzervativní intelektuál vašeho typu dívá na pojmy jako „práce“ či „pracující“ a na vymezení se vůči kapitalismu? Ne ve smyslu, že by někdo chtěl kapitalismus rušit, ale vnímá kapitál a zaměstnavatele jako protistranu.