Máme tady 80. výročí podepsání mnichovské dohody, která ukončila období první republiky. Když se podíváme zpětně, jak se chovali tehdy spojenci a my, jaké bychom si měli z tohoto období historie vzít poučení směrem k dnešku?

Jediný spojenec, který se za nás tehdy v kritické době září 1938  plně postavil, byla Jugoslávie. Mimochodem, je to právě rok, kdy mi profesor Rajko Doleček u sklenky červeného vyprávěl, jak jako malý chlapec z oken naší bělehradské ambasády sledoval davy dobrovolníků hlásících se na obranu Československa. Další spojenec Francie se chovala přesně podle instrukcí od prezidenta Beneše a jeho vyslance Nečase po 15. září 1938. Benešův tzv. pátý plán spočíval v tom, že pod hraným nátlakem přenecháme Německu naše výběžky (Chebský, Šluknovský, Varnsdorfský, Rychleby) a Německo si za to převezme dva miliony našich Němců. U nás by zůstali jen němečtí socialisté a němečtí Židé. Jenže Beneš asi nečekal, že proti sobě má hráče z trochu jiné ligy. A tak když se Hitler dozvěděl, že Beneš je ochoten zříci se hranic Čech a Moravy, a dokonce dosáhl souhlasu Hodžovy vlády s tímto postupem (21. 9. 1938), nezaváhal a vzal si vše, co se mu tehdy nabízelo. Anglie naším spojencem nebyla, neměli jsme s ní žádnou smlouvu, a nemůžeme ji tedy obviňovat, že se jen snažila uklidnit situaci v období, kdy nebyla připravena na válku. Více spojenců jsme vlastně neměli, protože Rumunsko v rámci tzv. Malé dohody nám mohlo efektivně pomoci jen v případě konfliktu s Maďarskem a pomoc Sovětského svazu bez možnosti průletu letadel přes Polsko nebo Rumunsko byla nulová.