Občané si koupili polské máslo. Stálo 30 Kč. Byli však zklamáni, že to jako máslo nechutná. Jak si s tím poradit?
To je jednoduché, celý princip se jmenuje Státní hmotné rezervy. Každá země v Evropě má nějak nastavený systém rezerv. Zpravidla to funguje tak, že různí soukromníci, zabývající se výrobou a skladováním potravin, dostávají od státu nějaké peníze, aby skladovali potraviny pro systém státních rezerv. Takhle je to třeba i s obilím - i naše firma drží určité množství pšenice pro stát, který za uskladnění platí a požaduje pravidelné obměňování zásob.
Myslím, že se příliš nespletu, když řeknu, že Polsko má velmi solidní zásoby všeho možného. Oni mají skutečně silnou armádu, angažují se ve svých historických územích, pravidelně vystrkují růžky na jadernou velmoc Rusko, to by bylo, kdyby neměli pořádné zásoby, kdyby se to náhodou zvrtlo.
Máslo je zrovna produkt, který se musí obměňovat poměrně často. Dá se sice zamrazit, aby vydrželo déle, ale ani to není všespasitelné. Běžně se tak do distribuce dostává máslo na konci své expirační lhůty, protože předtím posloužilo jako železná rezerva pro případ nouze. Poláci navíc mají k potravinám laxnější vztah než my, takže proč by nedali do prodeje i něco, co už má s máslem málo společného? Však on to za patřičně nízkou cenu někdo koupí a ještě bude rád. Čím starší máslo je, tím horší chuť, i když jsou stále splněny všechny potravinářské normy. Nelze také vyloučit, že někde kiksnul termostat v ledničce a tak bylo pro prodejce lepší dostat alespoň třicet korun, než vůbec nic.
Podobně se to děje s mlékem, čokoládou, ba i nápoji. Všechny akce na Coca-colu znamenají, že do konce expirace chybějí tak dva až tři měsíce. Když jsem byl mladší, běžně jsem si expirační dobu slazených limonád hlídal - i zavřená lahev postupně dostává mizernou chuť.
Ale tak to s potravinami prostě je. Nejlepší je skladovat zrní. To vydrží dlouho. S moukou je to už horší a dnešní rohlíky se zpravidla už druhý den nedají jíst, jak jsou gumové. A jakmile někde vidíte nápis „sleva" či „akce", prakticky vždycky jde o potraviny, o které nebyl zájem, nebo za které stát zaplatil, aby ležely ve skladě.
Jezdíte nakupovat do blízkého zahraničí?Psali jsme:
Vy na Moravě rádi doma pálíte alkohol ze všeho možného. Ze švestek, z meruněk apod. Pražák by se zeptal: Proč to děláte, když v obchodech je tolik alkoholu již hotového?
Protože ho dokážeme vyrobit lepší a lacinější…
Ovocná pálenka, to není jen „chlast“. Je to také rituál, způsob společenské komunikace, je to univerzální lék na všechno, dezinfekce, mazání… a vlastně také prastaré vesnické platidlo, které si bez problémů udrží svoji hodnotu, vůbec nepodléhá inflaci a každý vidlák si jeho hodnotu dokáže ověřit jedním hltem. Pokud máte doma vajíčka, med a pálenku, tak máte čím platit, i kdyby vypnuli internet i elektřinu.
Anketa
Dodnes platí, že na moravské vesnici má každý druhý chlap doma nějaký vlastnoručně vyrobený kotlík s chladičem. Většina ovoce se ale vypálí v oficiálních pěstitelských pálenicích, kde sice panuje přísný celní dohled jak za Protektorátu, ale vše probíhá dostatečně poctivě, aby stát dostal svou spotřební daň a lidé zase svůj produkt. Dokonce je vše natolik poctivé, že vlastnictví domácího zařízení na pálení kořalky už není trestným činem.
Příprava domácí pálenky je vlastně velmi nábožensky založená, protože ovoce se sbírá na kolenou a hospodář se mnohokrát nad rozkvašeným hobokem modlí, aby jeho práce měla dobrý výsledek. Je to podobné jako s moravským vinařstvím – každý má svůj recept, jak připravit kvas. Někdo přidává trochu cukru, jiný důsledně odděluje pecky, další velmi pečlivě měří zbytkový cukr, někdo si dává záležet, aby proces probíhal velmi pomalu ve studeném sklepě, ale zpravidla nejlepší pálenka vznikne, když je ovoce takový nadbytek, že už ho není kam dávat a kvasí v nějaké staré vaničce po dětech nebo sudu na dešťovou vodu. Říká se, že nejhloupější sedlák má největší brambory, ale o pálence to platí ještě víc.
Jeden můj slovenský kamarád, který se výrobou alkoholu zabývá profesionálně, vždycky říká, že ovocné pálenky jsou znakem středoevropského prostoru. Tam, kde se sbírá ovoce, nechává se kvasit a pak se prožene kotlem, tam jsme doma. Až se jednou nastolí serióznější otázka, kdo je v Evropě naším přítelem a kdo to s námi myslí dobře, možná bychom opravdu měli přihlédnout i k tomuto kritériu. Česko, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko, Slovinsko, sever Itálie a také kousek Polska. Ejhle, Rakousko-Uhersko nám alespoň v tomto ohledu přetrvalo, i když už sto let nemá císařpána. A abych zůstal patriotem – Morava už tisíc let není samostatným státem, ale stejně všichni vědí, kde leží. Kdyby to kterákoliv naše vláda myslela opravdu vážně s těmi řečmi o suverénní, nezávislé, hrdé a sebevědomé zemi, tak by výrobu ovocných pálenek měla hýčkat jako národní poklad. Podobně jako to mají v Rakousku.
V případě, že by se tito kandidáti dostali do 2. kola, koho byste volili?Fotogalerie: - Zakupy w Polsce
České Švýcarsko podle jedné z teorií hořelo proto, že lesníci se snažili pálit lesy zasažené kůrovcem a nějak se to vymklo. Kůrovec ničí i Šumavu, za kůrovce si dodnes dobírají Bursíka. Jak je to dle vás s oním broukem?
Jako kdyby kůrovcová kalamita předznamenala i všechny ostatní problémy, které má české hospodářství a vůbec celá naše společnost, že?
Já se tomu nedivím, ono to má všechno stejné příznaky a stejné následky. Na začátku je vždycky Kšeft über alles. Kdysi měl každý les svého hajného, který tam bydlel a který měl pod palcem i nějaké ty lesní dělníky, kteří nejen káceli stromy, aby to neslo peníze, ale také se starali, aby nepřirozená smrková monokultura mohla žít, protože když člověk zasázel les, aby z něj měl užitek, musí se o něj starat. Příroda sama by to totiž dělala jinak. Ale to je stejné i na poli. Také si zasejeme pšenici pěkně pohromadě na jedno místo, abychom se o to mohli starat a vydobyli si svůj chleba. Pole je také monokultura a nikdo se nediví, že by to bez lidské práce špatně dopadlo.
Kupodivu, sto let to lidé chápali i v případě lesa. Že není možné ve smrčině otálet s vyřezáváním napadených stromů. Že tam musí být někdo, kdo to bude chodit pravidelně kontrolovat, kdo tam pošle chlapa s pilou, aby strom nejen pokácel, ale také dohlédl na rychlé odkornění a spálení větví. Pak přišla moderní doba a vysocí manažeři vyšlí z nejprestižnějších škol zjistili, že takový hajný není zadarmo. Musí bydlet nejlépe přímo v lese, musí dostat plat… a když tam nebude, tak se na hektaru lesa vydělá víc. Dneska hajný bydlí normálně ve městě a má tak velký rajón, že sotva stíhá les projíždět autem. Peníze se ovšem jen sypaly.
A když někde „rostou peníze na stromech“, tak se zpravidla chce někdo přiživit. A když se někdo přiživuje, zabraňuje se podobným praktikám pomocí lejstra a nových pravidel. Dělají se složitá výběrová řízení, která kontroluje další aparát lidí. Místo lesního dělníka, který zná své pracoviště, nastoupily odborné firmy, které těží dřevo lépe a radostněji. To zase ušetřilo náklady a zase se na tom víc vydělalo. A zase se někdo na takovém byznysu chtěl přiživit. A zase se vymyslela další lejstra a pravidla.
Výsledek se brzy dostavil. Výběrová řízení na firmy těžící dřevo (a také vyřezávající kůrovcové stromy) se tak táhla, že mezitím kůrovec stihl vytvořit celou civilizaci.
Anketa
Nakonec to dopadlo, jak muselo. Honba za ziskem skončila zničenými lesy, ale to už je těm manažerům, co kdysi zrušili hájovny, jedno. Oni už svoje kvartální odměny dávno dostali a dneska podle stejného modelu drancují zase něco jiného. Les roste sto let a oni na něm potřebovali vydělat hned. Vsadím se, že kdyby někdo spočítal všechny náklady i se ztrátami kůrovcem, tak by se zjistilo, že původní organizace lesního hospodářství byla racionálnější i levnější.
Mimochodem – pamatujete, jaké vášně vzbudila majetková odluka církve od státu? Jak se řešilo, jestli má především katolická církev dostat zpátky své rozsáhlé majetky, ze kterých značnou část tvořily právě lesy? Těch obav, jak církvi vzroste vliv, když bude moci nakládat s tak velkým bohatstvím dřeva… To bylo tenkrát řečí o morálce - co bylo ukradeno, to má být vráceno. Zákon o tomto vyrovnání byl prosazen na krev i hlasem poslance, který vzápětí putoval rovnou za mříže. Myslím, že Pánubohu se tento způsob vyrovnání s minulostí také moc nelíbil a „seslal na henty majetky vpravdě biblickou pohromu“. Zisky nejsou, zůstaly jen ztráty… Já se jen divím, že to církevní představitelé nepochopili. Bible je plná příkladů požehnání i prokletí. K tomu není zapotřebí být doktorem teologie, ale stačí chodit do hodin náboženství.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2022
Že od první demonstrace 3. září sondujete vztahy na národní politické scéně, její aktéry vítáte u vás v Miroslavi a mluvíte s nimi, čtenáři vědí. Každý se rozhádal s každým, i to jsme řešili. Jak to vidíte nyní?
Ukazuje se stále zřetelněji, že nadšení, odhodlání a nasazení jsou moc hezká věc, ale ono se to také musí umět. Úspěch demonstrací závisel na jedné jediné věci – musely růst. Kdyby rostly, dovedla by si vláda spočítat, kdy asi tak přijde chvíle, kdy už to nepůjde ani vymlčet, ani před tím zavírat oči. Ale platí to i obráceně, jak začal počet lidí klesat, každý si dovedl spočítat, za jak dlouho přijde den, kdy už tam nebude nikdo. Aby demonstrace rostly, bylo zapotřebí přivádět další a další sociální skupiny. Bylo zapotřebí přivádět řečníky, kvůli kterým by byli lidé ochotní přijet. Bylo zapotřebí mít na pódiu reprezentanty policie, hasičů, vojáků, letců, podnikatelů, zemědělců, důchodců, rodin. Bylo zapotřebí velmi citlivě naslouchat, co lidé chtějí a potřebují slyšet a s jakými starostmi přicházejí. Bylo zapotřebí nenabíjet nepřátelsky naladěným novinářům ostrou munici. První demonstrace mohla dodat naději, ale tu bylo zapotřebí posilovat nátlakovými akcemi i jinými kroky.
Taková práce samozřejmě vyžaduje celý tým lidí, který je dobře organizován a řízen. Samotné nadšení nestačí, ve skutečnosti je zapotřebí především „sicflajš“, tedy ochotu k nepříjemné a nudné mravenčí práci. Bylo nutné ukázat případným bohatým příznivcům, že organizátoři jsou na úrovni toto zvládnout a pokud budou ve své práci podpořeni, tak ty peníze nejsou vyhozené oknem. K tomu patří transparentní účet, nějaké IČO a stanovy. Kdybych byl výstředním milionářem, který chce dát peníze na to, aby se v této zemi něco změnilo, tak se s nimi těžko budu loučit, když neexistují žádné záruky, jestli si je vzápětí nevezme exekutor. Ujišťování nepostačí. Pokud má někdo nadbytečné peníze, tak zpravidla proto, že si je vědom jejich hodnoty.
Místo toho se z demonstrací stala akce jednoho muže a jednoho hesla. Muže, který podle svých slov vše vymyslel a zorganizoval. Muže, na kterém to všechno stojí. Já bych k tomu dodal, že v takovém případě také za všechno nese odpovědnost. I za to, že počet účastníků neroste.
Jakmile se ukázalo, že demonstrace nejsou a nebudou organizovány podle principu popsaného v předchozích odstavcích, tak bylo jasné, že ten gejzír naděje a energie ze třetího září, se bez užitku zase vsákne a odteče. Když se navrtá pramen, je zapotřebí kolem postavit vodárnu. Čím větší pramen, tím větší provoz. Obávám se, že Láďa Vrabel dál běhá s kbelíkem a kdykoliv někdo přinese trubky a pokusí se začít stavět, je odmítnut a vypoklonkován. Pramen nám za ty čtyři měsíce značně zeslábl a posloužil vlastně jen k tomu, abychom zjistili, že pouhým náhodným hemžením se na vládu tlačit nedá.
Fotogalerie: - Fialenko, idi na chuj!
Dneska se stále nadává na Jirku Havla, že chtěl Láďovi ukrást jeho projekt, ale ono by se to dalo asi říct i tak, že on první rozpoznal, že Láďa nic stavět nebude a nechtěl se s tím smířit. A po něm následovala dlouhá řada dalších, kteří postupně zjistili to samé. Naposled i Žarko Jovanovič… Inu, pravda nemusí zvítězit, ta prostě zbude, až se všechno ostatní prošustruje. Zároveň si leckteří vyzkoušeli, že navrtat nový pramen také není samozřejmost.
Proto se už delší dobu přimlouvám za to, aby všichni bývalí i současní organizátoři vzali své žalostné zbytky záborů prostranství, spolků i peněz a šli s tím tam, kde to všechno začalo. Před první demonstraci. Aby se pokusili znovu najít silný gejzír a aby na tom pracovali stejně jako v létě, kdy Jindra Rajchl otapetoval celou alternativu výzvami k demonstraci a využil každé sebemenší příležitosti k její propagaci. Jen tak mimochodem tenkrát dojel za jakýmsi Vidlákem na jižní Moravu a i když nevěděl, jestli z toho něco bude, nelitoval času. Nemluvě o tom, že to je právě Jindra Rajchl, který první říkal, že nestačí jen charisma, ale je zapotřebí dělat tu nevděčnou nudnou práci kolem a měl představu, jak by se to mělo dělat a čeho by se mělo dosáhnout. Byl také jediný, který demonstraci přetavil v něco politicky hmatatelného – Jana Zwyrtek Hamplová se dostala do Senátu. Nic dalšího už nevzniklo. Ani dost podpisů pro prezidentskou kandidaturu Skály či Turánka.
Nevím, jestli se ještě podaří znovu vybudit takovou náladu, jako po první demonstraci. Vyplýtvané naděje a zklamané představy nejde vrátit zpět. Ale pokud má v tomto ohledu někdo šanci uspět, tak je to podle mě Jindra Rajchl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
