Německá vláda schválila zpřísnění azylových zákonů. Bez šance tak budou migranti ze severoafrických zemí, jako jsou Alžírsko, Tunisko nebo Maroko. Zpřísnění má platit od 1. března. Lze to vnímat jako první signál obratu v dosud extrémně vstřícné politice německé kancléřky? Nakolik to může být jen úlitba Bavorsku, jehož vláda vyhrožovala berlínský centrální kabinet hnát k ústavnímu soudu a vyhrožovala sesazením Merkelové? Je to něco, co zastavilo cestu kancléřky na politický hřbitov, jak tvrdili někteří?

Existuje pořekadlo, že je zbytečné zavírat vrata stáje, když koně jsou již pryč. I když v tomto případě vlastně uvnitř. Velmi dobře to vystihuje efektivnost tohoto „zásadního“ kroku německé vlády. Bez okamžité změny migrační politiky, přístupu k informování veřejnosti a radikálního přehodnocení postavení nelegálních migrantů na území Německa jde o pouhé plácnutí do vody s nulovým vlivem na jakékoliv budoucí dění.

Politický pád Merkelové je již pravděpodobně neodvratný bez ohledu na verbální podporu ze strany vedoucích představitelů CDU/CSU a médií. I oni si uvědomují, že stále strměji upadající obliba kancléřky strhává do politické propasti i strany, které reprezentuje. Jediným možným východiskem je radikální přehodnocení politiky „bezbřehé dobroty“ mutti Merkel, a především zásadní změna chování německých úřadů a bezpečnostních složek k ilegálním migrantům a k ochraně vlastních občanů.

Migrační krize a z ní plynoucí zhoršování bezpečnostní a sociální situace zřejmě stojí za stále zřetelnějšími příznaky v podstatě celospolečenské vzpoury proti kancléřce. Merkelová, ještě nedávno označovaná za nejmocnější ženu světa, je dnes podle fotografií a záběrů v médiích psychicky zlomenou ženou s okousanými nehty a uštvaným pohledem. Stále ještě se snaží lavírovat mezi mlýnskými kameny sílícího tlaku voličů i stranických kolegů na změnu proimigrační politiky, zájmy domácích elit a požadavků Washingtonu. Její schizofrenní jednání a zřejmá neschopnost přijmout jakákoliv zásadní rozhodnutí indikují nejen podle psychologů stav odtržení od reality a útěk do skořápky vlastních představ o okolním světě. Nemohu si pomoci, ale její současné (nenaaranžované) fotografie a záběry v médiích ve mně vyvolávají neodbytné reminiscence na poslední dny Třetí říše a (nenaaranžované) filmové záběry jejího vůdce – stejně strhaný výraz, stejně roztěkaný pohled a dokonce i ty stejně okousané nehty. Že by i v tomto případě předzvěst neslavného konce?

Snad ještě jedna poznámka. O vztahu určité části Němců k jejich kancléřce svědčí paradoxně i stoupající míra tolerance a schvalování kroků zemí V4 a také, což je zajímavé, jistý obdiv k postojům českého prezidenta Miloše Zemana k islámu a migrantům, šířící se lavinovitě po německých sociálních sítích.