Milan Syruček varovně k Ukrajině: Ve stínu minských dohod se pohybuje jiný stín, podstatně temnější a neproniknutelnější

26.02.2017 13:45

ROZHOVOR Minské dohody nejsou dohody nejvyšších současných představitelů a podle toho také jejich výsledky tak vypadají. Na Donbase zklamala i mise OBSE a NATO a Západ dráždí víc a víc Rusko na citlivém podbřišku. Z Ukrajiny se stává tenisák, se kterým se pinká přes imaginární síť nové železné opony. Expert na Rusko, Ukrajinu a Francii, novinářský nestor a autor mnoha knih Milan Syruček v obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovoří o rusko-amerických vztazích, které potřebují restart a upozorňuje na kontakty bysnysmenů USA i za dob Lenina až po prezidentování Gorbačova.

Milan Syruček varovně k Ukrajině: Ve stínu minských dohod se pohybuje jiný stín, podstatně temnější a neproniknutelnější
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Syruček

Na mnichovské bezpečnostní konferenci se hovořilo i o Minských dohodách. Každá strana konfliktu to vidí jinak. Nicméně, je alespoň dobré, že tu jsou? Hovoří se rovněž o tom, že když pozorovatelé OBSE "pracují", boje utichají, když odjedou mimo region, opět propukají...

Rozdílný výklad minských dohod v podstatě panoval od samého počátku, jak o tom svědčí skutečnost, že se bez ohledu na dohodnuté příměří dál bojovalo například o Debalcevo. Místo aby se těžká vojenská technika stáhla o 30 km za linii každé z bojujících stran, ruské tanky T-72B3 se přesouvaly k Debalcevu, neboť podle jednoho z vůdců separatistů Alexandra Zacharčenka se příměří na tuto oblast nevztahovalo. Dodnes tam zbraně neutichly, stejně tak jako přesuny vojáků a vojenské techniky – a to z obou stran. Ale to je relativně dílčí záležitost, podstatnějšími otázkami bylo řešení budoucnosti separatistických oblastí – změna ukrajinské ústavy, volby do místních orgánů, nové uspořádání vztahů s Kyjevem a nakonec i obnovení státní hranice. Reforma ústavy se sice uskutečnila, ale neuspokojila ani jednu stranu. Volby se také sice konaly, ale nikoliv v těch oblastech, na nichž záleželo především. Stejně tak v podstatě selhala mise OBSE, na důkaz toho z ní odstoupila švýcarská delegátka, protože nemohla plnit svou funkci.

Máme tedy plakat nad minskými dohodami - byly celkem dvě, poslední 12. února 2015 -  jako nad rozlitým mlékem? Uvědomme si jednu skutečnost: vyjednaly je sice hlavy států Německa, Francie, Ruské federace a Ukrajiny, ale podpisovali jiní: Heidi Tagliavini za OBSE, Leonid Kučma za Ukrajinu, ruský velvyslanec v Kyjevě Michail Zubarov a separatističtí vůdcové Alexandr Zacharčenko a Ihor Plotnickij. Už v tom byl jistý problém: jejich hlavními garanty se nestali ti, kteří je vyjednali. Přirovnám-li to k jiné situaci, například teheránské a jaltské konferenci za 2. světové války, tam se garanty dohodnutého stali ti, kteří je dohadovali, tedy šéfové USA, Velké Británie a SSSR, nikoliv jen jejich zmocněnci či bývalí šéfové, jako je to případ Kučmy. Je to logické, partneři jednání v Minsku si uvědomovali, jak těžké je bude realizovat a proč by si tedy svými podpisy kazili svůj politický štít?

To je jedna stránka věci. Tou druhou, podstatnější, je to, že minské dohody neřešily – a ani nemohly – problém konfliktu ve východní Evropě v souvislosti s celkovou situací Ukrajiny, jejích perspektiv a samozřejmě také z hlediska vztahu světových mocností a bloků, vojenských či politických, jež se vytvořily. A v tom se jejich zájmy rozcházely: nemyslím si, že Putin si přál přímo anexi těchto území, Krym byl jinou záležitostí, ale rozhodně mu záleží na tom, aby se zde vytvořilo spolehlivé nárazníkové pásmo, které by nedovolilo NATO přiblížit se k ruské hranici. Členům NATO naopak šlo o to, aby si v nějaké formě zajistili tento dotyk a kdykoliv by potřebovali, mohli Rusko obrazně řečeno podrbat na tomto citlivém podbříšku.

Vzpomínám si, jak krátce po rozpadu SSSR řekl Michail Gorbačov v soukromém rozhovoru americkému prezidentovi G. Bushovi: „Udělali jsme vám to nejhorší, co jsme mohli: zbavili jsme vás nepřítele.“ V tom se Gorbačov zmýlil: USA a jejich spojenci si nepřítele znovu vytvořili -a samozřejmě stejně tak si ho vytvořila druhá strana. Ani se příliš nenamáhali, kdo jím bude, staří protivníci se jim k tomu hodili nejvíc. A vidíte, jak to krásně funguje – americké a natovské jednotky se přesunují k ruským hranicím, Moskva přijímá odvetné kroky, sankce se stupňují, prohlubuje se politický rozkol dokonce více než za studené války: americký a ruský prezident se k vážnému rozhovoru nesešli už šest let. To se od roku 1955, od Ženevy, nestalo ani jednou. Takže ve stínu minských dohod se pohybuje jiný stín, podstatně temnější a neproniknutelnější. Že to odnáší Ukrajina? Kdo z těch, kteří o ní jednají, ví cosi víc, než že je to výborný tenisák, s nímž je možné si pinkat přes imaginární síť nové železné opony, která se zcela nezadržitelně opět natahuje, byť o několik set kilometrů blíže na východ. Rozdíl je ještě v jednom: mám dojem, že v tom „starém období“, jakkoliv bylo kruté, v čele stáli politici, kteří si nedovolili přešlápnout dělící bílou čáru. Nyní takovou jistotu nemám. Bílou čáru nikdo záměrně nenamaloval.

Vidíte za poslední dny nějaký posun ve vztazích Rusko-USA? Odstoupení bezpečnostního poradce prezidenta Trumpa kvůli kontaktům s Vladimírem Putinem bylo nutné?

Pokud vím, bezpečnostní poradce prezidenta Trumpa neodstoupil proto, že měl kontakty s Ruskem, ale že zamlčel jejich rozsah. Vždyť Trump o nich věděl a přesto ho jmenoval. Víte, to je opět to naše zkratkovité myšlení: podezíráme každého, kdo se začne kamarádit s druhou stranou, aniž bychom zkoumali, co se za tím skrývá. Vždyť vrcholní státníci obou stran, ať už to byl Reagan, Bush a další na americké, Brežněv, Gorbačov a další na straně druhé, si po několika setkáních začali tykat, zvát si partnery k sobě do soukromí a nikdo nespustil povyk, že to je nepřístojné. Sovětský velvyslanec Dobrynin a poradce amerického prezidenta Kissinger se dokonce oslovovali drahý Henry, milý Toljo a přesto v nich nikdo nehledal potencionální špiony druhé strany. Uvedu ještě názornější, byť dnes už téměř neznámý příklad: Armanda Hammera. Tento americký podnikatel, jenž se stal jedenáctým nejbohatším mužem světa a financoval ve své době volební kampaně všech amerických prezidentů, se po jejich zvolení stal důvěrníkem pro jejich vztahy s Moskvou a nikdo z politiků v něm neviděl „černého koně“. A to byl Američan, kterého dokonce jako prvního – a dvakrát – osobně přijal Lenin a vytvořil komisi, aby mu usnadnila podnikání v SSSR, kde zůstal až do konce dvacátých let. Pak se koncem roku 1960, po amerických volbách, v nichž byl zvolen prezidentem John Kennedy, jachty obou mužů náhodně lehce srazily a tím se vzájemně seznámili. Když se Kennedy dověděl Hammerovu biografii, požádal ho, zda by mu mohl pomoci navázat neoficiální kontakty s Moskvou. Hammer zajel do Londýna ke svému známému antikváři, odkoupil od něj dva neznámé Leninovy rukopisy a s nimi se vypravil do sovětské metropole, aby je osobně předal Chruščovovi. Tím si otevřel dveře do Kremlu a vyjednával lépe než ministři zahraničních věcí tajné kontakty i pro další americké prezidenty, kteří se nechtěli spoléhat na svůj byrokratický aparát. Tak létal Hammer ve svém soukromém boeingu mezi světovými metropolemi s tajným posláním a jen jako mimochodem si přitom vyřizoval i své obchodní záležitosti – například stavbu závodu na umělá hnojiva v Rusku za 20 miliard dolarů. Jak do Bílého domu, tak do Kremlu měl stále otevřené dveře a když začaly summity Reagan – Gorbačov, byl jejich čestným hostem, neboť obě strany si jej vážily za to, co pro jejich setkání a spolupráci učinil. To jen novináři psali o tom, že je zřejmě sovětským agentem, nejvyšší činitele obou stran to ani nenapadlo, protože věděli, že člověk Hammerova formátu špionem ani nemohl být – alespoň si nedovedu představit styčného důstojníka, který by ho měl řídit, když ho řídili nejvyšší činitelé obou stran – k vzájemnému prospěchu.

Mimochodem, seznámil jsem se s ním v jeho moskevském pětipokojovém bytě proti Treťjakovské galerii a na palubně jeho letounu a napsal jsem o něm knihu. Její rukopis leží už téměř dvacet let a žádné nakladatelství se neodhodlává ho vydat. Argumenty pro to jsou – jak psát o člověku, který se setkal s Leninem, jak vydat něco o někom, jenž se stal bůhví jak miliardářem a konečně, jak vůbec psát o někom, koho u nás téměř nikdo nezná? To je skutečně pravda: naše prezidenty nikdy neplatil a v Československu byla jednou, v roce 1986, jeho největší soukromá světová sbírka uměleckých děl, kterou nechal putovat po světě, aby jen nezahálela v jeho losangeleské galerii v mrakodrapu, který sám nechal postavit. Že třeba věnoval miliony na boj s rakovinou, že platil celý americký tým, který zachraňoval oběti ozářené při černobylské havárii, a který byl vůbec jednou z nejpozoruhodnějších šedých eminencí dvacátého století? Tihle eminenti jsou vždycky podezřelí, tak ať odpočívají v pokoji a neprovokují nás svými činy, jež měnily dějiny.

Bitvy probíhají i na virtuálním, elektronickém světě. Kromě údajných útoků z Ruska na americké volby tu byly také hackerské útoky na ukrajinské elektrárny. Myslíte, že jde opravdu o organizovanou prokremelskou skupinu nebo je vše poněkud jinak?

Každá doba pracuje s prostředky, k nimž se rozvojem vědy a techniky dopracovala a naše civilizace dospěla do stadia, kdy zřejmě elektronika ovládne naše století. A nejen elektronika, také genetika a další vědní obory. Když věda odkryla nové taje jaderné energetiky, bylo logické, že ta ovládla i politiku druhé poloviny minulého století. Vytvořila novou světovou rovnováhu – strachu. Elektronika možná vytvoří také novou, tak proč ji nepoužít i v politice? Víte, jakou roli už sehrála miniaturizace technických výdobytků – k odposlechům, kamerovému sledování, ke všemu špinavému, co se hodí pro politický boj. Američané si postavili novou budovu velvyslanectví v Moskvě, protože v té původní bylo možné z protější budovy sledovat podle chvění okenních tabulek, co si šeptá americký velvyslanec se svými poradci a návštěvníky.

Od počátku existence států bylo snahou jejich představitelů dovědět se co nejvíce o úmyslech těch druhých a pokud možno, ovlivňovat jejich politiku. Činili tak podplacení šašci na královských dvorech, trubaduři se svými písněmi, rozhlasové a televizní stanice, letáky a vůbec tiskoviny a já nevím, co ještě. Byli lidé, kteří to dělají ve službách svých panovníků a byli tací, kteří totéž činili ze svého přesvědčení, někdy až fanatického. Současní hackeři mohou být pro svou činnost inspirováni státními orgány stejně jako svou snahou předvést se, co všechno dokáží. Většinou se může spojit obojí. Divil bych se, kdyby se o to pokoušeli hackeři jen jedné národnosti. Méně se divím, když se zveřejňují jen ti z jedné národnosti, protože i to se hodí. Pro jedny, že si nikdo nemůže být jistý, pro druhé jako důkaz, že protivník skutečně existuje, i kdybychom si ho museli vymyslet – a bohudíky v tomto případě nemusíme. Pro třetí, že když se něco vyvine jinak, než si přejeme, máme argument, na koho to svést. V éře Nixona podobnou roli plnili takzvaní opraváři, dnes jsme dál, nepotřebujeme se tajně vloupávat do cizích kanceláří a montovat tam štěnice, mnohem pohodlnější je z domácího teploučka se podívat do internetové korespondence kohokoliv a máme potřebné důkazy jako na dlani.

To je jeden aspekt tohoto problému. Druhý spočívá v samé podstatě věci: začínáme už pochybovat o účinnosti naší demokracie a věřit, že ji může narušit kdejaký hacker? Pro jistotu nechť to je jen ruský, tím se dá zdůvodnit mnohé. A věřit, že naši hackeři, kteří napadají bankovní konta, by se nikdy nesnížili k tomu, aby svůj um podřídili politice? Nebo by to snad nedokázali? Nebo všechny ostatní režimy kromě ruského jsou tak velkorysé, že by něco podobného vůči jiným státům nepoužily? Že raději k jejich hranicím pošlou tanky a vojáky, ale proboha ne hackery! Nebo si myslíme, že ruský režim je tak pevný v kramflecích, že by ho žádný hackerský útok nenarušil? Podívejte se, kam až mohou spekulace o možném hackerském ovlivňování zajít!

Nezapomínejme jednu skutečnost: od chvíle, kdy vznikla diplomacie, existoval vždy její podpůrný jev: tajné služby. Možná dokonce ještě dříve. A ta nepracuje s nejnovějšími poznatky?

Ale nechci celou problematiku zúžit jen na tento aspekt. Právě naopak: světu tím vyvstává nové a možná ještě vážnější nebezpečí, než byla ta předchozí: Už byly případy, kdy se hackeři dostali ke kódům, na jejichž základě lze odpálit rakety z amerických jaderných ponorek. Protože budeme stále více přecházet na to, že vše za nás budou řídit počítače, hrozí opravdové nebezpečí, že v bližší či vzdálenější budoucnosti skutečně vyřadí z nejdůležitějších rozhodování lidský faktor.

Uvedu opět konkrétní příklad, který není ze světa sci-fi, ale reálně existoval. V dobách studené války a největšího ohrožení možností všezničující jaderné války v SSSR vymysleli program Perimetr. V jeho rámci byly na oběžnou dráhu vypuštěny družice, zvané „komandiri“, které v případě, že by americký jaderný úder na SSSR vyřadil veškeré sovětské vedení a velení, převzaly na sebe úlohu vrchního velitele a daly by všem zbylým raketám příkaz, aby vyletěly na předem zadané cíle v USA. To už by jim nikdo nenařídil, jednaly by čistě na základě programu, který jim byl zadán. Celý tento systém byl vypnut až s nástupem Gorbačova. Napsal o tom jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a můj přítel Andrej Gračov v knize Zkáza sovětského Titaniku, jejíž překlad jsem před několika dny ukončil a kniha by měla vyjít letos v nakladatelství Grada.

Ukrajina si prožila další protesty. Pravý sektor v Kyjevě žádal razantnější postup  úřadů a silových složek na východě země. Došlo až na potyčky s policií. Bude pokračovat takováto situace i nadále? Bude jaro na Ukrajině nevyzpytatelné jako toto období?

Už jsem se zmínil o tom, jak znepokojivá je situace na Ukrajině. A nejen na jejím východě, myslím tím celkově fakt, že reformy, pokud se nějaké přijímají, jsou polovičaté a jejich přijetí ještě zdaleka neznamená, že také budou realizovány. Sleduji tamní vývoj pravidelně přes internet a také na základě korespondence s mými přáteli. Měl bych tam i zajet, vyšla mi tam v překladu knížka o banderovcích a rád bych ji uviděl a pobesedoval o ní. A nejen o ní, ale vůbec o situaci, protože dnes se už ani mailům vše nesvěřuje a je to těžkopádné, dávám vždy přednost osobnímu styku. Už jsem se několikrát zmínil o svém vztahu k této zemi a vážně mě zneklidňuje především ta skutečnost, že u většiny současných politiků nevidím jak nějakou jasnou vizi, tak především odhodlání ji poté naplňovat. Jakoby téměř všem vyhovoval tento jistý stav bezvládí či mnohovládí, který postihuje zejména prosté občany, jež nemají žádnou možnost vývoj ovlivnit. Dokonce ani volbami. Tak jako na univerzitách jsem viděl tabulky se sumami dolarů, za kolik si je možné koupit zkoušku či dokonce titul, stejně takové existují pro funkce poslanců, státních a veřejných činitelů, dokonce diplomatů. A to je vždy cesta do pekel, protože ten, který si nějakou funkci zaplatí, ji rozhodně nebude využívat pro blaho jiných kromě svého vlastního. Tím se poněkud vracím i k vaší první otázce o minských dohodách: jak mohou být plněny, když ti, kteří je mají naplňovat, si své posty koupili, aby naplňovali něco zcela jiného a něčím zcela jiným. Nechci z něčeho podobného vinit všechny, tím méně pak mé přátele, ale rozhodně to mě znepokojuje podstatně více, než potyčky s policií, která ostatně s úplatkářstvím na tom není jinak. Nemohu nevzpomenout jednoho z mých nejbližších přátel Sergeje, který byl zhruba před rokem zavražděn za dosud neobjasněných okolností. Neuvádím jeho plné jméno, jeho syn stále řeší problémy, které mu z toho vznikly.

Za těchto okolností se složitě pracuje i těm, kteří by opravdu chtěli něco změnit k lepšímu. Přitom Ukrajina toho i v minulém století prožila tak mnoho, že jí snad to utrpení už stačí. A na druhé straně má takový potenciál, že by mohla být jednou z nejvíce prosperujících evropských zemí. Jenže kromě těchto vnitřních problémů jsou i ty vnější – jak jsem již uvedl, že se stala tenisákem ve velké mocenské hře jiných. Takže nevím, zda skutečné jaro bude už toto, nebo až některé příští. Jsem optimista a vždycky ve sklenici zčásti zalité vodou vidím, že je alespoň z poloviny plná, ale tady si nejsem jist, zda v ní je vůbec voda.

Rusko mělo vždy těsné vazby na Francii, již od carských dob. Proč se Francie výrazněji neangažuje v rusko-ukrajinském konfliktu, coby zprostředkovatel, či v otázce Krymu?

Francie se v ukrajinských záležitostech angažovala, její prezident Hollande byl jedním z účastníků minských schůzek, na nichž se vypracovaly dohody, o nichž jsem se již zmínil. Ale pokud se týče Krymu, považovala tuto záležitost za jistý „vnitřní konflikt“, byť postsovětský a k nim vždy zachovávala neutrální stanoviska. Například sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 přirovnal tehdejší prezident de Gaulle za „dopravní nehodu“, protože se týkala vnitřní záležitosti sovětského bloku a pro něj byly podstatnější francouzsko-sovětské vztahy. Či přesněji, vztahy s Ruskem, které – jak sami poznamenáváte - mají mnohem hlubší historické kořeny. A nejen v politice, ale zejména v kultuře. Vezměte si jen, kolik francouzských literátů mělo či dosud má za manželky ženy z Ruska či Ukrajiny - a naopak! A také, například nejoblíbenějším Mitterrandovým autorem byl Tolstoj. De Gaullovou a Mitterrandovou základní pozicí pro formování budoucí podoby spolupracující Evropy byla vize o spojenectví Francie se severovýchodním evropským partnerem – Ruskem. A z druhé strany: první zahraniční cesta Gorbačova po zvolení do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS směřovala do Francie a stejně tak jeho poslední před odchodem z funkce. Při cestě z Madridu se zastavil v září 1991 v Latché na soukromou návštěvu Mitterranda v jeho soukromém sídle, aby mu mimo jiné poděkoval za starostlivost o svou osobu po srpnovém puči. Společně rozvíjeli už od roku 1985 vizi příští Evropy – Mitterrandovu konfederaci a Gorbačovův Evropský dům se dvěma vchody. To bylo ještě v době rozdělení Evropy a právě obě ideje měly společné jádro v možnosti, jak toto rozdělení překlenout.

V Paříži vždy s nedůtklivostí sledovali, jak se ji v různých etapách snažila SRN předběhnout ve stavění mostů na východ. Jakmile to bylo možné, napravovali toto zaváhání, jak o tom svědčila i Mitterrandova návštěva Prahy v prosinci 1988. V době, kdy západní Evropa bojkotovala Husákův režim jako nejdogmatičtější, Mitterrand se vydal na svou druhou cestu do Československa  - první byla v roce 1967, kdy měl tříhodinový rozhovor s Antonínem Novotným. Podmínil ji ovšem oficiální snídaní s našimi disidenty, jež uvítal na francouzském velvyslanectví slovy, že v nich vítá příští vůdčí činitele naší republiky. Jak symbolická byla jeho vize! S Václavem Havlem osnovali kontury budoucího evropského sjednocení, do Prahy svolali na červen 1991 celoevropskou konferenci, podobnou té, jakou uspořádal v roce 1948 v Haagu Winston Churchill. Uvedu jeden detail, který mi svěřil Vladimír Knap, náš velvyslanec v Phnompenhu v šedesátých letech. Když princ Sihanuk představoval generálovi diplomaty akreditované v Kambodži, de Gaulle se zastavil u Knapa a zeptal se ho, kdy konečně zřídíme i v Bratislavě Francouzský institut. Je až neuvěřitelná jeho paměť, ale také to, jak myslel na francouzský vliv i ve východní Evropě, tehdy tak uzamčené sovětským zámkem. To jsem odbočil od Ruska, ale souvisí to s ním a jde Gaullovou politikou, která vždy viděla Evropu „od Atlantiku po Ural“ a nikdy bez ruské účasti.

Před několika dny jste pokřtil svoji knihu o nejdéle "sloužícím" francouzském prezidentu Francoisi Mitterrandovi. Ten výrazně pomohl i českému disentu. Když jej srovnáte s dalšími prezidenty země galského kohouta až do současnosti, jak si ti "druzí" stojí?

Hlavní křest knížky se uskutečnil 13. září minulého roku v Jazzové sekci, kde stojí i Mitterrandova busta, jediná mimo francouzské území. Konal se u příležitosti 100. výročí Mitterrandova narození - 26. října 1916 a pozval jsem na něj a na konferenci o Mitterrandovi v senátě prezidentova nejbližšího spolupracovníka Huberta Vedrina, za Chiraka ministra zahraničí a dodnes šedou eminenci francouzské diplomacie. Ve Francouzském institutu proběhl její druhý křest a byla to rovněž symbolická událost.

Tak jako Alpy mají své velikány v Mont Blanku a Mont Rosa, Francie minulého století měla dva největší své politiky, de Gaulla a Françoise Mitterranda, nejdéle sloužícího prezidenta v celé historii země, a měla prezidentů celkem jednadvacet. Už v roce 1975 jsem napsal knížku o de Gaullovi a také proto jsem byl pozván na mezinárodní konferenci ke 100. výročí jeho narození, kterou pořádalo UNESCO. Rozhodl jsem se napsat i o jeho věčném rivalovi, ale současně v mnohém následníkovi a první moje knížka o něm, Růže pro prezidenta, vyšla u nás v roce 1996. Mitterranda jsem dobře znal i osobně – od našeho společného oběda v roce 1969 v hotelu Lutetia přes naše setkání v Praze a také můj týdenní pobyt v Elysejském paláci, který mě byl v roce 1988 umožněn. Píšu o tom proto, abych podtrhl, že jsem ho mohl poznat přímo z různých úhlů pohledu a jeho prostřednictvím také Francii. De Gaullovým soupeřem byl od jejich prvního setkání v Alžíru v roce 1943, ale zásadně se to projevilo ve druhém kole prezidentských voleb v roce 1965. Tehdy generálovi radili jeho poradci, aby se proti Mitterrandovi vytáhly některé sporné okamžiky, například vyznamenání, které za války dostal od Pétaina či fingovaný atentát u Observatoře v roce 1958, ale de Gaulle to tehdy odmítl slovy: „Neházejte špínu na člověka, který jednou může být prezidentem Francie“. Tato politická kultura, jinde nevídaná, se mi zalíbila, protože i Mitterrand projevoval k de Gaullovi hlubokou úctu za to, jak usiloval o velikost své země a každý rok osobně pokládal květy u jeho hrobu v Colombey-les-deux-Eglises. Tento respekt se promítá i do vztahu Francouzů k nejvyššímu politikovi země, který – na rozdíl od nás – má od roku 1958 podstatně víc pravomocí. Nevadili jim dvě rodiny, s nimiž Mitterrand žil více než dvacet let, nevadily mu tři Sarkosovy ženy po dobu jeho prezidentství či současné u prezidenta Hollanda, nevadí jim mnohé jiné, o čemž se ani nepíše, také v rámci jisté politické kultury, ale jež by jinde vyvolávaly skandály. Ostatně, francouzské sdělovací prostředky byly snad jediné na světě, které při aféře Clintona s Lewinskou unissimo hájily prezidenta a naopak kritizovaly jeho vyšetřovatele. Pro Francii není důležité soukromí, ostatně to je chráněno i zákonem z roku 1977, ještě zesíleným v roce 2001, o přísném oddělení veřejné a soukromé činnosti i u veřejných a státních činitelů, pokud dokáží hájit zájem Francie. A ten zůstává neměnný, ať je v čele kdokoliv: aby Francie byla vidět a slyšet ve světě, aby měla postavení hodné velmoci, byť jí už dávno není. I proto si udržuje jadernou sílu za drtivé podpory obyvatel, protože bez ní by měla horší pozici, než třeba Německo. A to, byť přátelské, je vždycky jistým sokem Francie. Vzpomínám si na Mitterrandovo - a Thatcherové -  zděšení, když padla berlínská zeď a připravovalo se německé sjednocení. Dokonce soukromě žádali Gorbačova, aby proti tomu využil sovětské jednotky v NDR. Sto tisíc francouzských rodin si dosud vyměňuje děti s německými rodinami na prázdninové pobyty v rámci vzájemného usmíření, ale nedej bože, aby němčina byla ve světě hlasitěji slyšena než francouzština.

Je před francouzskými prezidentskými volbami a Marie le Penová bude horkým želízkem v oni. Socialisté propadají na plné čáře. Bude Francii řídit nová Johanka z Arku?

Pro francouzské voliče je jistým problémem to, co je vlastně základním problémem celé Evropy: průměrnost až podprůměrnost současných politiků. Žádný Mont Blanc či Mont Rosa, snad jen Sněžka, abych zůstal u příměru. I proto je asi možný takový fenomén neopotřebované Mariny le Penové, třebaže by to bylo vůbec poprvé, kdy by žena usedla v Elysejském paláci. Myslím v prezidentském křesle, jinak jich tam bylo až dost – kromě de Gaullových časů, kdy zde sloužily jen tři, a to ještě v podřadných funkcích a už vůbec ne v milostných. Ale zvykli si na to, že Mitterrand jmenoval ministerskou předsedkyni také poprvé v historii - Cressonovou, ale po roce ji propustil, protože jednání vlády měnila prý v happening.

Podstatnější je to, že žádá Francii očistit od cizinců, což je problém, který se táhne desetiletí a hrozí, že v brzké budoucnosti bude polovina obyvatel jiné barvy kůže. Ostatně, už v roce 1935 stál Mitterrand v první řadě demonstrantů, žádajících, aby Francouze léčili jen francouzští lékaři a nikoliv přistěhovalci. Teď už se nejedná jen o lékaře, na mnoha školách je polovina žáků a studentů nefrancouzského původu. Jsem dost přesvědčen, že le Penová při nejmenším postoupí do druhého kola. Má i zahraniční podporu, například filiálka ruské banky v Paříži ji na volební kampaň půjčila tři miliony eur. A vzhledem k tomu, jak se v USA dostal do Bílého domu Donald Trump s podobnými názory, nevylučuji, že současná vlna přistěhovalců může výrazně změnit politickou mapu Evropy. Ale prognostice jsem se nikdy nevěnoval a promiňte mi, že ani v tomto případě nebudu tipovat. Spíš doufat, že mé tipy nevyjdou.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Fanatická rusofobie dupe na hrábě. Slabomyslná říkanka pravice, černé svědomí Koniášových pohrobků. Josef Skála nám také řekl, čím by spáchali harakiri komunisté

4:39 Fanatická rusofobie dupe na hrábě. Slabomyslná říkanka pravice, černé svědomí Koniášových pohrobků. Josef Skála nám také řekl, čím by spáchali harakiri komunisté

ROZHOVOR Volby vyhrály protestní hlasy, vládě však zakázali se o ně opřít, říká Filipův hlavní konku…