V první části rozhovoru jsme mluvili o nakládání se svazky tajné policie. To, že bylo během bouřlivých dnů a týdnů změny režimu skartováno nepočítaně svazků StB a podobně citlivých materiálů, je známé. Nakolik se dá říci, že některé skartace nakonec neproběhly a materiály má někdo stále „pod rukou“ a využívá je?

Já to vnímám jako Lorencovu povinnost v dané situaci, že když se mění režim, tak mu nedáme naše živé „know-how“. Když jsem působil  v roce 1992 jako místopředseda Nezávislé komise při FMV, provedli jsme poměrně dost výslechů bývalých příslušníků StB. Z nich vyplynulo mimo jiné i to, že ne všude pochopili nebo uchopili v té hektické době na začátku prosince rozkazy prvního náměstka FMV Alojze Lorence k likvidaci živých svazků na okresních správách SNB, tedy těch, které měli operativci ve své agendě a pracovali s ní, stejně. Někde zničili všechno kromě memoranda a  seznamu dokumentů a osob, jinde vybrali podepsané závazky ke spolupráci na pokyn náčelníka a odevzdali mu je. Krajských archivů se Lorencovy rozkazy netýkaly.

Ale v Bratislavě, jak jsem již řekl, došlo k ničení některých záznamů i v krajském archivu. To ovšem již prováděli zástupci nové politické moci. Měl to na svědomí bývalý příslušník StB Jaroslav Svěchota, reaktivovaný po revoluci. Ještě v březnu 1990 se Mečiarův svazek v archivu nacházel, Honza Frolík mi vyprávěl, jak jej kapitánka Klacíková archivem provázela a vysvětlovala, kde se jaké fondy nacházejí, a v jednom momentu ukázala k regálu a řekla: „A zde máme i nového ministra vnitra...“ Tedy Mečiara. Jenže v létě při inventuře tam svazek již nebyl.