V první části rozhovoru jsme mluvili o nakládání se svazky tajné policie. To, že bylo během bouřlivých dnů a týdnů změny režimu skartováno nepočítaně svazků StB a podobně citlivých materiálů, je známé. Nakolik se dá říci, že některé skartace nakonec neproběhly a materiály má někdo stále „pod rukou“ a využívá je?
Já to vnímám jako Lorencovu povinnost v dané situaci, že když se mění režim, tak mu nedáme naše živé „know-how“. Když jsem působil v roce 1992 jako místopředseda Nezávislé komise při FMV, provedli jsme poměrně dost výslechů bývalých příslušníků StB. Z nich vyplynulo mimo jiné i to, že ne všude pochopili nebo uchopili v té hektické době na začátku prosince rozkazy prvního náměstka FMV Alojze Lorence k likvidaci živých svazků na okresních správách SNB, tedy těch, které měli operativci ve své agendě a pracovali s ní, stejně. Někde zničili všechno kromě memoranda a seznamu dokumentů a osob, jinde vybrali podepsané závazky ke spolupráci na pokyn náčelníka a odevzdali mu je. Krajských archivů se Lorencovy rozkazy netýkaly.
Ale v Bratislavě, jak jsem již řekl, došlo k ničení některých záznamů i v krajském archivu. To ovšem již prováděli zástupci nové politické moci. Měl to na svědomí bývalý příslušník StB Jaroslav Svěchota, reaktivovaný po revoluci. Ještě v březnu 1990 se Mečiarův svazek v archivu nacházel, Honza Frolík mi vyprávěl, jak jej kapitánka Klacíková archivem provázela a vysvětlovala, kde se jaké fondy nacházejí, a v jednom momentu ukázala k regálu a řekla: „A zde máme i nového ministra vnitra...“ Tedy Mečiara. Jenže v létě při inventuře tam svazek již nebyl.
V budově okresní správy StB v Trenčíně měl Mečiar koncem ledna 1990 připravenu haldu svazků, odhadem kolem dvaceti až třiceti, které někdo včas „ulil“ a později připravil k převzetí pověřenou osobou. Mečiar přesně věděl, kde se v jaké skříni na sekretariátu nacházejí, když pro ně poslal koncem ledna svého člověka z ministerské inspekce. Od bývalého náčelníka OS SNB v Trenčíně jsem se dozvěděl, že lidé z těchto svazků byli poté vydíráni. Jeden z nich se stal i poslancem za VPN, nejprve byl kooptován, ve volbách 1990 byl řádně zvolen. Prošel i první lustrací před volbami, kterou si VPN naordinovala, jenže později byly nalezeny důkazy jeho spolupráce s StB.
Předseda Sněmovny národů, slovenský literární vědec Milan Šútovec mi vyprávěl, že když se na to přišlo, zeptal se onoho poslance, proč kandidoval, když věděl, že se na to může přijít. Poslanec mu odpověděl, že se chtěl stáhnout, ale Mečiar jej přemluvil, že nic nenajdou, že evidence je dokonale zlikvidovaná. Háček byl v tom, že evidence měla několik různých forem a stupňů, a Mečiar a jeho lidé tento systém neznali. Některé záznamy z bratislavských registračních protokolů byly rekonstruovány až po vzniku Ústavu paměti národa a byly to zajímavé případy. Šlo i o osoby, které se objevily po revoluci v Mečiarově blízkosti v různých funkcích, například v pozici šéfredaktora vládního deníku Národná obroda, blízkého po volbách 1990 premiérovi Mečiarovi. Přesto jsem přesvědčen, že šlo o individuální a izolovanou aktivitu, která neměla nějaké společné pozadí a určitě nebyla produktem jakéhosi koordinačního utajeného mocenského centra kdesi ve stínu neznámých temných sil.
Takže o nic šířeji organizovaného nešlo?
Nevylučuji ovšem, že existovaly po revoluci nějaké skupiny, z nedostatku jiné vhodné terminologie řeknu, že s nekalými úmysly. Našlo by se určitě i několik příkladů.
Já osobně jsem zažil jednu, řekněme zpravodajskou provokaci v druhé polovině 90. let, alespoň tak jsme ty události s Jánem Langošem vyhodnotili. Byl jsem tehdy korespondentem českého vysílání Radia Svobodná Evropa na Slovensku. Jednou brzy ráno přišel do bratislavské redakce RFE/RL starší pán a našemu administrátorovi, jenž chodil do redakce jako první, odevzdal nějaké papíry. V průvodním dopisu stálo, že nedaleko Trenčína se na jedné chatě schází skupina složená z bývalých vysokých představitelů StB, Stasi a KGB. A byla tam uvedena konkrétní jména. Tématem schůzek jsou prý debaty o geopolitické situaci ve světě, o vývoji v postkomunistických zemích i v republikách bývalé ČSFR. Tito lidé prý disponují dokumenty z 1. správy FMV, tedy komunistické rozvědky, a obsahují informace, týkající se stále živých objektů a osob, působících zejména v části někdejšího Západního Německa. A k tomu byl přiložen seznam objektů a osob. Mezi nimi byla zmíněna i americká základna v Ramsteinu s konkrétními údaji a jmény. A že když máme zájem o tyto dokumenty, bude posel čekat před hotelem Carlton v Bratislavě na Hviezdoslavově náměstí přesně za měsíc, jako poznávací znamení má náš člověk mít deník Pravda v pravé ruce.
Dal jsem ten seznam osob a objektů Jánu Langošovi, ať to zkusí v Praze prověřit. Po dvou týdnech mi sdělil, že posel nelhal, ty dokumenty skutečně prý zmizely z 1. správy v chaosu koncem roku 1989 nebo začátkem 1990. Tak jsem na tu schůzku šel. Nejprve jsem měl nutkání nechat toho posla nafotit, ale rozmyslel jsem si to. Je-li to zpravodajec, nebude tam sám, bude mít kolem sebe na náměstí nenápadné kolegy a když zaregistrují focení jejich člověka, mohou akci odpískat. A já jsem chtěl zjistit, o co jim jde a kdo je za tím. Tak jsem tam šel, bylo to někdy v březnu 1997. Před hotelem, v té době byl před rekonstrukcí, ráno v osm hodin nikde nikdo. Když jsem udělal tak dvacet kroků po chodníku a otočil se, chlap tam stál. Odkud se zjevil, nebylo jasné. Zeptal se, zda jsou ty dokumenty pro nás zajímavé, a zda máme zájem koupit je. Řekl jsem mu, že nejprve kvůli verifikaci ať dodá jeden ucelený soubor, například ten Ramstein, leč ne v elektronické podobě, ale kopii původních dokumentů. Až ověříme, že nejde o falzum, můžeme se dohodnout na ceně za celý balík. A jelikož je zřejmé, že o obsahu těch schůzek vědí proto, že mají uvnitř člověka, ať tajně jednu z nich nahraje na diktafon a dodají nám k tomu i seznam osob z té schůzky a my si dáme udělat fonoskopickou zkoušku hlasů k verifikaci. Nemáme totiž zájem o divadelní imitaci. Domluvili jsme si schůzku na tom samém místě zase za měsíc. Chlap se objevil do toho termínu v redakci ještě několikrát, přinesl vždy něco, leč šlo o modifikaci první série s několika doplňky. Po měsíci chlap nic nového nepřinesl, jen omílal stejnou písničku z první schůzky, a zda to koupíme. Tak jsem řekl, že jim dáme ještě jednu šanci, a když v květnu nedodá nic z požadovaných věcí, končíme. Na květnovém termínu se zopakovalo to samé jako na první. Nic nepřinesl, tak jsem řekl, že nemá smysl pokračovat a ať již neotravuje.
Když jsme to s Langošem vyhodnocovali, řekli jsme si, že to byl bluf od někoho, kdo se chtěl pobavit, nebo nás pumpnout, anebo to byl blázen, ale ty zmizelé dokumenty z 1. správy říkaly, že on nebo oni jsou z prostředí služeb. Možná také počítali s tím, že něco z těch dokumentů odvysíláme a zaplatíme za zajíce v pytli. Poté bylo ticho, chlap se již neozval. A po prázdninách v jedno zářijové ráno říká administrátor, že chlap přišel, byl tu zas i s dalšími papíry a s termínem schůzky. Tak jsem zařídil monitorování náměstí. Kamarád Siloš Pohanka, majitel televizního studia, vzal svého kameramana s „betou“, já dostal mikroport a Siloš si vzal sluneční brýle, v nichž byla miniaturní kamera. Jako krytí vzal sebou ještě jednu slečnu. Kameraman stál hodně daleko od místa schůzky, schován za stromy. Siloš stál se slečnou na chodníku mezi Carltonem a budovou amerického velvyslanectví. Když jsem přicházel směrem k němu, mírně pokrčil rameny, že nic se neděje. Chlap, jako vždycky, nikde. Ale jakmile jsem se otočil, stál tam. Poodešel ke mně a zasyčel: „Rychle pojďme pryč, sledují nás!“ Rozhlédl jsem se a on hodil hlavou směrem k Silošovi: „Támhleten pán v brýlích s tou slečnou!“ Rozčilil jsem se: „Tak já se před schůzkou důkladně čistím a vy sem přivedete sledku! Končíme, rušíme to!“ On ale namítl, že si musíme promluvit a vedl mně do parku na lavičku, jenže spustil zas tu samou starou písničku. Siloš šel za námi a když procházel kolem nás, šel co nejblíže, jelikož kamera měla hodně široký úhel záběru, tudíž i blízké věci byly na záběru malé a navíc rozlišitelnost čipu byla mizerná. Rychle jsem se poroučel, šel do redakce a poté jsem jel k Silošovi do studia. Ten již záznam zpracovával. A pak jsme odhalili chlapovo zjevování se z ničeho. Podél chodníku před hotelem byly zaparkovány vozy. A on, když jsem byl k němu zády, vystoupil ze zadních pravých dvěří felicie. Což znamenalo, že minimálně vpředu seděli další dva. Siloš vytiskl fotku chlapa v maximálně možné kvalitě, která byla stejně nevalná, a já začal obcházet bývalé příslušníky StB i bývalé příslušníky FBIS, které jsem znal. Nikdo chlapa neidentifikoval.
Resumé, na kterém jsme se s Langošem shodli, bylo, že patrně šlo o bídně připravený pokus o provokaci, snad si mysleli, že jsme úplní pitomci. Nikdy se nám nepodařilo zjistit, kdo to byl a o co jim skutečně šlo. A chtěl bych to vědět i po těch letech.
Fotogalerie: - Sloužím rodu Slovanů!
Čas od času se objevují spekulace, že ty největší a mocné finanční skupiny nevznikly „jen tak“ nebo jinak řečeno z ničeho, od nuly, ale že měly peníze z ruského kapitálu či šlo o vyprané peníze, které tady měly rezidentury cizích tajných služeb. Dá se říci, jak to bylo?
Není žádným tajemstvím, že některé velké ekonomické hráče „vytvořili“ lidé z předlistopadového vedení československé centrální banky, že někteří mladí žraloci měli kmotry z bývalých struktur, protože ti staří se sami nemohli nebo nechtěli moc producírovat ve vysokém byznysu té doby. Harvardské fondy, které založili bývalí příslušníci 1. správy FMV, vystrčily jako tvář fondů emigranta Viktora Koženého. Většinu těchto případů beru jako snahu bývalých zpravodajských důstojníků, stranických funkcionářů, státních bankéřů a podnikových manažerů uchytit se v nových podmínkách, když už jsme je vyházeli z jejich pozic nebo je brzy vyhodíme.
V květnu 1992 mě požádal Ján Langoš, že v Praze jsou lidé, kteří nabízejí vnitru různý výstrojní materiál, moderní neprůstřelné vesty a podobně, a zda se nechci jít na to podívat a případně neformálně podiskutovat s těmi obchodníky. Jako doprovod mi dal poslance za VPN, tehdy již ODÚ-VPN, Petera Kulana. Jeli jsme kamsi na kraj Prahy do rodinné vilky. Čekali nás čtyři chlapi, dva mluvili česky, dva srbsky. Jeden z česky mluvících se mě v jednu chvíli zeptal, proč jsme je vyhodili. Vždyť nám mohli sloužit, a my jsme si nechali takové lemply neschopné, jako například... A uvedl několik jmen, která mi nic neříkala. Tušil jsem, koho mám před sebou, tak jsem se zeptal, kde sloužil. Řekl, že ve Vídni. „Aha, čili první správa,“ odpověděl jsem mu. „No a? Je to profese, ne politika. Teď se musíme živit všelijak a do toho jste nás dotlačili vy. A mohli jsme být užiteční, máme znalosti, kontakty...“ Zeptal jsem se ho, jak jsme měli poznat, kteří jsou ti dobří a kteří špatní, když jsme do té doby o nich nic nevěděli a nikdy jsme ani netušili, že jednou budeme muset po nich my převzít moc ve státě. Jen mávl rukou, jakože škoda slov.
V létě roku 1990, to jsem ještě působil v bratislavském čtrnáctideníku Echo, který založili studenti ze stávkového výboru a stáhli mě po volbách k nim, abych jim s tím pomohl, přišli dva kluci, studenti, zabývající se počítačovými programy. A že pracují jako brigádníci v jisté účastinné společnosti, řekli název, měla několik divizí, ale žádná z nich prakticky nic neprodukovala. Oni mají vyvíjet programy, jaké se jim zlíbí, tak vymysleli pár jednoduchých her, jenže nikdo od nich nepožadoval finalizaci, aby mohly jít do prodeje. Opsal jsem si název a s pomocí známých jsem dostal strohý údaj z okresního soudu v Bratislavě. Společnost vznikla v lednu 1990, základní jmění bylo 100 milionů Kčs a většinový vlastník byl ve Švýcarsku v kantonu Zug.
Konzultoval jsem to s některými členy tehdejší parlamentní vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu. Bylo mi řečeno, že narazili při výsleších na informace, že zhruba dva roky před rokem 1989 odešlo z ČSSR opakovaně větší množství peněz, a ze zahraničí se pak vracely jako majetek západní firmy a vytvářely u nás účastinné společnosti, když pojem akciová společnost tehdejší zákony ještě neznaly.
V říjnu 1990 jsem odjel oficiálně na oslavy výročí československé státnosti na pozvání naší ambasády v Bernu. Jistý náš emigrant zařídil schůzku, na níž byl přítomen tehdejší prezident švýcarské konfederace, šéf centrální banky, člověk z naší ambasády (ne velvyslanec), onen náš emigrant a místopředseda federální vlády Jozef Mikloško, jenž se s emigrantem dobře znal a navíc měl dodat schůzce akt vyšší důležitosti až snad i státního zájmu. Švýcaři již byli stručně informováni o věci a v průběhu diskuse si vyžádali ode mne název firmy i švýcarského spolumajitele. Podal jsem guvernérovi papír a on nahlas ty údaje přečetl. Když jsme odjížděli ze schůzky s naším emigrantem, zeptal se mně, zda jsem si všiml, že člověk z ambasády si ty údaje poznamenal do notesu. Pro něj nemohly být důležité. Po měsíci jsem se dozvěděl, že centrální banka zjistila banku, v níž byly uloženy peníze oné firmy, leč než se k tomu dopátrali, všechen obnos byl převeden jinam a účet byl zrušen. Tehdy jsem poprvé slyšel pojem „off shore“ destinace.
Jistý pán, jenž chodil každý večer běhat se psem do blízkého parku, si časem všiml, že vždy, když byly ve městě na náměstí SNP demonstrace proti tehdejší vládě, „za samostatné Slovensko“ a proti Praze, v jisté budově vedle parku se svítilo. Nedalo mu to a šel běhat i hodně pozdě v noci, a svítilo se tam i do kuropění. Vyhledal mne někdy před volbami 1992 v centrále VPN a řekl mi adresu té budovy. Bylo to sídlo oné účastinné společnosti.
Teď jsem tu nakreslil jakousi konspiraci, a já nejsem příznivcem těchto teorií, leč slovy Woodyho Allena „když je někdo paranoik, ještě to neznamená, že jej nikdo nesleduje“. Je logické, že organizátoři potřebovali nemalé peníze k takovým aktivitám. Kde je měli v té polistopadové době, když všichni měli ještě stejně, čili nic, vzít? Na podzim roku 1990 slovenský parlament schvaloval zákon o používání státního jazyka v úředním styku. Obsahoval i klauzuli o právu používání mateřštiny menšin tam, kde její počet dosahuje 20 %. Vůči tomu se zvedla mohutná vlna demonstrací, organizovaných Maticí slovenskou a Slovenskou národní stranou. Před budovou parlamentu okázale drželo hladovku kolem tuctu lidí. Novináři časem odhalili, že hladovkáři jsou večer kdesi bokem vypláceni slušnými odměnami. Jeden mladý novinář reagoval tak, že si postavil naproti „hladujícím“ stolek, provokativně rozložil na něm spoustu jídla a doslova to hltal, až mu mastnota tekla po bradě.
Takže abych to uzavřel, většina nových firem vznikla tím, že byly k tomu vytvořeny podmínky, mnozí museli, jiní chtěli být soběstační i bohatí a samozřejmě časem i vlivní. Současně ale vznikly i společnosti, které neměly s předlistopadovou dobou žádné vazby a staly se rovněž silnými hráči. Což znamená, že náš polistopadový politický režim jako systém neprotežoval jeden typ podnikatelů před jinými jaksi programově, vědomě se zlým úmyslem. Hybnou sílou byznysu jsou peníze, jedno zda v Británii, v Číně nebo v Rusku. Jde jen o to, vytvořit systém regulací, aby zneužívání bylo sníženo na co nejnižší hodnotu. A my jsme neměli zkušenosti s tržním hospodářstvím, ani s dravostí štik v rybníku se spoustou líných kaprů. Na podnikání se vrhl kdekdo, i odpůrci kuponové privatizace zakládali privatizační fondy. Jak řekl kdysi svým kolegům místopředseda Mečiarova HZDS a ministr privatizace v jeho vládě v letech 1990-1991 Augustín Marián Húska: „Tato příležitost se nebude opakovat, nyní se definují vlastnické vztahy na dalších sto let.“ A použil pro ilustraci Paretův princip, podle něhož 80 % majetku v Itálii 19. století vlastnilo 20 % lidí.
Václav Havel a skupina disidentů kolem něho měla přes všemožné perzekuce ze strany režimu k dispozici slušné zázemí. Lze zmapovat reálný rámec sponzoringu, který se této skupině, patrně nejčastěji ze zahraničí, dostával?
Václav Havel dostával již v 60. letech ze zahraničí honoráře za své hry, to ještě nebyl žádným velikánem, to až se stal vůdčí osobností československého disentu, byl v intelektuálních i liberálních politických kruzích Západu mimořádně populární. Finanční pomoc zejména českému disentu byla logickou podporou, za níž nehledám žádné kalkuly, že tak tohoto si budeme pěstovat, z toho jednou uděláme mocného pána. Pro mne Havel byl a zůstane ikonickou postavou, i když jako politika ho neberu jako muže s potřebnou výbavou. Politikem s mocenskými instinkty obdařen příliš nebyl. Vývoj událostí jej ale vynesl až do křesla prezidenta republiky.
Mohl tam za jiných okolností být někdo jiný, například snaha dosadit tam Dubčeka nebyla slabá, zejména na Slovensku mu fandila většina republiky. Až když člen KC VPN Miloš Žiak na schůzce VPN s Dubčekem mu řekl, že nebylo by vhodné, aby v čele státu s demokratickým režimem stanul zase komunista – a Dubček to říkal pořád, že je a zůstane v srdci komunistou – tak až poté, když viděl, že podporu VPN nedostane, rozbrečel se a kapituloval.
Havel nebyl ani mužem ostrých loktů a jazyka, když mi 14. března 1991 na Bratislavském hradě vyslovil výčitku, že článek v Respektu, v němž jsem varoval před Mečiarem jako rozbíječem Československa, nebyl dost seriózní, ale spíše senzačně bulvární, udělal to velmi rozpačitě, až plaše. Pro mne to byl frajer velmi svobodného ducha, i když menšího talentu dramatika. Ale v jeho tvorbě jsem objevil jeho smysl pro hravost, sarkasmus a sebeironii.
Kdysi v 80. letech jsem zhlédl v rakouské televizi ORF inscenaci jeho hry Largo desolato. A když jsem v roce 1992 při práci v Nezávislé komisi držel v rukou svazek s krycím jménem Tomis, jejž vedla StB na Havla v kategorii kandidát tajné spolupráce, četl jsem v něm scénu z oné hry. V autobiografické hře navštíví disidenta, populárního profesora a spisovatele, což je sám Havel, jenž se zmítá v pochybnostech, závislý na alkoholu a drogách, věčně nerozhodný a nedůsledný, mezi dvěma kameny v podobě manželky i milenky (kdo četl knihu Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“, to již zná), dva příslušníci StB. Navrhují mu, aby veřejně přiznal, že není autorem těch pobuřujících děl a nebude vůči němu vedeno žádné trestní řízení. Po druhé návštěvě profesor slušně sdělí, že půjde raději do vězení. A šel. Ne ve hře, nýbrž ve skutečném životě.
A já četl scénu s estébáky v jeho svazku a civěl na to deja vu. Příslušníci to popsali tak, jak to popsal Havel ve hře. Jako kdyby od něj opisovali. Jenže hra vznikla později než záznam ve svazku. Oni byli originálem i předlohou k dílu. Návštěva StB nepřišla náhodou. Někdo vhodil do poštovní schránky Havlovi leták, jenž vyzýval k nějaké demonstraci kdesi mimo Prahu. Havel leták odnesl na národní výbor s komentářem, že soudruzi by měli o tom vědět. Pochopil, že šlo o cílenou provokaci, tak jim chtěl vzkázat, aby se takovou infantilní metodu víckrát nepokoušeli použít. Krátce poté dorazili dva příslušníci k němu domů. Vlídně je přijal, pohostil, podebatovali, a když je vyprovázel, poděkoval, řekl, že to bylo milé a ať přijdou zase, když budou mít chuť. A vývoj šel v intencích pozdější hry, StB pochopila, že nikdy z něj tajného spolupracovníka mít nebudou, a zavřeli ho. Usilovali o něj opakovaně, leč bez úspěchu.
A já mám v tomto příběhu vidět, že Havel a jeho příznivci se chystali na převzetí moci o dekádu později, že režim jej věznil jen proto, aby mu vytvořil potřebnou aureolu mučedníka, a tak jej připravil na funkci budoucího prezidenta? A on jim pak zajistí, že nebudou pronásledováni? Tak to je takové groteskně absurdní drama, že v tomto kontextu se zabývat spekulacemi, kolik asi celkově ti disidenti dostali zvenku peněz, mi přijde hodně scestné a nesmyslné.
Kdo pomáhal nejvíce Havlovi zapojit se do západních struktur? Jaký podíl na tom měla Albrightová, která sem údajně po roce 89 přijela reprezentovat jakousi nadaci, aby „nám pomohla“?
Jak jsem to popsal již výše, nevidím smysl spekulovat, kdo mu pomáhal, a zda vůbec. Tak se dívají na svět lidé, kteří se nedostali dál, než do hospody za rohem jejich bydliště. Toto hledání jakéhosi spiknutí, kdo „udělal Havla“, je způsob, jak zničit svobodný svět a urazit vlastní sebevědomí. Pomoc je nakonec pozitivní věc, pokud nemáme v úmyslu někomu pomoci do hrobu.
Uvedu zase jeden příklad. Někdy na přelomu 70. a 80. let se dva českoslovenští herci vraceli z Francie, jedním z nich byl Emil Horváth mladší, kde byli převzít cenu za jakousi televizní inscenaci. Bylo to v zimě a jeli soukromým automobilem, Když sjížděli strmou serpentinovou silnici někde v západním Rakousku, najeli na velký kámen a roztrhli olejovou vanu. Nikdo jim ve svahu nechtěl zastavit, až po hodné době je předjel mercedes, vystoupil pán v kabátě a s kloboukem na hlavě a pěknou češtinou je oslovil: „Pánové mají problém?“ Vysvětlili, co se stalo, na což dotyčný reagoval slovy „tak to jste v pěkné prdeli, máte lano?“ Neměli, tak vyndal svoje lano, přivázali se, Emil Horváth si sedl k cizinci a jeli.
Pán telefonní vysílačkou někam volal, pak sdělil, že zajedou do nedaleké vesnice, je tam Gasthof, kde je bude čekat automechanik, podívá se na závadu a řekne, co s tím. Emil Horváth vysvětlil, že mají už jen pár set šilinků, což vystačí tak na benzin domů, ne však na opravu. „Jste mými hosty,“ pravil cizinec. V Gasthofu byl již personál v pohotovosti, cizinec se zjevně těšil velké úctě, přišel automechanik a zjistil, že opravu je schopen zvládnout až druhý den, vanu je třeba zavařit. Herci zkoprněli, na nocleh neměli ani vindru, jenže pán jim řekl, že když jsou jeho hosty, tak se vším všudy, tedy s noclehem, opravou a večeří. Když pojedli, cizinec se omluvil, že musí jet dál a že vše je zařízeno, ať si to tedy užijí.
V té chvíli Emil Horváth řekl, že Slovenský rozhlas má motoristický magazín Zákruta, kde řidiči dávají zahrát písničku tomu, kdo pomohl jinému v nouzi. K tomu ovšem potřebují znát jméno cizince, načež ten reagoval s úsměvem, že „to byste si pořádně posrali kádrový profil“. A poroučel se. V té chvíli se seběhl personál kolem herců s otázkou, odkud se s pánem znají? A konečně padlo i jeho jméno. Byl to Karel Schwarzenberg.
Mělo by nyní pro konspirátory platit, že již tehdy kníže kul pikle pro časy příští a hledal vhodné typy pro změnu režimu. Je to úsměvné, to věčné hledání konspirace jen proto, že nejsme schopni přijmout prostá vysvětlení. Pravda bývá jednoduchá, to jen lži jsou složité.
Mimochodem, dostával československý disent peníze též od miliardáře Sorose? Sám se dříve chlubil, že v 80. letech tyto skupiny v komunistických zemích podporoval...
George Soros podporoval demokratické inciativy, na tom není nic špatného. Dnes již myslím ztratil schopnost vidět věci v souřadnicích, které znamenají fungující demokratický systém. Zda dostávali i lidé z disentu od něj peníze, to by musel říct on.
K Georgi Sorosovi ještě obecněji, ten se nedávno chlubil i tím, že je pyšný na ukrajinský převrat, který financoval. Peníze od něj brala i vaše současná prezidentka v době, kdy byla právnička. Je na tom ale něco špatného? Neměli bychom Sorose brát jako člověka, který pomáhá zemím, kde na tom s demokracií ještě nejsou tak dobře?
Ukrajina je příklad, kde dobrý úmysl vede do pekel. Je to i ukázka, jak Soros nerozumí politickým procesům v prostředí, kde nežije, jak nerozumí a ignoruje platná ústavní pravidla v zemi a svoji představu o světě pasuje nad mezinárodní normy. Je to velmi podobný přístup jako bylo komunistické heslo „Poručíme větru, dešti“, v tomto případě „Poručíme Moskvě“. No, neporučili. Chybu si ovšem nepřiznávají, stejně jako ti komunisté. Západ dostává na Ukrajině od Rusů opakovaně nakládačku, a konec je v nedohlednu. Kvůli tomuto nezodpovědnému dobrodružství se státním převratem zahynulo v letadle malajsijské letecké společnosti 298 cestujících. Střela z protiletadlového systému Buk s největší pravděpodobností byla odpálena Rusy, jenže na začátku to nebyli Rusové, nýbrž střelba na Majdanu, dodnes řádně nevyšetřená, a následný státní převrat, který přišel v okamžiku dohody prezidenta Janukovyče s opozicí za přítomnosti tří evropských ministrů zahraničních věcí.
Již zmíněný kníže Schwarzenberg rovněž nerozumí politice, stejně jako Soros. Jinak by někdejší šéf české diplomacie a kandidát na prezidenta, aktivní politik, nešel do Kyjeva v době Majdanu podporovat veřejně ty, kteří šli a nakonec v krvavém závěru svrhli legitmní hlavu státu Janukovyče. Ať byl jakýkoliv, byl to prezident s platným mandátem, řádně zvolený ve volbách i pod dohledem pozorovatelů z OBSE. Politik musí vědět, že nesmí zasahovat do vnitřních záležitostí jiné země, obzvlášť způsobem, porušujícím platnou ústavu, a podporovat protiústavní převrat. Důsledky tohoto počínání jsou tristní. Korupce řádí dál, jako před převratem, země je rozdělena, Krym v háji, východ trápí občanská válka, lidé jsou na tom hůř než před Majdanem. To jsou důsledky západní politiky, která chtěla vyrvat Ukrajinu ze sféry vlivu Ruska.
Takže když to shrnu, buďme rádi, že jsme se nestali Ukrajinou, a dejme si pozor, abychom se k jejímu modelu nepřibližovali. Poslední dobou o to dost intenzivně usilujeme. Z jedné i z druhé strany barikád, které tady vyrůstají, zatím sice jen na sociálních sítích, ale hranice mezi virtuálním prostředím a reálným světem se stírá víc a víc.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
