Není co slavit! Biolog Jírovec sepsal drsné hodnocení dnešního stavu naší země. A zúčtoval i s Taberym a jeho knihou

28. 10. 2018 8:55

ROZHOVOR V Česku někteří kupčíci s lidskými právy nehorázně zbohatli, to je pravda. Jenže není dost bytů na nábřeží a vil ve Střešovicích. Máme milion a půl králíkáren první kategorie. Jejich majitelé by mohli komunistům ruce líbat, kdyby to nebylo proti zákonu. Tak hovoří o století republiky přírodovědec Jiří Jírovec, který žil donedávna v Kanadě. Vyjadřuje se i k šéfredaktorovi Respektu Eriku Taberymu.

Není co slavit! Biolog Jírovec sepsal drsné hodnocení dnešního stavu naší země. A zúčtoval i s Taberym a jeho knihou
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Jírovec

Jaké je podle vás místo České republiky v celosvětovém geopolitickém orchestru?

Jsme taková Myš, která řve. Nemáme ale Petra Sellerse, který v onom filmu vyhlásil válku Americe. Máme politiky, kteří by to rádi Rusku „nandali“. Jsme ochotni podporovat nového Velkého bratra a třeba i pod jeho vlajkou zemřít, když se rozhodne k akci. My v tom orchestru vlastně nehrajeme. Kupujeme do zásoby jeho nástroje, ale netroufneme si upozornit dirigenta, že má špatné noty. Držíme hubu a krok, i když nemusíme.

Slavíme sto let. Ta republika zažila hnědý nátěr, rudý nátěr, sametové období, rozdělení na dvě země. Je vůbec co slavit?

Slavit není co. Československo zmizelo z mapy a co je horší, mizí i jeho historie. Máme zákon o protiprávnosti režimu z let 1948 až 1989, máme ústav pro vymazávání tohoto období z paměti. V Cimrmanově Poslu z Liptákova je postesknutí: „Ten pokrok, kde se to zastaví?“ V souvislosti s naší historií bychom se měli ptát: „To vymazávání, kde se to zastaví?“

Anketa

Je dobře, že se v roce 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko?

56%
44%
hlasovalo: 9937 lidí
Co víme o protektorátu, co víme o našem chování v něm, co víme o první republice? Pamětníci pomalu vymírají. Propaganda obrušuje hrany s Německem a období první republiky líčí jako život Oldřichů Nových a bohatých či na zbohatnutí čekajících krásek.

Z bývalého Československa stojí za zamyšlení, proč se komunistickému režimu, který neměl ekonomické ani jiné experty, podařilo vybudovat společnost bez velkých sociálních problémů, zavést bezhotovostní lékařskou péči, slušný vzdělávací systém, universální penzijní systém, vybudovat solidní zemědělství a v mnoha směrech konkurenceschopný průmysl a nakonec předat nezadluženou republiku do rukou „expertů“, kteří věděli, jak na to jít.

Po dalších třiceti letech máme republiku rozprodanou či rozkradenou, sociální problémy se vrátily a zasahují kolem deseti procent populace a republika má velký dluh. Jistě, musíme brát v úvahu, že i náš vývoj silně ovlivnily geopolitické hrátky mocností. V zemi, která potlačuje vlastní historii a odsunuje chudé směrem k vesničkám pro lůzu, novým Letům a skutečným koncentrákům, není co oslavovat.

Jako spousta ostatních lidí i vy tvrdíte, že je Česko rozkradený a rozprodaný stát. Někteří dodávají, že se stal v hospodářském slova smyslu další spolkovou zemí Německa. Není to moc velký pesimismus?

Když jsem se v roce 2014 vrátil do Česka, našel jsem společnost bez nadšení, bez hrdosti na to, že jsme kdysi uměli to či ono. Viděl jsem novostavby a obrovské haly kolem silnic, jenže nám z toho skoro nic nepatří. Pamatuji se na článek o Václavském náměstí. Ze všech domů tam Česku patří již jen dva nebo tři. Takže jaký důvod k radosti.

K nepoznání se změnila i atmosféra mezi bývalými spolupracovníky z přírodních věd. Pravda, někteří se po sametu dostali do vedoucích pozic, ale nadšení z nich nečišelo. Politici nostalgii s opovržením zmiňují, ale končí jen u jednoduchých hesel. Média to nezajímá, ledaže lze zpětně vykonstruovat náznak lásky k SSSR a KSČ. Proto se donekonečna píše o stalinistce Martě Semelové, která vždy v březnu klade kytky k hrobu, do kterého byl sesypán popel Klementa Gottwalda a dalších politiků. Jde o účelovou záměnu nostalgie a úcty.

Nostalgie je stav mysli, který je vyvolán změnou okolností, obecně k horšímu. Shodou okolností jsem nahlédl na dno chudoby - ne vlastní, ale jiného člověka. Od té doby chápu nostalgii v pravém slova smyslu. Posmívaná nostalgie má původ v poznání, že systém, který poskytoval existenční jistotu, byť omezoval některá lidská práva, byl víc k životu než ten opačný, posametový. Práv, která často zůstávají jen na papíře, se člověk nenají.

V Česku někteří kupčíci s lidskými právy nehorázně zbohatli, to je pravda. Jenže není dost bytů na nábřeží a vil ve Střešovicích. Máme milion a půl králíkáren první kategorie. Jejich majitelé by mohli komunistům ruce líbat, kdyby to nebylo proti zákonu.

Šéfredaktor Respektu Erik Tabery, vnuk herce a legionáře Zdeňka Štěpánka, sepsal knihu Opuštěná společnost. V ní třeba napsal: „Připustil by někdo před lety, že prezident jmenuje vládu bez ohledu na vůli parlamentu? Že bude v rozhlase říkat slova, která se člověk stydí i napsat? Že bude chtít vylučovat postižené děti ze škol? Že bude tvrdit, že se v Číně musíme učit, jak stabilizovat společnost? Že odmítne dodržovat ústavu? Uměl by si někdo představit, že vicepremiér popře romský holokaust? Nejčastější reakce na podobné výroky znějí: to jsou jen bonmoty, to jsou jen slova. Ale jsou to právě slova, která mají potenciál měnit svobodné společnosti v totalitní. Nejdříve se otráví veřejný prostor a následně se zbraně zdají už jako nevyhnutelné řešení. Někdy ani ty nejsou potřeba ke změně systému.“ Ostatně podtitulek knihy je Česká cesta od Masaryka po Babiše. Jak vnímáte zmíněné myšlenky novináře Taberyho?

Anketa

Jste pro stažení našich vojsk z Afghánistánu?

93%
7%
hlasovalo: 15137 lidí
Taberyho nelze brát vážně. Nemá rád Zemana ani Babiše, tak se do nich s chutí pouští. Není to padni komu padni, protože jinak by musel kritizovat i demokracii první republiky, kde tehdejší moc mezi sebe taky jen tak někoho nepustila. Musel by kritizovat Havla, který personální politiku rovněž ovlivňoval. Vládu ani její složení parlament neurčuje. Ministry navrhuje premiér a jmenuje prezident. Kdyby musel odklepnout vše, co mu na Hrad přijde, byl by zbytečný.

Pokud jde o jazyk, prezident občas používá slova, která jsou v populaci naprosto běžná. Můžeme se dohadovat o tom, do jaké míry se hodí do veřejného prostoru, ale ona v něm přece jsou. Běžte se podívat na jakýkoli bezvýznamný fotbalový zápas. Zeman tuto nedílnou část jazyka používá s určitým záměrem, ne proto, že je sprosťák a mluví jako dlaždič.

Ve hře Akt je scéna, kdy si Smoljak vzpomene, že si pamatuje malířský stojan. Matka Žílová mu říká: „Pojď sem, podívej se na tu čmáranici inkoustovkou, kdo si myslíš, že to taťkovi udělal a kdo byl za to bacanej?“ A Weigl k tomu suše dodá: „Tos mě tenkrát nasral, kamaráde!“. Publikum se vulgarismu srdečně směje, protože chápe, proč byl použit.

Zemanovi se vyčítá, že při návštěvě Číny řekl, že se tam přijel (po)učit, jak se stabilizuje společnost. Tabery zjevně nechápe, že není jednoduché ukočírovat zemi, která má skoro 1,5 miliardy obyvatel. Je to zem, která se od doby, kdy měl občan jedny montérky na rok a misku rýže na den, změnila v ekonomickou velmoc. Je to stát, který je i etnicky rozrůzněn.

Taberyho výrok, že vicepremiér popřel romský holokaust, se blíží lži. Babiš řekl, že Lety nebyly koncentrační tábor. Tento termín je příliš spjat s uspořádáním typu Osvětim: Nádraží, rampa s Mengelem, selekce a krematorium. Lety byly původně pracovní tábor, který měl oddělit nepřizpůsobivé živly a lidi, kteří žijí cikánským způsobem, od „slušné“ společnosti. Seznamy těchto lidí existovaly již od konce dvacátých let. Teprve později se Lety změnily na tábor koncentrační, ale jen ve smyslu shromažďovacího prostoru, ze kterého byli vězňové odváženi k vyhlazení.

Jak se podle vás změnila síla a moc slova za těch sto let?

Slova se vyprazdňují. To vede k tomu, že je lidé začnou ignorovat a přestanou o nich přemýšlet. Typickým příkladem jsou slova „okupanti“ a „okupovaná území“. Tyto termíny, kdysi označující stav věcí mezi Palestinou a Izraelem, byly postupem doby nahrazeny slovy „sporná území“ a „osadníci“, tedy „disputed territoties“ a „settlers“. Síla původních slov zmizela. Ta nová mají svou vlastní moc, která odvádí pozornost žádoucím směrem. Slovo se stává zbraní, která má odvést pozornost anebo, ještě raději, utlouct protivníka.

Edward Albee vsunul do jedné hry bonmot: „Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá, a kde by někdo odpověděl, tam se nikdo neptá“. To je velmi výstižný popis žvanírny zvané sněmovna. Mimochodem, ten termín pochází od Rudofla Hrušínského staršího, z doby, kdy byl na počátku devadesátých let poslancem.

A máme v Česku svobodu projevu, anebo je deklarována pouze na papíře?

Svoboda projevu má smysl, pokud může ovlivnit danou situaci. Před několika dny byla v Londýně velká demonstrace proti Brexitu. Prý největší od protestů probíhajících těsně před válkou v Iráku. To je ukázka svobody deklarované na papíře. Moc takový protest vysedí a nic se nestane.

V Česku máme svobodu slova. Jenže média, která rozsahem něco znamenají, mají přispěvatele, kteří zpívají, jak je zapotřebí. Do šuplíku si může každý napsat cokoli. Těžké ale je vlastní myšlenku ve větším rozsahu rozšířit. Na serverech musí autor zapadnout do vkusu majitele, knihu si může vydat, když má sponzora nebo vlastní peníze. Knihkupec ji ale nemusí vzít do prodeje, když odporuje jeho přesvědčení. Katolík drogista nemusí prodávat prezervativy. V Česku neexistuje oficiální cenzura. Existují její méně viditelné formy, jakými jsou úplné ignorování autora, odmítnutí příspěvku anebo požadavek to či ono vypustit nebo zmírnit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Aleš Brichta pro PL: Lidé začínají být naštvaní, mám pocit, že to bouchne. Vládnoucí garnitura se jim snaží zabránit v komunikaci, ale...

17:17 Aleš Brichta pro PL: Lidé začínají být naštvaní, mám pocit, že to bouchne. Vládnoucí garnitura se jim snaží zabránit v komunikaci, ale...

ROZHOVOR „Lidé jsou naštvaní a mám pocit, že to brzy bouchne. Ale jestli půjde z internetu stáhnout …