Neomarxistická nákaza, idiotská multikulti výchova. Ještě máme svobodu, ale jsme na cestě do Německa nebo Dánska, varuje blogerka, o které se teď hodně psalo

11.12.2016 15:16

Blogerka Lucie Provazníková byla jednou z nejpopulárnějších tváří blogové platformy na serveru iDNES.cz, než jí v minulém týdnu administrátoři blog zrušili, protože ocitovala ostřejší texty romského zpěváka Radka Bangy. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz varuje před postupným ubýváním svobody, které nás může přivést až na úroveň Německa nebo Dánska. Tyto země díky studiu a práci poznala skutečně zevrubně a staly se pro ni v řadě věcí varovným mementem. Nabízí rovněž obsáhlý rozbor liberální ideologie dnešních zelených, která podle ní nemá se zájmy přírody příliš společného.

Neomarxistická nákaza, idiotská multikulti výchova. Ještě máme svobodu, ale jsme na cestě do Německa nebo Dánska, varuje blogerka, o které se teď hodně psalo
Foto: archiv Lucie Provazníkové
Popisek: Blogerka Lucie Provazníková
reklama

Anketa

Zajdete o Vánocích do kostela?

41%
59%
hlasovalo: 5246 lidí

Po vyhazovu z iDNES jste spustila vlastní blog. Když jsem si četl první text na novém blogu (jmenoval se Euromarxistické vymývání mozků), přišlo mi, že jste odložila zábrany ještě více, než když jste byla vázaná korporátními pravidly na iDNES. Myslí člověk při psaní na to, že má za krkem kodex blogera a „žluté karty“ od administrátora, nebo se na to neohlíží?

Pokud chce člověk psát Pravdu – a ta by měla být principem nejvyšším, tak se na pravidla lidí, kteří se rochní ve své moci a mažou blogery třeba i proto, že se jim nelíbí slovo „blití“, ohlížet nejen nemá, ale ani nesmí. Zda největší zpravodajský server v zemi smí omezovat svobodu slova na základě toho, že je soukromý, je otázkou, ale to bychom se dostali někam úplně jinam. Každopádně si myslím, že iDNES svým počínáním škodí sám sobě.

Když bychom pokračovali v tématu regulace a seberegulace. Dnes už nemáme všemocný stát a tajnou i veřejnou bezpečnost, které by na nás dohlížely, přesto se asi nedá říct, že by všichni byli svobodní a mohli si říkat, co chtějí. Existují různé „korporátní“ tlaky ze strany zaměstnavatelů, provozovatelů blogů, bank u kterých máte úvěr, pojišťoven… Vy se na svém blogu netajíte, že nejvyšší hodnotou je pro vás svoboda. Napadá vás, jak těmto tlakům čelit, aby si člověk v tomto světě svobodu udržel?

Nejsem anarchista, absolutní svoboda je nereálná, pravidla existovat musejí, proto existuje právní stát. Ten by měl ale svobodu omezovat v nejmenší možné míře právě tolik, aby zajistil pořádek a bezpečnost ve společnosti a zároveň aby měl jedinec možnost se sám co nejvíce rozvíjet. Ale moc je opojná a svádí k tendenci regulovat společnost podle vlastních představ. A to se nyní děje – například zavedením inkluze, modrých zón, buzerací školních bufetů atd. Problém takových levicových vlád vidím v tom, že jak jednou začnou omezovat, nezastaví se, ta moc formovat společnost je příliš opojná. Jen to ukrajování svobody musí provádět pozvolna, aby to občan příliš nezaznamenal. Pozor, aby jednou stát nezačal kontrolovat i to, jestli si správně čistíme zuby. Odpověď je tudíž naprosto neoriginální: chodit k volbám a nevolit žádnou ze stran, které jsou nyní ve vládě. Volit takové strany, které se budou zasazovat o co nejmenší zasahování státu do života jednotlivce. V ČR ještě svobodu v porovnání se západní Evropou máme, ale jsme na špatné cestě.

Poznala jste i několik zahraničních zemí. Na svém blogu často píšete o Rakousku, Německu, Dánsku… Většinou ty země z hlediska svobody nevycházejí z vašich blogů moc dobře. Jak se tam dnes žije někomu tak svobodomyslnému, jako jste vy?

Vysvětlím to na Dánsku, severské země jsou v tom sociálním inženýrství o krok vpřed. Není to tak, že by vám někdo přímo diktoval, že máte jezdit na kole, že máte jíst zdravě, že nesmíte mluvit negativně o muslimských imigrantech, že se nesmíte projevovat jako individualita. To všechno můžete dělat. Dříve nebo později ale zjistíte, že je to zařízeno mnohem rafinovaněji: ulice jsou ucpané auty a veřejná doprava je (např. v Kodani) naprosto nespolehlivá a předražená, takže na to kolo sednete. Nezdravé jídlo je kvůli vyšším daním dražší, takže jíte zdravěji. Kritikou imigrantů se dostáváte do společensky trapné situace, takže o tom před známými nemluvíte. V celém vzdělávacím systému vždy pracujete ve skupině, což je extrém potlačující individualitu. To přirozeně není systém pro svobodomyslného individualistu, protože takový systém limituje kreativní seberealizaci a rozvoj. V Německu mi vadí fanatická denacifikace dovedená ad absurdum. Němci jsou velmi silný, disciplinovaný a vytrvalý národ, kterému když jsou předloženy nějaké hodnoty, fanaticky za nimi stádově jde – ať už to byly Hitlerovy výplody nebo antinacionalistické sebemrskačství. Němci nemají odstup a neznají zlatou střední cestu. V Německu (kde Lucie Provazníková aktuálně žije a pracuje-  pozn. PL) rozhodně nejsem napořád.

V poslední době se poměrně často stává, že zatímco absolventi gender studies nebo jiných společenskovědních oborů podporují současné omezování svobody, stavějí se proti němu vědci z ne tak úplně společenskovědních oborů. Nejen Martin Konvička, odpůrci posměšně nazývaný „docent přes broučky“, ale třeba i geolog Václav Cílek nebo archeolog Miroslav Bárta. Podle mě je to zajímavý fenomén, kdy lidé přes svůj obor dospěli k racionálnímu poznání společenských vztahů, které studenti společenskovědních oborů ve škole poznali zdeformované módními trendy. Vy jste vystudovaná urbanistka a krajinná architektka. Jak vám tato profese pomáhá při pozorování a analýze společenských vztahů?

Já jsem studovala nejprve architekturu, ale ta je dnes často pojímána velice egoisticky: prosadit svoji vlastní kreativitu do maximální míry, jakou investor dovolí. Mnoho architektů naprosto nereflektuje to, jak bude stavba lidem sloužit, jaký bude mít vztah ke svému okolí a k přírodě. Proto jsem po bakaláři „přezula boty“.

Krajinná architektura a urbanismus je obor mnohem komplexnější a velmi interdisciplinární. Člověk plánuje prostranství, která slouží různým skupinám lidí s odlišnými nároky (teenageři, maminky na mateřské, sportovci, senioři…). Způsob užívání venkovních prostranství se ale liší i podle národnosti a etnika. Dánští soudruzi došli k tomu, že přistěhovalci se mnohem více než místní scházejí na veřejných prostranstvích – pravděpodobně proto, že (především muslimové) vytvářejí větší uzavřené komunity. Imigrace z kulturně odlišných krajin tudíž vede i ke změnám ve vzhledu města, a to jak prostřednictvím uživatelů samotných (přinesou si do parku gril a židličky, rozdělají oheň, zanechávají odpadky, jsou hluční), tak i prostřednictvím urbanistů, kteří tu skupinu musejí při plánování zohlednit. Pokud pro někoho něco plánujete, musíte mu porozumět, musíte být psychologem i sociologem. Do jisté míry lze dobrým urbanistickým konceptem řešit sociální konflikty.

Já jsem se ale ve své diplomové práci zaměřovala na vliv otevřených prostranství na psychické a fyzické zdraví člověka. Přírodní prostředí má na člověka pozitivní vliv, a to díky přesně měřitelným fyziologickým změnám v těle. Zde přesahujeme do biologie a vědy lékařské. Ale coby krajináři můžeme zabrousit i do vod věd exaktních. Obrazy okolí, které náš mozek prostřednictvím zraku přijímá, lze díky fraktálové geometrii vyhodnotit i matematicky. Přírodní obraz má fraktálovou strukturu, tedy jednotlivosti jsou podobné celku a organicky se opakují (žilky v listu mají podobnou strukturu jako větev, větev má podobnou strukturu jako strom…). Obraz přírodní krajiny má specifickou složitost (fraktálovou dimenzi D), která našemu oku velice lahodí. Naopak vícero studií již dokázalo, že městská zástavba a obzvlášť výškové budovy mají na psychiku, potažmo fyzické zdraví negativní vliv. Zdraví společnosti má pak dopad například i na ekonomiku. Je to všechno provázané.

Jestliže krajinář/urbanista ví, co je pro zdraví člověka i společnosti dobré, a že on to opravdu může ovlivnit, nutně se potká s dilematem, do jaké míry je správné legislativou omezit všeobecně nežádoucí proměnu prostředí (např. výstavbu výškových budov, nastavení min. kvót zazelenění měst…). Zde se dostává k politickému zřízení a svobodě jednotlivce. Tragédií je, když má rozhodovací pravomoci někdo, kdo má vystudovanou muzikologii (Matěj Hollan) nebo žurnalistiku (Matěj Stropnický).

Klíčem k porozumění světu a jeho fungování není špičkový přehled v jednom oboru a zaměření pozornosti na určitý výsek tohoto světa, ale široký přehled, schopnost hlubšího vhledu do souvislostí a schopnost tyto souvislosti kriticky vyhodnotit. Neorientalisté pochopí islám snáze, protože z vlastního popudu překročili hranice svého oboru, mají tedy širší přehled, navíc nejsou emocionálně zainteresovaní. Naproti tomu islamologové jsou islamology pravděpodobně proto, že mají ke svému oboru pozitivní vztah. Proto jsou jednoduše zaujatí pro islám, mají tendenci jej omlouvat, obhajovat a nepřipouštět si jeho smrtelné nebezpečí. Aby se islamolog postavil proti islámu, musel by být pořádný pašák.

Myslím, že jste to vystihl, když jste řekl, že studenti společenskovědních oborů jsou zdeformováni módními trendy. No samozřejmě, na matfyzu se prostě sociální inženýrství neučí, stát si tam nemá jak vychovávat svoje ovečky, které později prostřednictvím zaměstnání v neziskovkách dále šíří neomarxistickou nákazu.

Na svém blogu jste také dost psala o islámu, poměrně bez servítků. Jak jste k poznávání islámu dospěla? Ze zájmu ve formativních letech na střední škole, v souvislosti se studiem urbanismu, nebo jste jako mnozí otevřela Korán až poté, co nám vloni odborníci na migraci začali vysvětlovat, jak je super a kompatibilní s naší kulturou? Nebo to mělo úplně jiný příběh? A k jakým objevům o této víře vás to přivedlo?

O svoji první knihu o islámu jsem napsala Ježíškovi, když mi bylo asi čtrnáct – z čiré zvídavosti. A protože je to správný, křesťansky tolerantní borec, fakt s ní přifrčel. Já jsem na gymnáziu četla kdeco. Islám mi přišel divný už tehdy, ale tenkrát to nebylo tak aktuální. Po maturitě jsem byla jako au-pair v Marseille, což je město s aktuálně nejvyšším procentem muslimů ve Francii. Tenkrát jsem nechápala, proč mi rodina, u které jsem pracovala, opatrně naznačuje, kam kvůli vlastní bezpečnosti nemám chodit. Pamatuji se, jak jsme od bazénu pozorovali hustý černý dým stoupající z nedaleké čtvrti. Cosi se tamním muslimům nelíbilo, tak zapálili auta, kus lesa…

Blíže jsem se s islámem seznámila před třemi roky v Dánsku, kde mě muslimové dvakrát fyzicky obtěžovali. Jenže já jsem celoživotní haluzář, vždycky se zjevil nějaký zachránce. Pochopení mentality muslimů velmi podpoří vlastní zkušenost. Nemyslím si, že nějaký muž opravdu může plně pochopit, jakou žádostivost a především opovržení dokáže vyjádřit jediný pohled nadrženého muslima na nezahalenou ženu. Ono opovržení vychází z niterného přesvědčení (a islámských textů), že žena je podřadná bytost. Kromě toho, že je toto přesvědčení objektivně špatné, tak nemusí zůstat jen u toho pohledu…

Později jsem dospěla ke studiu islámských textů, což mi zpětně vysvětlilo všechny mé předchozí negativní zkušenosti s muslimy. Islám komplexností své zvrácenosti naprosto přesahuje jakýkoli potenciál nacismu nebo komunismu, využívá totiž ty nejzákladnější lidské potřeby: sex, touhu po najití smyslu života a poznání Boha.

Velmi mě zaujal váš blog Matěji, proč tě krávy nechtějí, ve kterém jste z vašeho odborného pohledu rozebrala na prvočinitele současnou „zelenou“ ideologii, která si sice strká do štítu zelenou kytku, ale s přírodou, přirozeností a harmonií nemá nic společného. Jaká by podle vás tedy měla být optimální „zelená“ politika?

Pro ty, kdo ten článek nečetli, začnu opáčkem. Žádná „zelená“ politika založená na regulacích a omezování není a nemůže být optimální. Svou podstatou totiž taková politika přímo jde proti přírodě: zamezuje jednotlivci, aby si sám uvědomil, proč je pro něj příroda důležitá, a tak potlačuje přirozený, organický mentální a duchovní vývoj nejen jednotlivce, ale i celé společnosti. A teď konstruktivně. Jedinec, kterému je šumafuk, jestli na zahradě spálí pneumatiky, přemýšlí primárně sobecky. Výklady o nějakém znečišťování ovzduší nebo vymírání biologických druhů jsou pro myšlení takového člověka příliš vzdálené – a tomu se nelze divit. Je naprosto přirozené, že nás více zajímá, co se děje nám samotným a našemu bezprostřednímu okolí. A přesně tak se na to musí jít.

Proč se neučí na školách o tom, jaká přírodní antibiotika a antivirotika příroda nabízí? Proč se neučí na školách o léčivých účincích bylinek, což byla do 19. století jediná běžně dostupná forma léků? Proč jsme vedeni k tomu, že raději z netrpělivosti hned sáhneme po umělých drogách s řadou negativních vedlejších účinků, místo abychom využívali léky přírodní bez nežádoucích účinků? Proč se více neučí o tom, že umělé a necitlivé přetváření krajiny obecně má mj. negativní vliv na povodně (a jak k tomu kolektivizací a scelováním polí přispěli komunisté v 50. letech)? Kdo stojí o vyplavený sklep? Kdopak ví, že zelené plochy v městech dokážou v létě snížit teplotu vzduchu o několik stupňů? Kdo se rád peče v kanclu?

Lidé si sami musejí uvědomit, že spolupráce s přírodou je pro ně samotné výhodnější. Jedinou nenásilnou formou proměny člověka je poznání. To lze ze strany státu nenásilně udělat jedině podpořením duchovního rozvoje a uvědomění jedince: vzděláním. Tedy místo idiotské multikulturní výchovy by se děti měly učit o vztahu člověka a přírody. To by mohl být takový první, nesmělý krok.

K regulacím shora je pak třeba přistupovat s maximální rozvahou a opatrností. On takový matějovský diktát může být z principu odporný i tomu největšímu milovníkovi přírody.

Když už jsme u toho Matěje a jeho krav, vystupujete často jako zástupce generace vyrůstající ve svobodných devadesátých letech. Jaké máte pocity z toho, když z pohledu starších i mladších jsou dnes nejviditelnějšími zástupci této generace předseda zelených Matěj Stropnický a bojovník za Evropské hodnoty Jakub Janda?

Já si nemyslím, že někoho zastupuji, já říkám, co si myslím. A můžu se mýlit. Na druhou stranu z reakcí čtenářů mohu říct, že se mnou hodně lidí souhlasí. Jaké mám pocity ze Stropnického a Jandy? Je to odraz doby. Tato společnost je řízena eurohujery, kteří takovýmto individuím ke vlivu dopomohou. Příkladem budiž rektor brněnské MU Bek, který svoje postavení zneužívá k šíření svých politických postojů. Že na půdě veřejné vysoké školy přednáší někdo, kdo není nositelem ani morálních hodnot, ani dokončeného vysokoškolského vzdělání, je tragické.

Jaká podle vás je ve skutečnosti generace „dětí devadesátek“?

Napadá mě: „Čágobélo, šílenci“, Backstreet Boys, Makarena, diskety, Pogy, Tamagoči a dětství ve svobodě bez ideologické infekce. Orientace na Západ. Pak přišlo kolektivní nadšení ze vstupu do EU, no a ti zkostnatělejší a méně inteligentní jedinci místo aby neustále kriticky „čekovali“, zda je ta EU se svou regulací žárovek a sekaček pro nás opravdu pořád výhodná, tak se v tom nadšení zasekli. To bude zřejmě případ pana Jandy.

Ve vašem nejnovějším blogu, který jsem zmiňoval v úvodu, jste zavedla pozoruhodné generační rozvrstvení Čechů z hlediska vztahu ke svobodě. Raději to odcituji: „V postkomunistických zemích je společnost složena především ze tří skupin:

  1. Z těch, kteří „totáč“ zažili na plný koule a vědí, jak vypadá propaganda a co to je omezování svobody (část o to i nadále stojí).

  2. Z vejrostků přelomu let 80. a 90. (jako já), kteří prožili dětství ve svobodě a vlastenectví, o jakých se Rakušákům či Němcům ani nesnilo.

  3. Ze šprťouchlat jen o pár let mladších, která už jsou ale částečně zdegenerovaná západoevropským neomarxismem. Těm říkám ztracená generace.

Co se dá podle vás dělat se ztracenou generací, aby to nedopadlo jako v západních zemích, o kterých píšete, že je tam hned několik takto ztracených generací za sebou?

V první řadě vymanit se z vlivu EU, přestat s politickou korektností, nazývat věci pravými jmény a zamezit prosákávání jakékoli ideologie do školství. Vést malé děti k vlastenectví a učit je o tom, že kdyby v české i evropské historii nebylo statečných lidí, kteří aktivně bojovali proti vnějším agresorům, možná bychom nemluvili česky, možná by holčičky musely podstupovat obřízku a ženy by si nesměly vybírat partnera podle vlastní libosti. Je třeba zbavit se kulturního relativismu a otevřeně přiznat, že existují kultury dobré, oslavující život, podporující kreativitu a pozitivní vývoj lidstva, a kultury špatné, oslavující smrt a destrukci – jako islám. Je potřeba o tom mluvit a bojovat proti těm, kteří se snaží tohle popírat.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Generál Šedivý varuje: Nedáváme dvě procenta HDP na obranu jako jiné státy NATO. Takže pokud bude naše země napadena...

19:38 Generál Šedivý varuje: Nedáváme dvě procenta HDP na obranu jako jiné státy NATO. Takže pokud bude naše země napadena...

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Demokracie po třiceti letech ohrožena není, ale čeští politici málo…