Rok 2020 byl označen jako ,,annus horribilis“, hrozný rok. Z medicínských, ekonomických, společenských a psychologických důvodů. Z pohledu vás jako pamětníka - může být pro naši zemi tím, čím byly roky 1929, 1938, 1939 či 1968? Tedy určitým fatálním zlomem, který „otočí dějinami“?
Z vámi uvedených dat si pamatuji jen 1968. Ta předchozí by mohli komentovat moji rodiče. Žel Bohu už jen z nebe. Jsem odpůrcem katastrofických scénářů. Nicméně roky 1938, 1939 a 1968 přinesly zásadní dědičné, opakované zvraty v naší víře a myšlení. Všechna tři data znamenala selhání důvěry v přátelství, solidaritu a čest v mezinárodních slibech a smluvních závazcích. Zároveň, což považuji za nejhorší důsledek, ztrátu národního sebevědomí. Moji předci s úžasem vyslechli slova britského premiéra Chamberlaina: „Je strašné, fanatické, neuvěřitelné, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi národy, o nichž nic nevíme…“ (září 1938). O 30 let později nás sovětští „přátelé na věčné časy“ rovnou vojensky přepadli, obsadili a pokořili.
V kontextu evropské civilizace je pro mne letošní rok, mimo jiné, dokladem nafoukanosti člověka, který si přisuzuje svrchovanost nad přírodou, chcete-li Prozřetelností. Svět zaplavují vlny sekularismu, mizí elementární principy řádu, na kterém byla naše civilizace postavena. Prožíváme rok, který je zatímním vyvrcholením léta doutnajícího fatálního zlomu, který předvídavě pojmenoval kdysi Dostojevský: „Bůh je mrtev – všechno je dovoleno.“
Někdy na začátku roku jsem se díval na dvouhodinový pořad Viasat History o cestách do vesmíru, vozíčcích na Marsu, schopnostech lidského rodu bez hranic. O nesmyslnosti tohoto pyšného přesvědčení nás záhy usvědčil virus o velikosti 120 nm, který za pár měsíců zahubil více než 1,5 milionu lidí. Dokázal přivést světovou ekonomiku na práh rozvratu, jehož finále zatím nejsme schopni dohlédnout. Ale naše děti a vnoučata budou prý rozhodovat, zda jsou muži nebo ženami. A dokonce, zda ta slova lze vůbec používat. Přepisuje se historie, redukovaná na hesla. Kácejí se sochy osobností, které jsou neoddělitelnou součástí naší civilizace. Myslíme si, že sedíme na stroji času a můžeme beztrestně vytrhat kořeny, ze kterých jsme vyrostli.
Cyklus bilančních rozhovorů ParlamentníchListů.cz ZDE
Co se letos odehrálo, to si na začátku roku nikdo nedovedl představit. Bude podle vás rok 2021 bližší tomu ,,normálnímu“ roku 2019 nebo se svět bude ubírat, po tom, co se stalo letos, někudy jinudy?
Trajektorie, po které se svět pohybuje, podle mne nedává velké naděje. Pandemie covidu-19 nakonec ustoupí stejně jako zničující epidemie moru, cholery, španělské chřipky. Vědci, laboratoře a farmaceutické firmy tomu jistě trochu napomohou. I když epidemie moru vymizela i bez jejich existence. I se zhoubnými bakteriemi lidské pýchy se příroda nějak vyrovná.
Psychologické a ekonomické následky vývoje posledních desetiletí se nedají tak snadno odstranit zázračnou očkovací látkou, kterou stvoří Bill Gates nebo Soros. JFK byl zavražděn v Dallasu v listopadu 1963. Dodnes se nikdo nesmí dozvědět proč. Snad za příštích 70 let, rozhodli ti, co rozhodují. Dokážeme vypustit z ponorek rakety s multiplikovanými jadernými náložemi. V tom bude rok 2021 „normální“; doufejme, že nějakého blázna nenapadne stisknout osudový knoflík posledního soudu. Desetina dospělé populace bude i v roce 2021 ovládat 84 % světového bohatství.
Naše země i svět se budou topit v nesplatitelných dluzích, vzniklých jako následky pandemie covidu-19. To bude mít patrně za následek pokles životní úrovně. Jenže svět, v němž je nejvyšší hodnotou konzum a samozřejmostí trvalý „růst růstu“, naroste psychologická tenze, nespokojenost, konflikty. K tomu je třeba přičíst náklady na závaznou bezuhlíkovou strategii, astronomické výdaje na nové a účinné nástroje zabíjení.
Psali jsme:
Jak v tomto roce obstála česká politická reprezentace? Jak vládní, tak opoziční? A jak s odstupem obstála či selhala česká média a případně vlivné nepolitické figury, které formují veřejné mínění?
1. Pokud jde o ekonomiku, pozitivní je jistě skutečnost, že státní dluh v absolutním vyjádření zůstává stabilizován a v poměru k HDP už šest let klesá (34%). Díky tomu jsme jednou z nejméně zadlužených zemí Evropy a naposledy nám byl zvýšen rating, vyjadřující důvěryhodnost, na A+. Pro srovnání Itálie 134%, Belgie 105%, Francie 99,7%, Holandsko 51%...
Dopad opatření proti covidu-19 ve světové ekonomice není třeba zdůrazňovat.
Česká vláda byla rozhodně úspěšná díky premiérovi Babišovi v zahraniční politice. Imigranti jsou zatím stále tam, kde si je tak usilovně přáli mít. Premiér je přijímán s respektem všemi nejvyššími státníky evropských zemí (navzdory českým denunciantům, kteří za jidášský groš dělají, co mohou, aby to tak nebylo; žel je to to jediné, čím si myslí, že prospívají naší zemi).
Rozumní lidé jsou si vědomi toho, že vůči pandemii covidu-19 vláda postupuje se střídavými úspěchy stejně jako Německo, Švédsko a rozhodně lépe, než Itálie a Británie. Kdo nesleduje dění ve světě, myslí si něco jiného.
2. Existují ovšem těžko řešitelné národohospodářské omyly minulých vlád:
- monokultura automobilových montoven,
- místo kvalifikovaných sofistikovaných výrob mamutí skladiště, ničící vzhled krajiny a nekladoucí žádné nároky na růst kvalifikace pracovní síly,
- smluvně nezakotvená povinnost zahraničních korporací investovat poměrnou část dividend v zemi, kde je tvořen zisk,
- volnost danění zisku firem v zahraničí,
- výprodej zlatých rezerv za časů Tošovského (1997-1998) za ceny až 6x nižší, než jsou ceny současné (rozdíl činí desítky mld. Kč)
- za posledních 25 let se ČR zbavila nejvyššího podílu svých zlatých rezerv ze všech zemí EU,
- katastrofální stav justice, která neposkytuje záruky vymahatelnosti práva (s výjimkou D. Ratha, který na rozdíl od srovnatelných delikventů nebyl propuštěn po dvou létech na záruku včelařů nebo motorkářů),
- nikdy nenaplněné předvolební sliby majetkových přiznání a prokazatelnost jejich zdanění,
- nepotrestané podvody při privatizaci veřejného majetku…
S těmito omyly minulých vlád se budeme vyrovnávat celá desetiletí.
Psali jsme:
3. Politickým programem opozice posledních let se stal fémový hon na premiéra Babiše
- někteří politici a politické strany si vzali za své dokazovat v zahraničí, že „Češi nejsou schopni si sami vládnout“ a potřebují zahraniční kuratelu; možná rovnou protektorát (jsou za to slušně placeni EU)
- soustavné podvracení standardních demokratických procedur (v tom nejsme jediní, jde o trend),
- soustavné vyvolávání a živení animozit, které rozdělují společnost (psychotickým příkladem se stal inženýr chemie Kalousek, který se utápí v nezvladatelném emočním negativismu)
4. Většina mainstreamových médií, resp. jejich redaktorů, opustila pozici žurnalistiky, jak je definována v učebnicích, a snaží se přímo zasahovat do politiky, nikoli moderovat rozdílné přístupy a názory a nechat na čtenáři/divákovi, aby si učinil vlastní názor.
- zásada neutrality je zakotvena v ušlechtilých kodexech, ale žurnalisté tuto zásadu porušují s lehkým srdcem (za mediální scénou USA nijak nezaostáváme),
- mnoho novinářů (kteří si tak říkají) se řídí zásadou, že bulvární útočnost je sama o sobě kvalitou,
- významným benefitem novinářské práce je přehlížení, či vytěsňování zpráv, které odporují názorům novinářů,
- zkreslování skutečnosti podle zadání, často zahraničních (jak se před časem prořekl bez jakékoli sankce jeden ze členů Rady ČT),
- řada novinářů je motivována benefity ze zahraničí.
Psali jsme:
5. Co míníte pod pojmem „nepolitické figury, které formují veřejné mínění“? Kardinála Duku nebo prof. Halíka? Petra Koláře nebo signatáře Charty 77 Jana Schneidera? Zdeňka Svěráka nebo signatáře Charty 77 a disidenta Jaroslava Baštu.
Doporučil bych vytvořit statistiku, v jakém rozsahu jsou názory těchto tak různých osobností prezentovány třeba ve veřejnoprávních médiích.
Co nám ukázal rok 2020 o české společnosti? Již nyní se vzpomíná na soudržnost za jarního lockdownu, když si lidé pomáhali, sami šili roušky a společenské vazby zafungovaly. Podzimní uzávěra už proběhla ve zcela jiné atmosféře, lidé protestovali, objevila se i agresivita. Nejsou to vlastně „dvě strany“ jedné národní povahy?
V tom bych nehledal žádné tajemné národní povahové rysy. Jde o pochopitelný sociálně-psychologický jev. Na počátku vtrhla pandemie do vědomí lidí díky médiím jako tsunami. Vzpomínám si na kataklysmatické záběry ulic Wu-chan, kde se válí nehybná těla, člověk jde a náhle upadne a nehýbá se – asi jako po útoku nervovým plynem. Počty nemocných a mrtvých v Itálii a Španělsku byly omračující. Psycho-sociální reakce společnosti byla proto na jaře taková, jak ji popisujete.
V průběhu šesti následujících měsíců se s katastrofickým průběhem nákazy setkávali ve větším rozsahu zdravotníci a poměrně malá část populace. U řady případů pozitivní odezvy na test se ukázalo, že onemocnění má ve velkém počtu případů relativně mírný průběh. Souběžně se ukazuje, že ekonomické následky v různých sektorech hospodářství budou podstatně horší, než postižení očekávali.
Odborníci ve veřejných vyjádřeních, na která navazují konkrétní opatření, prokazují, že celosvětově mají jistý úspěch v utlumování pandemie pouze roušky, separace lidí a umrtvení oblastí, kde dochází ke zvýšenému množství sociálních kontaktů. Ani tato opatření však nemají dlouhodobější efekt. Navíc je znali i ti, kdo zažívali epidemie moru v polovině 14. století. Neměli elektronový mikroskop a neřídili vozíky běhající po Marsu.
Dosavadní premiant, který byl dáván naší vládě za příklad – Německo, dnes podle mluvčího Merkelové uvádí: „Německo se nachází v nejtěžší situaci od začátku pandemie. Od 16. prosince v zemi platí tvrdý lockdown, v pátek ale přibyl rekordní počet nakažených. Denní přírůstek poprvé překonal 30 tisíc…“.
Obdobná je situace v dalších zemích, bez ohledu na to, jestli do toho mluví Prymula, Blatný nebo Fauci. Naděje se v současnosti upínají na masové očkování. Bude-li mít predikované účinky ale nikdo neví.
Podzimní psycho-sociální odezva v populaci je proto logická a přirozená. Nedojde-li k útlumu pandemie, bude se radikalizace různých vrstev zesilovat.
Fotogalerie: - Fandění na Staromáku
V protestech proti vládním opatřením často zaznívá, že když jednou stát získá nad občany v něčem moc, nerad se jí vzdává. Jsou to podle vás důvodné obavy?
Je třeba důsledně dbát na ústavní záruky práv a svobod a nepřipustit nastolování neústavních postupů. Demonstraci pokušení snadnou mocí předvedl Hamáček s návrhem zákona, který by oslaboval v rozhodnutích Parlament. Vládnout bez demokratických procedur (byť s odůvodněním, že je to ve veřejném zájmu) je samozřejmě snazší, ale pokušení vládnout tímto způsobem nadále i bez takového odůvodnění, je velice svůdné. Po zkušenostech XX. století dávám osobně přednost zaručeným právům a svobodám občanů, před snadnými a rychlými možnostmi vlády, zužujícími tato práva a svobody.
S pandemií souvisí i aktuální otázka státního rozpočtu a daní. Odborné ekonomické věci necháme znalcům, ale principiálně - jaká by v těchto časech měla být role státu? Měl by na sebe vzít více úkolů, než na sebe bere v normálních časech, a na to žádat od lidí více peněz, nebo naopak (jak říká pravice) nechat peníze lidem a tím nechat i více zodpovědnosti na nich?
Bez povinné intervence státu bychom mohli nákladný stát zrušit. Proto existují stále ještě volby, aby si občané mohli vybrat na omezený čas vládu, která prezentuje určitý program. Nemalou roli v tomto programu hraje vždy ekonomická politika a strategie. Je těžké uhodnout, je-li Kalousek pravicový nebo levicový politik, ale v době krize 2008 reagovala vláda v níž byl zodpovědný za finance ostrou restriktivní politikou (pověstnou škrtformou), ze které jsme se několik let vzpamatovávali. Je třeba jen následně posoudit, zda přijatá opatření přinesla očekávaný efekt, zda zamezila pádu do chudoby nízkopříjmových vrstev a zároveň nepodvázala ekonomickou aktivitu těch, kdo podnikají.
Vzpomeňme si na poválečná desetiletí politiky „welfare state“ přinášející sociální klid a prosperitu v západní Evropě. Tzv. „Washingtonský konsenzus“, přijatý v roce 1989 jako norma hospodářského uspořádání, přinesl astronomické rozevření nůžek mezi nejbohatšími a propadající se střední vrstvou, která je rozhodujícím tmelem demokratické společnosti. Jeden z důsledků vidíme v rozlomení soudržné společnosti a současných poměrech v řadě zemí, včetně USA.
Psali jsme:
Když si vezmeme konkrétní skupinu, ve které se pohybujete, a to umělce. Jak jsou na tom v současnosti, ať už finančně, nebo psychicky kvůli nedostatku práce? Myslíte, že ostatní lidé chápou problémy, kterým je tato specifická skupina vystavena? A myslíte, že se s ohledem na to, co se v letošním roce stalo, nějak změnil postoj české veřejnosti k umělcům?
Umělci nejsou homogenní ekonomickou vrstvou. Těžce postižení jsou samozřejmě ti, kteří nemají zaměstnavatele (jsou tzv. „na volné noze“) a v současnosti jim odpadla možnost veřejných vystoupení, která jsou zdrojem jejich obživy. Radikalismus lidí, názorově blízkých majiteli divadla Hrušínskému, ovšem nevyvolal příznivou odezvu veřejnosti. Ekonomická situace soukromého divadla je v době lockdownu srovnatelná s jinými podobně financovanými podniky. I v těchto případech je zřejmá nutnost pomoci státní intervencí.
Věřím, že se změní postoj české veřejnosti ke zdravotníkům a všem lidem, kteří se dnes a denně po měsíce vydávají ohrožení nákazou, nemocí i smrtí. Ve Španělsku jim z oken nemocnic svého času alespoň tleskali. Doufám, že se potlesku dočkají i od nás.
Letošní Vánoce budou jiné, než kdykoliv v minulosti. Lidé se nemusí dostat za svými příbuznými, protože oni se budou bát nákazy. Budou zavřené restaurace. Nemluvě o ekonomické situaci, která je pro mnohé strašná. Co bychom si o letošních Vánocích měli uvědomit a čím je naplnit?
Nejsme-li nemocní, nemáme hlad, netrpíme chladem a v srdci nechováme nenávist, žije se nám dobře. Můj tatínek a maminka prožili dvě světové války. Dědeček trávil Vánoce v nacistické káznici, k štědrovečerní večeři dostával porci tuřínu. Stejně tak ti, kdo zažili perzekuci v poválečné době. Žije se nám dobře, nestěžujme si. Vzpomínám si na své dětství, nežili jsme v nadbytku, ale mí rodiče byli laskaví lidé. Snad tak vzpomínají na Vánoce i moje dcery. Na Štědrý den jsme zpívali: Narodil se Kristus pán a Nesem vám noviny. Než jsem usnul, díval jsem se na nebe, jestli neuvidím blížící se Betlémskou hvězdu. Jen málo mých studentů dnes ví, kdo byl Mojžíš a jaké poselství přinesl Ježíš Kristus. Nebojím se koronaviru, ale téhle nákazy zapomnění kořenů. Nevadí mi, že budou zavřené restaurace. Vadí mi tváře zástupů vykřikující zlobná slova; tváře řečníků, kteří jitří nenávist.
Zkusme zapomenout ta slova, ne oslovení tatínku a maminko; dědečku a babičko; ženo a muži. V tom zapomínání je smrtící virus, na který neplatí žádné očkování.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jakub Vosáhlo
