Americký miliardář a filantrop maďarského původu George Soros na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu varoval, že se řítíme do stejné krize jako v roce 2008 a jsme k tomu stejně slepí. Zatímco tehdy praskla bublina nadhodnocených rizikových hypoték, tentokrát podle něj praskne nafouknutá Čína. Její „tvrdé přistání“ se prý přenese do celého světa a tvrdě zasáhne všechny. Jak reálná je tato jeho hrozba další brzké světové krize?

Formulovala bych to spíše tak, že jsme se z Velké recese nijak moc nepoučili a pokračujeme v politice, která nás k ní přivedla. Ani kvantitativní uvolňování, či záporné úrokové sazby neřeší základní problém vyspělých zemí, a to je disproporce mezi kapitálem a prací. Politika fiskální konsolidace, kterou tak vehementně prosazuje Německo, situaci v eurozóně zhoršuje a destabilizuje. Ušetřeny nejsou ani rozvíjející se ekonomiky. Některé dostaly úder kvůli nízkým cenám primárních komodit a řada z nich trpí odlivem kapitálu ze země. To je i případ Číny. U ní bych rozlišila dvě tendence. Jedna je objektivní a ukazuje nám, že se čínská politika nevyhnula chybám, ať už je to nárůst stínového bankovnictví, rychlý nárůst dluhů v ekonomice a vposledku právě silný odliv kapitálu ze země. Myslím, že představitelé Číny si budou muset více uvědomit, že v případě finančních trhů jaksi nehrají na svém hřišti a že nelze uvolnit mnoho parametrů najednou. Osobně se domnívám, že bude nutné omezit odlivy kapitálu ze země, protože žádné devizové rezervy nejsou nekonečné, a to ani ty bilionové ne. Navzdory uklidňování – na které jsme koneckonců ze strany centrálních bankéřů zvyklí, stačí vzpomenout na Draghiho – je podle mne potřeba jednat.

Druhá věc je ovšem psychologická, kdy jak říká americký ekonom Nouriel Roubini, se finanční trhy chovají jako maniodepresivní psychotici, takže momentálně je „in“ atak na Čínu, který má samozřejmě i politický podtext. Nedělejme si iluze, že je to nějaké „neutrální hodnocení.“ Útok na Čínu může být tedy minimálně částečně i iracionální, ale jak říkal Keynes: trhy mohou zůstat iracionální déle, než vy zůstanete solventní.

Jedním z hlavních témat fóra byly změny, které přináší takzvaná čtvrtá technologická revoluce. Zvýrazní ještě více propast mezi těmi nejvyspělejšími a rozvojovými státy? Které země by z ní měly nejvíce profitovat?

To je velká otázka. Některé studie, například ta Citigroup a Oxford, uvažují, že některé ekonomiky – jmenovitě právě Čína – mohou být čtvrtou technologickou revolucí zasaženy ještě silněji než země vyspělé, kde už proces automatizace a Internetu věcí částečně probíhá. Stejně tak sporné je, co to znamená „profitovat“. Vyspělé země samozřejmě dělají vše pro to, aby si udržely technologický náskok. Stačí se podívat na dohodu Transpacifického partnerství a najdeme tam řadu restriktivních opatření k tomu, aby rozvíjející se ekonomiky zůstaly v nejlepším případě rozvíjející. Jenomže čtvrtá technologická revoluce bude podle mého názoru představovat tak obrovskou změnu, že si vyspělé země, obávám se, v tuto chvíli nedostatečně uvědomují, co vše způsobí.

Jakým způsobem se už teď čtvrtá technologická revoluce promítá do ekonomiky a co především může v nejbližší době přinést?

Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne řadu sektorů: od zpracovatelského průmyslu po služby – typicky administrativní práce. Hlavním problémem s ní spjatým je, co s uvolněnými lidmi. Ráda bych varovala před jednoduchoučkou extrapolací, která probíhá asi takto: no a co, průmyslové revoluce vždy měnily strukturu ekonomiky a například při té první se lidé uvolnění ze zemědělství přesunuli do průmyslu. Tentokrát ale hovoříme o vyšší, kvalitativní změně. Nejenže je čtvrtá průmyslová revoluce silně pracovně-úsporná a bude klást na pracovní sílu značné kvalifikační nároky. Je tu také problém, do jakého dalšího sektoru by se lidé měli přemístit. Uvědomte si, že sektor služeb je už dnes ve vyspělých zemí velký, naddimenzovaný, jednak v oblasti finančních služeb a také v oblasti pracující chudoby. Podívejte se na Spojené státy, které obvykle startují trendy, tam je to perfektně vidět. Pracující chudoba v maloobchodu je udržována státem, který tyto firmy – Wal Mart typicky – dotuje potravinovými poukázkami pro pracující chudé. Nechci tím v žádném případě říct, že je málo práce, ale že se bude měnit její podoba a také financování. Není divu, že se stále více hovoří o nepodmíněném základním příjmu.