Americký miliardář a filantrop maďarského původu George Soros na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu varoval, že se řítíme do stejné krize jako v roce 2008 a jsme k tomu stejně slepí. Zatímco tehdy praskla bublina nadhodnocených rizikových hypoték, tentokrát podle něj praskne nafouknutá Čína. Její „tvrdé přistání“ se prý přenese do celého světa a tvrdě zasáhne všechny. Jak reálná je tato jeho hrozba další brzké světové krize?
Formulovala bych to spíše tak, že jsme se z Velké recese nijak moc nepoučili a pokračujeme v politice, která nás k ní přivedla. Ani kvantitativní uvolňování, či záporné úrokové sazby neřeší základní problém vyspělých zemí, a to je disproporce mezi kapitálem a prací. Politika fiskální konsolidace, kterou tak vehementně prosazuje Německo, situaci v eurozóně zhoršuje a destabilizuje. Ušetřeny nejsou ani rozvíjející se ekonomiky. Některé dostaly úder kvůli nízkým cenám primárních komodit a řada z nich trpí odlivem kapitálu ze země. To je i případ Číny. U ní bych rozlišila dvě tendence. Jedna je objektivní a ukazuje nám, že se čínská politika nevyhnula chybám, ať už je to nárůst stínového bankovnictví, rychlý nárůst dluhů v ekonomice a vposledku právě silný odliv kapitálu ze země. Myslím, že představitelé Číny si budou muset více uvědomit, že v případě finančních trhů jaksi nehrají na svém hřišti a že nelze uvolnit mnoho parametrů najednou. Osobně se domnívám, že bude nutné omezit odlivy kapitálu ze země, protože žádné devizové rezervy nejsou nekonečné, a to ani ty bilionové ne. Navzdory uklidňování – na které jsme koneckonců ze strany centrálních bankéřů zvyklí, stačí vzpomenout na Draghiho – je podle mne potřeba jednat.
Druhá věc je ovšem psychologická, kdy jak říká americký ekonom Nouriel Roubini, se finanční trhy chovají jako maniodepresivní psychotici, takže momentálně je „in“ atak na Čínu, který má samozřejmě i politický podtext. Nedělejme si iluze, že je to nějaké „neutrální hodnocení.“ Útok na Čínu může být tedy minimálně částečně i iracionální, ale jak říkal Keynes: trhy mohou zůstat iracionální déle, než vy zůstanete solventní.
Jedním z hlavních témat fóra byly změny, které přináší takzvaná čtvrtá technologická revoluce. Zvýrazní ještě více propast mezi těmi nejvyspělejšími a rozvojovými státy? Které země by z ní měly nejvíce profitovat?
To je velká otázka. Některé studie, například ta Citigroup a Oxford, uvažují, že některé ekonomiky – jmenovitě právě Čína – mohou být čtvrtou technologickou revolucí zasaženy ještě silněji než země vyspělé, kde už proces automatizace a Internetu věcí částečně probíhá. Stejně tak sporné je, co to znamená „profitovat“. Vyspělé země samozřejmě dělají vše pro to, aby si udržely technologický náskok. Stačí se podívat na dohodu Transpacifického partnerství a najdeme tam řadu restriktivních opatření k tomu, aby rozvíjející se ekonomiky zůstaly v nejlepším případě rozvíjející. Jenomže čtvrtá technologická revoluce bude podle mého názoru představovat tak obrovskou změnu, že si vyspělé země, obávám se, v tuto chvíli nedostatečně uvědomují, co vše způsobí.
Jakým způsobem se už teď čtvrtá technologická revoluce promítá do ekonomiky a co především může v nejbližší době přinést?
Čtvrtá průmyslová revoluce zasáhne řadu sektorů: od zpracovatelského průmyslu po služby – typicky administrativní práce. Hlavním problémem s ní spjatým je, co s uvolněnými lidmi. Ráda bych varovala před jednoduchoučkou extrapolací, která probíhá asi takto: no a co, průmyslové revoluce vždy měnily strukturu ekonomiky a například při té první se lidé uvolnění ze zemědělství přesunuli do průmyslu. Tentokrát ale hovoříme o vyšší, kvalitativní změně. Nejenže je čtvrtá průmyslová revoluce silně pracovně-úsporná a bude klást na pracovní sílu značné kvalifikační nároky. Je tu také problém, do jakého dalšího sektoru by se lidé měli přemístit. Uvědomte si, že sektor služeb je už dnes ve vyspělých zemí velký, naddimenzovaný, jednak v oblasti finančních služeb a také v oblasti pracující chudoby. Podívejte se na Spojené státy, které obvykle startují trendy, tam je to perfektně vidět. Pracující chudoba v maloobchodu je udržována státem, který tyto firmy – Wal Mart typicky – dotuje potravinovými poukázkami pro pracující chudé. Nechci tím v žádném případě říct, že je málo práce, ale že se bude měnit její podoba a také financování. Není divu, že se stále více hovoří o nepodmíněném základním příjmu.
Psali jsme:
_635659716722979085.jpg&id=71972)
Se čtvrtou průmyslovou revolucí má být do budoucna spojen úbytek nynějších pracovních míst, do pěti let by se jich mělo ztratit pět milionů. Dá se očekávat, že podobný počet jiných míst naopak v souvislosti se čtvrtou technologickou revolucí může vzniknout a tedy nejsou namístě přehnané obavy, protože stroje nahrazovaly lidskou práci od počátku kapitalismu?
Částečně už jsem odpověděla v předchozí otázce. Ale otevíráte tu jiný problém, možná víc filozofický než ekonomický. Proč máme stroje? Abychom nahradili lidskou práci. Volný čas byl i pro některé ekonomy skutečným symbolem svobody člověka. Tak proč se ho tolik bojíme? Protože to přinese změny, na které nejsme připraveni – ani ekonomicky, institucionálně, ale ani psychologicky. Podobně se bál i J. M. Keynes, největší ekonom 20. století, když se ptal, zda člověk bude schopen využít volného času moudře …
I proto si myslím, že role práce je pro sebeidentifikaci člověka nezastupitelná. Jen ji budeme muset jinak definovat – práce se nerovná zaměstnání – a v té lepší variantě počítat s velkou rolí veřejného sektoru. V té horší budou přebyteční lidé přesouváni do vězení, nebo „využiti“ ve válkách. Koneckonců jsem tyto scénáře podrobněji popsala ve své knize Přelom, od Velké recese k Velké transformaci.
Pokud bude rychleji pracovních míst ubývat než přibývat, nestanou se tak trochu lichými předpoklady a zdůvodnění především v Německu, že stárnoucí populace potřebuje infúzi v podobě pracovních sil z migrační vlny, které budou starší generaci „vydělávat na důchody“?
Bez ohledu na migrační vlnu, ta představa, že lidé musejí vydělávat na důchody, ukazuje naprosté neporozumění produktivitě práce a současným trendům. Vždyť právě automatizace ukazuje, že produktivita může významně růst, aniž by bylo potřeba více lidí. To jen náš důchodový systém, spočívající na zdaňování marginalizovaného faktoru – tedy práce, ten nám znemožňuje vidět realitu. Nezáleží ani tak na počtu lidí, jako na vytvořeném bohatství a jeho redistribuci. Zdaňovat dále práci považuji za nerozumné. Je potřeba zdanit kapitál, finanční zejména. Právě Německo bylo na Davosu zmíněno jako země, které ubude velký počet pracovních míst v souvislosti s přechodem na průmysl 4.0.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble na fóru prohlásil, že je třeba investovat miliardy do řešení uprchlické krize. Jak se migrační krize v nejbližší budoucnosti může promítnout do ekonomiky evropských zemí? A mohlo by jít alespoň částečně i o návratnou investici, nebo nelze čekat, že by zmíněné miliardy posloužily jinak než k přímé konzumaci v podobě zajištění bezprostředních potřeb migrantů jako ubytování, jídlo, ošacení, sociální dávky a podobně?
V tomto ohledu by se jeho vyjádření dalo chápat jako pokus o nastartování růstu extenzivní cestou, tedy nárůstem obyvatel. Ale průmysl 4.0 – a Německo je jedním z průkopníků – jde zcela opačným směrem. To se poněkud míjí. A stejně tak je třeba si uvědomit, že v německých vyjádřeních je hodně nejasností. Nejprve podle paní kancléřky multikulturalismus selhal, jak řekla v roce 2010, pak je naopak záchranou, a pak zase říká, že migranti zůstanou jen kratší dobu a posléze předpokládá jejich návrat. Takovéto signály jsou zcela nesrozumitelné, neboť každý z těch postojů vyžaduje jiné řešení. Jinak se budu připravovat na přijetí velkého počtu migrantů na kratší časový úsek a jinak připravovat dlouhodobou integraci. Mám pocit, že němečtí představitelé sami nevědí, co chtějí, ale o to razantněji to vyžadují od ostatních zemí.
Americký viceprezident Biden varoval, že robotizace a automatizace „může zničit střední třídu“, která se dobře nevzpamatovala z poslední krize. Dala byste mu za pravdu, a proč by měla být právě tato skupina nejohroženější?
Myslím, že je to poměrně racionální uchopení situace. Chudí jsou už dnes mimo pracovní trh, respektive jako pracující chudí budou moci zůstat – dokud budou stále levnější než stroje. Připomínám, že když američtí pracovníci v pohostinství začali stávkovat za vyšší mzdy, byla odpověď jasná: nahradíme vás stroji. Takže tam se může počítat s tím, že budou dále pracující chudí a dotovat celé toto „podnikání“ bude stát pomocí těch potravinových poukázek. Mimochodem skvělá vizitka 21. století.
Čtvrtá technologická vlna ovšem zasáhne dominantně střední třídu – tedy administrativu, obslužné profese i zpracovatelský průmysl, se střední kvalifikací. Od Aristotela víme, že stabilita politického systému je dána stabilitou střední třídy. Koneckonců, pohyb vidíme už nyní ve Spojených státech – stačí se podívat na americkou volební kampaň, která opravdu ukazuje, že se střední třídou již nyní „něco děje.“
Někteří ekonomové upozorňují, že přínosy z technologických změn jsou velmi nerovnoměrně rozdělovány, čímž roste nerovnost ve společnosti. Jsou nějaká reálně uskutečnitelná opatření, která by tento jev co nejvíce minimalizovaly?
Nárůst nerovnosti je takový, že ani ti mainstreamoví ekonomové už nemohou dělat, že to nevidí. Můžete třeba rozporovat Oxfam, ale podrobné analýzy OECD a MMF, to dokonce, tam už to jde hůř. Jedním z problémů je, že tu máme jedno procento nejbohatších, které nežije ani tak ze zisku, ale spíše z renty. Je to využívání privilegované mocenské pozice a dělají samozřejmě vše proto, aby si ji udrželi. Takže čistě racionálně, samozřejmě že jsou opatření, jak minimalizovat nerovnost. Stačí se podívat na daňové ráje, zneužívání transferových cen, cest, jak dobývat rentu … to nejsou nemožnosti. Ale nutně narazíte na ono parazitické a mocné jedno procento. A to se nebude chtít nechat zkrotit. Může to také skončit velkým střetem, který vyústí v otřes celého systému. Protože takových situací, kdy se parazitická elita nechtěla vzdát svých pozic, už bylo v dějinách vícero. Teď si představte, jak by vypadal svět, kdyby tato „elita“ měla kontrolu právě nad tím technologickým procesem. To se ocitáme plně v dystopickém světě.
S tím souvisí i skutečnost, na níž dlouhodobě upozorňuje Mezinárodní organizace práce, že se reálné mzdy odpojily od produktivity práce. Jakým způsobem by si „masa pracujících“ mohla vymoci, aby si z toho „většího koláče“ mohla ukousnout v závislosti na své rostoucí produktivitě víc? Existují pro to nějaké nástroje?
Marginalizované postavení práce souvisí s mnoha faktory: s globalizací, která umožňuje přesouvat výroby po celém světě a zapojovat tak země do závodu ke dnu, s pracovně-úspornými technologiemi a také politikami, které od 70. let „přejí“ více kapitálu než práci. Finanční kapitál je nadnárodní a může utéct, stát a jeho občané utéct nemohou …
Tento trend, o kterém píše ILO, trvá od 70. let minulého století. Je tedy spjat s globalizací a s neoliberální politikou. Můžete ho mírnit, například tím, že nebudete oslabovat, ale naopak podporovat odbory, že místo nadnárodních struktur budete budovat lokální, které mají tendenci k větší sociální spravedlnosti jako třeba družstva. Ale ten hlavní problém mezi kapitálem a prací takto zcela nevyřešíte. To je právě omyl sociálních demokracií, které pořád chtějí kapitál „krotit“ a nějak nechápou, že on už je dávno nepotřebuje. A že si je koupí, což se mu koneckonců téměř všude povedlo.
Za jak velký problém lze považovat jednak chudobu těch, co pracují, ale vydělávají si málo, jednak situaci těch, kteří v novém světě nebudou „použitelní“ a budou tedy „přebyteční“?
Ve vyspělých zemích je to čím dál větší problém. Přebytečné lidi nemáte nutně ve statistice, ale poznáte to z míry participace na pracovním trhu. A zase se můžeme podívat na USA, které ukazují trendy, a vidíme, že ta míra participace tam silně klesá. Tito lidé si budou postupně hledat své zastoupení, pokud tedy někdo nepřijde dříve s tím, že se jim sebere volební právo, což u pravice najdeme a bezesporu s tím zase někdo vyrukuje. Frustrace voličů je podle mě jedním z hlavních znaků probíhající kampaně v USA. Nedůvěra v politický systém může vyústit v preferenci řekněme netradičních kandidátů, nebo v následný boj mimo standardní politický rámec. Ale představovat si, že to „jen tak přejde“, by byl hodně velký nerozum.
Psali jsme:
_635659716376063266.jpg&id=71971)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
