V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?
Češi i Moraváci jsou vlastenci, jen to nedávají příliš najevo. Takže spíš bych řekl, že vlastenci jsme stejní, jen stále více lidí se přestává ostýchat dát to najevo.
Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k plánované, byť ohrožené jízdě Putinových Nočních vlků. Zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na druhou světovou válku?
V Plzni bychom měli spíše oslavovat místní občany, kteří dohodli s Němci převzetí města od wehrmachtu. Američané bohužel reálně nikdy Plzeň neosvobodili – pár jich přijelo do města oficiálně svobodného. A to, že dorazili až do Plzně, bylo dané jedinou věcí – někdo někde jinde musel vybojovat opravdu kruté bitvy u Kursku, u Stalingradu, u Leningradu. Američané vstoupili do Evropy v podstatě poté, až když bylo jasné, že Sověti porazí Hitlera, a hrozilo, že osvobodí Evropu sami. Stalin po dlouhou dobu žádal o otevření fronty na západě, ale takzvaní spojenci boj naopak oddalovali, aby Rusové co nejvíce s Němci vykrváceli. Ale faktem je, že stejně odpornou politiku vedli třeba i vůči de Gaullově Svobodné Francii a do poslední chvíle podporovali pronacistickou vládu z Vichy. Svět není černobílý a každý v něm hájí hlavně svoje zájmy. A pak tu máme lidi, kteří milují legendy – dopřejme jim je, ale současně je třeba vidět i fakta.
Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?
Jednostranná neobjektivní protiruská propaganda má naštěstí i opačný účinek – vytváří nejen bezduchou masu těch, kteří jednoduše nenávidí vše ruské, ale zároveň vytváří stále větší kritickou obec. Každá lež má svoje hranice. A když někdo ignoruje miliony sovětských vojáků, kteří trpěli, umírali a bojovali i za nás proti Hitlerovi, tak to už bije do očí.
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný Slovenský štát, který podle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?
Ano, Slováci nás v kritické chvíli opustili. Ale otázka je zaprvé, zda měli tehdy volbu – tedy být alespoň formálně samostatní, nebo se nechat zhltnout Hitlerem jako Čechy a Morava. Další věcí je pocit křivdy, který od počátku Československé republiky po první světové válce měli Slováci tak jako Němci. Ani jeden národ se nedovolal autonomie plynoucí z práva na sebeurčení národů. Slováci na tom byli o málo hůř v tom, že Československo oficiálně Slováky jako národ neuznávalo – a to proto, aby mohlo tvrdit, že tu je velká takzvaná československá většina. Němců totiž žilo v ČSR více než Slováků a ústupky Slovákům by znamenaly růst problémů s Němci.
Situace byla tedy tehdy velmi složitá – každý národ měl pocit práva i křivdy – Češi a Moravané chtěli svůj stát v historických hranicích, ale velká část země byla poněmčená a Slovensko maďarské. Bojovat o státní národní sebeurčení je právo každého národa, ale klerofašistický Slovenský štát bych si rozhodně neidealizoval, jelikož tehdejší nacismus a fašismus byly v první řadě organizovaným násilím, které bychom neměli nikdy zlehčovat a už vůbec ne znovu přivolávat.
Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova k vlastenectví?
O velkých i ostudných okamžicích našich národů by se měly děti bezesporu nejen učit, ale i se z nich poučit – naučit se pokoře, protože mnoho momentů naše národy nezvládly, ale také máme dost toho, na co můžeme být hrdí. Ono to je velmi zdravé – pokud znám svoji sílu, pak jsem imunní vůči komplexům, které mohou vést právě k extremismu.
Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?
Ano – česká armáda je přece k obraně republiky, nikoli aby legitimizovala americké zájmy někde daleko po celé planetě.
Ví se, že Armáda má při náborů vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by třeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?
Copak branná výchova... To chce změnit životní styl, filozofii a myšlení. Naši předci v Orlu a Sokole cvičili kvůli svému vlastenectví – aby náš národ byl silný a zdravý. Nešlo o peníze z první ligy, ale o pocit každého jednotlivce z toho, že je zdravý a je oporou své vlasti. Je třeba v první řadě změnit financování sportu, tak aby se prioritou stal sport a různé sportování, které obohacuje každého z nás, a to už od školky až do důchodu. Tedy aby dal stát možnost sportovat každému občanovi. Nikoliv aby byly prioritami profesionální sport či náročné exhibice, které běžnému občanovi sílu a zdraví nepřidají. Souhlasím s návrhy změnit tímto směrem strukturu současných ministerstev a vytvořit buď znovu ČSTV, nebo ministerstvo zdraví a sportu, jež by díky restrukturalizaci současných ministerstev nestálo peníze navíc, ale které bude realizovat koncepci národního zdraví a sportu a bude za ni centrálně politicky zodpovědné.
Tomio Okamura
Nejde jen o klesající fyzické výkony dětí a mládeže. Ruku v ruce to jde se zdravotním stavem naší společnosti, a to je také problém, který musí stát řešit. Už i malé děti mívají infarkt a totálně zničené cévy a příčinou je vražedný životní styl, tedy sezení u počítače a televize, hranolky, hamburgery, coly. A ve škole se přes den pořádně děti ani neprotáhnou. Pochopitelně k tomu se druží i obecně, byť skrytě vzývaný kult lenosti – tedy ‚uč se dobře, ať jsi manažer a nemusíš moc pracovat‘. Ale naopak práce a fyzická by měla být pro děti odměnou, protože bez pohybu není zdraví. Nezabíjejí nás v první řadě kouření nebo pivo – největší zabiják je obžerství a lenost. Ale bojovat s tím není populární.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, plukovník Vodička, veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“. Navíc máme zkušenost z doby Mnichova, kdy nás náš západní spojenec, Francie, nechal na holičkách... A naším spojencem v NATO je i taková země jako Turecko. A je diskutabilní, zda zásahy USA po světě přispívají k naší bezpečnosti…
Absolutní pravda – minimálně v posledních dvaceti letech jsou nikoliv Rusové, ale USA a s ním i NATO dnes po celé planetě zdrojem válek a destabilizace. Migrační vlna a terorismus jsou přímým následkem takové činnosti, kdy Američané spolu s Turky a NATO přímo teroristy stvořili, vyzbrojili a zafinancovali. A destabilizovali stabilní země, přičemž po americké invazi jsou tyto země v totálním chaosu a umírá tam mnohonásobně více lidí než za režimů, proti kterým chtěli jakoby původně bojovat. Mimochodem, všimněte si, že Američané vesměs útočí na země, jež mají ropu. A generálové z NATO, když mají čelit největší migrační vlně nelegálních muslimských kolonizátorů do Evropy, nehnou ani prstem a jen křičí, že musíme zbrojit proti Rusku. To je neuvěřitelná politika.
Kteří čeští politici a které české politické síly se podle vás pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“?
Nechci mluvit sám o svém hnutí, ale je zřejmé, že v parlamentu v tomto ohledu jednoznačně vyčnívá naše hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). A myslím, že také prezident dělá dost pro to, aby politikům napravil pověst, ale jsou i další, kteří nerezignovali, a já nejsem schopen je všechny vyjmenovat – z konkurence to budou určitě Jarda Foldyna, Vojta Adam či Standa Berkovec. Ale nezapomínal bych na některé další osobnosti – třeba probošt Petr Piťha, který je tak v kontrastu se zcela odnárodnělými lidmi, jako je například pan Halík. A pojem vlastenectví vůbec nic neříká ani takovým lidem, jako jsou premiér Sobotka, Andrej Babiš, Karel Schwarzenberg či Jiří Dienstbier.
Myslíte si, že v řešení imigrantské krize se projevuje určitá vina Německa za holocaust a druhou světovou válku, jak se občas objevuje? Je to ze strany Merkelové pokus, aby se to, co se stalo ve 30. letech minulého století, neopakovalo? Anebo je tomu ve svých důsledcích právě naopak?
Paní Merkelová je podle mého soudu zcela regulérně někým úkolovaná – vinu Němců za zločiny nespravíte přece tím, že spácháte nové a navíc na celé Evropě a evropské civilizaci. Koneckonců první masovou obětí Merkelové a jejích chlebodárců jsou evropští Židé – ti dnes prchají z Evropy v největším počtu od konce druhé světové války. Mají proč. Právě oni jsou již nyní první na ráně jako oběti jak neonacistů, tak islamistů.
Cílem je nepochybně Evropu oslabit a dostat následně pod silnější protektorát USA – tedy cílem není federalizace Evropy, ale federace USA a EU. Američané nezbytně potřebují naše trhy a posílit ekonomicky, protože zcela evidentně ztrácejí dech a je jasné, že Čína, ale i další země jako Indie v tomto století mohou být lídry světa.
Je možné obětovat svobodu slova ať již pod hrozbou terorismu či „nové studené války“ nebo konfliktů? Může se podle vás státní mediální politika vrátit k regulaci, která bude připomínat socialistické informační instituty a regulace? Takové hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takových přístupů?
Ve jménu boje s terorismem přece není třeba oslabovat svobodu slova. To je nutné vždy ve jménu posílení diktatury. Tedy cíl vládnoucích elit je zřejmý, takže se česká vláda i EU snaží kus po kuse naše svobody okleštit. A na jedné straně vládne černobílá propaganda a na straně druhé je tu snaha potlačovat všechny politicky nekorektní názory. Já a naše hnutí SPD samozřejmě naopak prosazujeme více demokracie, a to v té nejryzejší formě, tedy přímou demokracii a svobodu.
V čem je ještě podle vás odkaz druhé světové války stále živý? Co je třeba nezapomenout, a naopak na co již nevzpomínat? A jakým fenoménem jsou v tomto ohledu například Benešovy dekrety?
Poválečný odkaz tady vidíme a tato historie nám, Čechům a Moravákům, zcela jasně vzkazuje – mocnosti nás zradily tehdy a nechaly nás napospas nacistům a ani dnes západní elity nehnou pro Českou republiku prstem. Tak jako tehdy Hitler a nacismus de facto stvořili po první světové válce západní politici a průmyslníci bažící po ruských surovinách, tak dnes islamisty opět stvořili ti samí hráči – mix politiků, zbrojařů a magnátů bažících po surovinách. A je jen na nás, zda znovu sehrajeme roli naivních hlupáků, kteří až do poslední chvíle věří lidem, jako jsou Daladier, Chamberlain nebo Juncker s Merkelovou, kterým servilně poklonkuje Sobotka s Babišem.
Benešovy dekrety bych z dnešního pohledu nehodnotil – tehdy byl odsun Němců logickým důsledkem války a chování Němců k nám.
Co je podle vás pro současnou českou společnost tou nejdůležitější hodnotou, za kterou by byla ochotná bojovat?
To je nepochybně individuální – ti, kdo mají rodinu a děti, budou určitě ochotní umírat za své děti a rodiny. Je mnoho mladých lidí, kteří jsou vlastenci a jsou připravení hájit svou zemi, vlast a národ. A pak tu máme také spoustu dalších, kteří jsou ochotni svou vlast prodat – někdy jen proto, že vlastně netuší, co to vlast je, protože je to nikdo nenaučil. Ono když od narození vysedáváte u amerických seriálů a obědváte hamburgery v americkém fastfoodu a i ve škole místo dušiček slavíte Helloween, pak těžko vás napadne, že byste měl hájit nějaké české pivo, syrečky, moravskou zabijačku nebo pecen chleba.
To, že chybí výchova k vlastenectví, je velký problém českého školství a také zcela selhávají veřejnoprávní média a vládnoucí politici. Zdravě uvědomělý národ se totiž umí v těžkých chvílích semknout a společně překonat i velké překážky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
