Letos si máme připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

S trochou nadsázky nás trápí dobré bydlo. Máme se dobře, ale máme pocit, že bychom se mohli mít ještě mnohem lépe. Jsme nedočkaví, netrpěliví, po 30 letech už přece měl přijít skoro ráj na zemi. Všichni zbohatli, ale někteří méně, než by chtěli. Proto tu taky máme tak vysoké zadlužení domácností, osobní bankroty, exekuce. A vlastně dost podobně se chová i stát a mnohé obce. Sametová revoluce sice byla hnutím proti totalitě a za svobodu a demokracii. Ale z velké části taky nebyla, protože důležitým momentem, proč se tehdy Češi a Slováci jako skoro poslední rozhoupali a svrhli komunistickou vládu, byl i nedostatek všeho, zásobovací potíže, totální krize jakékoli motivace něco dělat, rozvíjet. Všechno patřilo všem a nikomu nic, zestátnění tehdy bylo největší z celého východního bloku.

Čili listopad 1989 byl i významně materiálně podmíněný. Proto tady taky absolutně zvítězilo téma ekonomické reformy, a to nakonec i za cenu rozpadu společného státu. Zdá se, že se k tomu periodicky vracíme, protože máme pocit, že jsme mohli být dál. Nespokojenost, i když se vcelku solidně daří, to je rovina, kterou máme docela společnou s řadou jiných evropských zemí. Druhá rovina je rozklad institucí. V tom už jsme – bohužel – plně západní. Západ se vždycky odlišoval od zbytku civilizací např. tím, že v každém odvětví, politiku nevyjímaje, vznikly jisté instituce, skrze něž společnost fungovala. V politice to byly ústava, dělba moci, různé vazby v rámci režimů, politické svobody, základní občanská práva, svobodné volby, politické strany atd.

My teď pozorujeme, jak se to všechno otřásá a něco úplně mizí před očima. Třeba strany a stranický systém. Tvrdím, že už žádný nemáme, že se zhroutil. Jestli se tvoří nějaký nový, to zatím vůbec není možné říci. Ale nejsme v tom sami. Podívejte se na Francii, Británii, Nizozemsko, Itálii, tam se něco takového děje rovněž. Někde překotně, jinde dlouhodobě. A právě rozpad institucí vede k tomu, že lidé hledají něco nového. Novou jistotu, novou alternativu, k níž se přihlásí. Silné vůdce, nebo aspoň jedince, kteří tak chvíli vypadají. Boj proti korupci, který končí dominancí jedinců a uskupení, pro něž je politika čistě byznys, mají olbřímí střet zájmů. Nové politické projekty, které se tváří, že nejsou strany, jsou to profíci, jsou nezkorumpovatelní. Nové lidi do parlamentu, kteří když tam přijdou, vůbec netuší, jak takový parlament funguje. Postoje, že ideologie jsou mrtvé stejně jako dělení na pravici a levici. Nespokojí se s volbami, protože ty nepřinášejí řešení. A tak by se dalo pokračovat – i proto, že po velkých očekáváním obvykle přicházejí ještě větší zklamání.