Letos si máme připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?
S trochou nadsázky nás trápí dobré bydlo. Máme se dobře, ale máme pocit, že bychom se mohli mít ještě mnohem lépe. Jsme nedočkaví, netrpěliví, po 30 letech už přece měl přijít skoro ráj na zemi. Všichni zbohatli, ale někteří méně, než by chtěli. Proto tu taky máme tak vysoké zadlužení domácností, osobní bankroty, exekuce. A vlastně dost podobně se chová i stát a mnohé obce. Sametová revoluce sice byla hnutím proti totalitě a za svobodu a demokracii. Ale z velké části taky nebyla, protože důležitým momentem, proč se tehdy Češi a Slováci jako skoro poslední rozhoupali a svrhli komunistickou vládu, byl i nedostatek všeho, zásobovací potíže, totální krize jakékoli motivace něco dělat, rozvíjet. Všechno patřilo všem a nikomu nic, zestátnění tehdy bylo největší z celého východního bloku.
Čili listopad 1989 byl i významně materiálně podmíněný. Proto tady taky absolutně zvítězilo téma ekonomické reformy, a to nakonec i za cenu rozpadu společného státu. Zdá se, že se k tomu periodicky vracíme, protože máme pocit, že jsme mohli být dál. Nespokojenost, i když se vcelku solidně daří, to je rovina, kterou máme docela společnou s řadou jiných evropských zemí. Druhá rovina je rozklad institucí. V tom už jsme – bohužel – plně západní. Západ se vždycky odlišoval od zbytku civilizací např. tím, že v každém odvětví, politiku nevyjímaje, vznikly jisté instituce, skrze něž společnost fungovala. V politice to byly ústava, dělba moci, různé vazby v rámci režimů, politické svobody, základní občanská práva, svobodné volby, politické strany atd.
My teď pozorujeme, jak se to všechno otřásá a něco úplně mizí před očima. Třeba strany a stranický systém. Tvrdím, že už žádný nemáme, že se zhroutil. Jestli se tvoří nějaký nový, to zatím vůbec není možné říci. Ale nejsme v tom sami. Podívejte se na Francii, Británii, Nizozemsko, Itálii, tam se něco takového děje rovněž. Někde překotně, jinde dlouhodobě. A právě rozpad institucí vede k tomu, že lidé hledají něco nového. Novou jistotu, novou alternativu, k níž se přihlásí. Silné vůdce, nebo aspoň jedince, kteří tak chvíli vypadají. Boj proti korupci, který končí dominancí jedinců a uskupení, pro něž je politika čistě byznys, mají olbřímí střet zájmů. Nové politické projekty, které se tváří, že nejsou strany, jsou to profíci, jsou nezkorumpovatelní. Nové lidi do parlamentu, kteří když tam přijdou, vůbec netuší, jak takový parlament funguje. Postoje, že ideologie jsou mrtvé stejně jako dělení na pravici a levici. Nespokojí se s volbami, protože ty nepřinášejí řešení. A tak by se dalo pokračovat – i proto, že po velkých očekáváním obvykle přicházejí ještě větší zklamání.
V červnu jsme byli svědky největší demonstrace od roku 1989, aniž by bylo úplně jasné, čeho vlastně chtěla dosáhnout. Co se to vlastně v rámci Milionu chvilek vyvalilo? Masy občanů proti Babišovi a Zemanovi, umělci, značná podpora médií a intelektuálů… Co tohle hnutí vlastně znamená?
Prvořadě tyto demonstrace vnímám jako legitimní odpor vůči celému shluku tendencí, které se v české politice posledních let usadily. Něco už jsem jmenoval. Ať se to někomu líbí, nebo ne, je prostě faktem, že Andrej Babiš má kolosální střet zájmů od svého prvního okamžiku v politice. Už jeho přerod z velkopodnikatele, který z převažující části podniká v oblastech, kde stát zásadně vstupuje do hry a kde se rozdávají dotace, do mediálního magnáta byl principiálně problematický. Natož pak jeho vstup do politiky při současném zachování vlastnictví impéria, které pokračuje ve vysávání dotací, žraločím chování vůči malým firmám, a je schopno ovlivňovat legislativu ve svůj prospěch. Navíc se k tomu přidaly docela zásadní kauzy, které sahají k premiérovi, jeho okolí i jeho rodině.
A do toho přichází znovuzvolený a nyní již zcela neodpovědný prezident Zeman, který dokola opakuje, že ať se bude dít, co se bude dít, Babiš bude premiérem. A s gustem si rýpne do všeho možného, kdykoli je mu to milé. Namísto toho, aby se choval jako státník, který chce zachovat nějaký odkaz, například tím, že opravdu aspoň trochu utlumí společenský rozkol, pokračuje ve svých osobních mstách vůči komukoli, s kým se v minulosti rozešel.
A do toho přijde nominace Marie Benešové na ministryni spravedlnosti v okamžiku, kdy se zdá, že se premiérova kauza posouvá k nějakému řešení. Nebývalý střet zájmů, Babišovy tendence parlament vnímat jako nadbytečný, svévole prezidenta a nominace problematické osoby. Už toho prostě bylo moc. V tomto smyslu demonstrace považuji za zcela legitimní. Ve druhém sledu si ovšem také kladu řadu otázek, které směřují k cílům, k postupně se rozšiřujícímu záběru témat, z nichž některá jsou opravdu výrazně nad rámec původního záměru, osob, jež se k tomuto hnutí hlásí. A také ambicím, které mají jednak vůdci Milionu chvilek, jednak právě ti, kteří se k nim postupně přidávají.
Jako hlavní terč byla kromě premiéra Babiše vybrána Marie Benešová, nově jmenovaná ministryně spravedlnosti. Je podle vás důvod se obávat o nezávislost justice a státního zastupitelství, jak demonstranti tvrdí?
Nezávislost justice je jednou z klíčových institucí, o kterých už jsem mluvil. Asi té úplně nejzásadnější, protože vlastně poslední, kde se lze dovolat spravedlnosti. A jedné z mála, které se snad ještě nezhroutily. Vždy je tedy na místě o ni pečovat a strážit ji. Zcela upřímně nevím, zda ta nominace Marie Benešové je prvoplánově útok na justici, nebo jen provokace. Reakce se však každopádně dala očekávat.
Současné vedení státního zastupitelství je spojené s protikorupčním tažením na začátku této dekády, jehož vrcholem byl pád Nečasovy vlády v červnu 2013. To zatím nemá příliš výsledků, občas končí spíše ostudou žalobců (naposledy soud nedávno rozdrtil žalobu na někdejšího vlivného státního zástupce Libora Grygárka). Nehrozí, že za těchto okolností bude Marie Benešové a ohrožení nezávislosti justice využíváno k tomu, aby se tito lidé, kteří ve svém zásadním tématu selhávají, drželi dále ve funkcích?
Samozřejmě, že hrozí. Jednou z největších hrozeb je ta neuvěřitelně propletená paradoxnost celé situace. Boj proti korupci, na jehož konci stojí v čele vlády člověk s největším střetem zájmů v našich dějinách, navíc trestně stíhaný. A proti němu ti, kteří tažení začali a kterým Andrej Babiš původně tleskal a skrze různé struktury, fondy proti korupci apod. je dokonce nepřímo podporoval. Na demonstrace chodí lidé, kteří tleskali spolu s ním, i ti, kteří od počátku varovně zvedali prst. Určitě je proto nutné, aby se k vývoji situace vyjadřovaly různé autority z branže, které mají renomé. Advokáti, soudci, sami státní zástupci, současní i bývalí – pochopitelně především v rovině obecných principů a jejich konkrétních překračování či popírání. V tomhle jsem docela optimista, protože se to naštěstí děje. A mohlo by i více.
Psali jsme:
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ je jedno z klíčových hesel, která zaznívala na demonstracích Milionu chvilek, hlásá jej například herečka Anna Geislerová. Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační záležitostí?
Celá česká politika je dlouhá léta prodchnuta generačními spory a střety. A tato tendence sílí a bude sílit. Na vině je pochopitelně především velmi složitý demografický vývoj, který v minulosti i současnosti prochází až neuvěřitelnými vlnami. A do toho stárnutí celé populace. Vnitřní migrace, která mění některá území – např. okolí Prahy a jiných velkých měst – v přelidněná a pulzující, jiné lokality naopak pomalu odumírají. Mění se vzdělanostní struktura, pracovní trh. A mění se komunikace mezi lidmi různých věkových skupin. Tohle prostě logicky vede k tomu, že volby se odehrávají ve znamení generačního střetu. Velmi schematicky řečeno, s vyšším věkem stoupá pravděpodobnost, že člověk volil Babiše a volil i Zemana.
Aspoň tedy v posledních volbách. Totéž platí i pro řadu jiných stran – třeba Piráty, jen to má opačný trend. Letošní vlna odporu proti Babišovi a Zemanovi ale pomalu a jistě dostává trochu jiný náboj. I tady převažují mladší lidé, nicméně zásadní je podíl lidí ve středním věku a přidávají se mnozí a mnozí starší, dokonce možná i část těch, kdo oba politiky ještě loni volili. Teprve čas však ukáže, zda to tak skutečně je. A především, jaký to bude mít vliv v dalších volbách.
I do Čech dorazila vlna protestů mládeže za řešení tzv. klimatické krize. Jde o zneužití dětí pro politický aktivismus, nebo o naši ostudu, že tak vážný problém musí brát do rukou dospívající?
Kampaně tohoto typu určitě jsou podezřelé, v mnoha ohledech přehnané a zcela jistě i dobře zneužitelné tím či oním způsobem. Nelze ale zastřít, že mladší lidé jsou vůči ekologickým otázkám mnohem citlivější. Není to nic nového, protože západní země to znají už od konce 60. let. Taky si ale musíme uvědomit, a tady se vracím na začátek našeho rozhovoru, že prožíváme dobu blahobytu. Environmentalismus historicky vznikl v době, kdy se západní společnost dostala na jistou ekonomickou úroveň, zmizely mnohé sociální problémy a část společnosti se začala zabývat novými tématy. Taková postmateriální doba opět nastává a vidíme, jak minimálně v polovině Evropy jdou nahoru strany zelených. Což má ovšem i jiný důvod – veliký úpadek tradičních sociálních demokratů, jejichž voliči hledají novou alternativu.
Fotogalerie: - Klima teď, škola později
Když už nyní, za ekonomického růstu, probíhají demonstrace a lidé se hádají, co můžeme čekat, až skutečně přijde ekonomický pokles?
Nemám moc rád klišé „lidé se hádají“. Nebo dokonce „politici se hádají“. To je totiž podstata demokracie. I když jdete s hodně blízkým kamarádem na pivo, dříve nebo později spolu v něčem nesouhlasíte, často právě v otázkách politických. To je prostě normální. Tu otázku bych navíc položil úplně jinak. A bylo by jich dokonce více. Jak je možné, že v době růstu dochází k růstu zadlužení domácností? Jak to, že v době růstu přibývá lidí v exekucích? Proč v době růstu rostou veřejné dluhy? Proč tak poskočily platy ve veřejném sektoru a z čeho budou v době recese placeny? Tohle totiž budou nejzásadnější problémy, až to opravdu přijde. Z poslední krize ale máme zkušenosti s tím, že lidé se spíše uklidnili, více se starali o svou ekonomickou situaci. Konec konců volby v roce 2010 celkem jasně skončily porážkou Paroubka a spol., kteří slibovali další rozhazování.
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Co podle vás společnost v současnosti tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Každým rokem více zapomínáme. Žádný průzkum měřící tyto nálady nemám po ruce. Můj odhad je takový, že více lidí nadává na „zločiny privatizace“. Je to absurdní. Všechny takové skutečné i domnělé zločiny jsou totiž ve skutečnosti pokračováním skutečných zločinů komunismu. Především těch morálních. V tomhle smyslu v nás postkomunismus pořád přetrvává. A samozřejmě také platí, že mnozí, kteří tyhle démony vyvolávali, před nimi dnes varují. Ale tak už to prostě chodí.
Asi je zjevné, že v končícím desetiletí došlo k proměně rozdělení společnosti. Zatímco předtím se dělila spíše podle ekonomické linie a vztahů k minulému režimu (pravice – ti, kteří chtěli od komunismu co nejdál, a proti nim levice – ti, kteří usilovali o to, aby aspoň části minulého režimu byly zachovávány), nyní se společnost rozdělila spíše podle otázek bezpečnosti a vztahu k moderním lidskoprávním tématům na „liberální“ část (která sama nazývá svůj program „liberální demokracií“) a tu, která tuto „liberální“ politiku kritizuje. Proč podle vás k této proměně došlo? Je to kvůli tomu, že se objevily palčivější výzvy společenské výzvy než dědictví komunismu, nebo jsou tu i nějaké jiné důvody?
Tak pozor, tady bych se výrazně ohradil. Liberální demokracie je společenskovědní terminus technicus. Označuje typ politického systému, kde došlo k propojení demokratického mechanismu rozhodování, postaveného na hlasování, se zakotvením občanských práv, která jsou nezcizitelná (a tedy demokratickým hlasováním neodstranitelná), a to vše je ústavně zakotveno a požívá to ochrany a obrany od institucí, jako je např. ústavní soud. Je to typ demokracie, který dosud nemá žádnou reálnou alternativu, což konec konců věděl již Winston Churchill.
Možná to může působit malicherně, ale právě a jen liberální demokracie historicky umožnila, že tady vůbec můžeme vést tenhle svobodný rozhovor. Dovedeno ad absurdum, kdyby demokracie nebyla liberální, úplně klidně by se někde v parlamentu mohlo hlasovat o tom, zda za tento rozhovor nebudete vy nebo já popraven. Bylo by to demokratické? Bylo! Zajišťovalo by to svobodu? Sotva. Zároveň je třeba vidět, o jakých právech mluvím. Mluvím o základních právech – na život, na názor, svobodu svědomí, na soukromé vlastnictví atd. Nemluvím o sociálních právech, a už vůbec ne nějakých specifických skupinových právech.
A teď zpět k tomu rozdělení společnosti. Ani tady nemohu úplně souhlasit. Petr Sokol, jeden z mých kolegů, dlouhodobě razí tezi, že v každé zemi střední a východní Evropy existuje fenomén tzv. první a druhé společnosti. Dříve to bylo dobře vidět na Polsku a Maďarsku, taky na Slovensku. Česko jako by dlouho zůstávalo ušetřeno. První společnost, to jsou lidé, kteří z velké části těží a těžili z vývoje po pádu komunismu. Nejen ekonomicky, a často dokonce vůbec ne ekonomicky, ale tím, že dosáhli určitého zadostiučinění, mohli dělat to, co dříve nesměli, využili nových příležitostí. Moderně řečeno, jsou to vítězové transformace a většina z nich je i vítězi globalizace. A pak je tu druhá společnost, která je opakem. Jsou to ti, kteří se z objektivních nebo jen subjektivních důvodů cítí jako poražení. V sousedních zemích se tzv. druhá společnost dokázala mocensky prosadit docela brzy.
U nás se s výjimkou let vlády Miloše Zemana, která byla přece jen dost odlišná, tato tendence projevila až v posledních letech. Druhé Česko vyhrává vlastně až od roku 2013 a možná ještě později. Částečně proto, že z prvního Česka časem mnoho lidí přešlo do druhého. Jednak se jedná o část seniorů, kteří odchodem do důchodu ztratili významnou část své ekonomické síly i společenského statusu, jednak o lidi, které právě postihl osobní bankrot a exekuce. Ne náhodou jsou si volební mapy prezidentských voleb (a do značné míry i podpory Babiše a ANO) tak podobné s mapami, které ukazují podíl exekucemi zasažených lidí. Ale když si toto uvědomíte, pak je velice sporné tvrdit, že dělení na levici a pravici zmizelo. Podle mého soudu nezmizelo, jen se zkrátka mění. A do toho vstupují populistické formace, zejména ANO, které to rozkolísává svým manévrováním zprava do leva. Zatímco ve volbách 2013 lovilo voliče ODS a TOP 09, v posledních volbách vysálo voliče ČSSD a KSČM.
Když bychom se ohlédli zpět na dva zásadní momenty, které v tomto desetiletí toto rozdělení zformovaly. Byla to ukrajinská krize v letech 2013 a 2014, kdy jsme se podle „liberálního“ narativu stali obětí útoků ruské propagandy, zatímco druhá strana to vnímala jako zlomový moment odklonu od západní politiky. Pak přišla v roce 2015 migrační krize, kdy se podle jedné strany naše společnost propadla do rasistické nenávisti podpořené dezinformacemi, zatímco podle druhé se svým odmítavým postojem bránila legitimnímu nebezpečí. Jak tyto události a jejich hodnocení, které jsem tu nastínil, s odstupem vnímáte?
Spíše než události kolem Ukrajiny za zlomovou opravdu považuji migrační krizi. Například tvrdím – a ukazují to i data z kontinuálních průzkumů důvěryhodnosti politiků – že bez migrační krize by Miloš Zeman nebyl prezidentem. Anebo by možná byl prezidentem, ale dost podstatně jiným z hlediska svého politického směřování i tematické agendy. K otázce Ruska. Jednou z našich tradic je rusofilská tendence části společnosti, která ovšem vždycky byla vlastní i řadě intelektuálů. Vzpomeňme třeba Karla Kramáře. Čili potenciál pro příklon k Rusku zde byl, je a bude. Stejně jako zde – a nejen zde – byla, je a bude cílená ruská propaganda, která se už léta snaží ovlivňovat dění v celé Evropě.
Právě mám rozečtené hned dvě knihy, jež velmi plasticky mapují proměnu Putinovy politiky od sice autoritářského, ale v zásadě prozápadního směřování v prvních volebních obdobích, k agresivně nacionalistické a o to více autoritářské pozici poté, co se v roce 2010 vrátil do prezidentské funkce. Tehdy si uvědomil, že jeho politika uvrhla zemi do ekonomických potíží, z nichž vlastně nevede žádná rozumná cesta. A tak tradičně, jako mnozí jeho předchůdci v čele Ruska (nebo SSSR), vsadil na agresi, která aspoň nacionálně, když už ne ekonomicky a sociálně, aspoň na čas stmelila významnou část společnosti. Slabý západ zareagoval tak, že mu to prošlo. A s jídlem roste chuť. Variací téhož se pak stala migrační krize v našich podmínkách. Všimněte si, jak tato otázka pomalu, ale jistě slábne. Slábne logicky, protože v našich podmínkách o žádnou krizi nešlo.
Liberální osobnosti vyjadřují starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií čili České televize a Českého rozhlasu. Příznivci Zemana a Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. Je to asi složité, ale co by měla za současného rozdělení společnosti veřejnoprávní média dělat, aby skutečně dostála své zákonné povinnosti vyváženosti a všestrannosti?
Vyváženost a nestrannost jsou skutečně velmi mlhavé a gumové pojmy. Ale začněme odjinud. Mediální scény v celém západním světě prošly v posledních desetiletích velkými změnami. V důsledku nástupu internetu a sociálních sítí poklesl význam ostatních typů médií. To vedlo k významné nacionalizaci médií (ve směru vlastnictví, ne nutně směřování), oligarchizaci – tedy propojení médií s ekonomicko-mocenskými skupinami – a také bulvarizaci. Mluvit dnes o médiích jako o hlídacích psech je vlastně dost k smíchu. V rovině teorie by proto bylo skvělé, kdyby takovou roli hrála právě veřejnoprávní média. Nejsem žádným velkým zastáncem takových veřejnoprávních korporací, ale právě v tomto jisté racio vidím. Jenže pak nastává potíž, jak toho dosáhnout.
Jak vykládat ty dva pojmy? Tak, že kdo má v parlamentu 30 procent, má mít 30 procent prostoru? Nebo to má být tak, že by stejný prostor měla dostat vláda a opozice? To asi není řešení. Zvláště v situaci, kdy vlastně ani není úplně jasné, které že strany jsou ještě opoziční a které již vládní. ČT a ČRo by především měly přinášet naprosto objektivní zpravodajství. To je jejich základní funkce. Objektivní v tom, že by to měla být v zásadě suchá fakta o zásadních věcech doma i v zahraničí. To sice může přinést menší sledovanost. Jenže veřejnoprávní média by neměla mít vyšší sledovanost jako primární cíl. To by spíše měl být prostředek k tomu, aby lidé byli lépe informováni.
Jinou kapitolou je pak publicistika, dokumentaristika a investigativní žurnalistika. Ty samozřejmě do těchto médií také patří, ale právě ony by si měly dát obrovský pozor na aspoň relativní objektivitu a dodržování principu „padni, komu padni“. A to ve směru mezinárodních témat a využívání zahraničních médií jako zdroje informací. Ovšem jedním dechem je taky třeba dodat, že celá politická scéna by právě nyní měla být ve vztahu k veřejnoprávním médiím naprosto zdrženlivá. Politický tlak na ČT a ČRo totiž logicky nemůže vést k ničemu jinému, než k ještě větší angažovanosti, a tedy tendenčnosti těchto médií. Obávám se, že obojí je v momentální situaci spíše zbožným přáním.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
