S druhou vlnou pandemie jste znovu s kolegy právníky a dalšími odborníky otevřeli takzvanou Koroporadnu, která pomáhá lidem se vším možným, co je během koronavirové krize potká. Jak se liší počet telefonátů a e-mailů oproti jaru, kdy jste vyřídili přes 6 000 telefonátů?
Druhá vlna pandemie i dotazů je jiná, klidnější. Na jaře byla spousta lidí v šoku a potřebovala velmi rychle poradit. Ve druhé vlně jsou již tazatelé poučenější, dotazů chodí méně, jsou složitější a více než na právní problematiku se zaměřují na duševní stav.
Péče o děti, ošetřovné, úrazy… to byly nejčastější dotazy, se kterými se na vás volající obraceli. Mění se i tato témata, se kterými lidé potřebují v této době pomoci? Jak?
Ano, i témata se proměnila. Stále se na nás nejčastěji obracejí rodiče kvůli styku s dětmi, zaměstnanci a zaměstnavatelé kvůli pracovním dotazům a dále tazatelé, které zajímají náhrady za zrušené akce. Přesto je poměrně nová skupina spoluobčanů, kteří jarní vlnu zvládli velmi dobře, ba dokonce zvedali náladu ostatním. Mnohým z nich však v tomto období docházejí síly. Pandemie trvá příliš dlouho, nevidí optimistickou perspektivu, protože nikdo neví, kdy druhá vlna skončí. Ke všemu se přidává podzimní počasí bez slunce a s kratším dnem. To vše na náladě lidí nepřidá. Na rozdíl od jara nejde o akutní stav a nutnost krizové intervence, ale spíš o ztrátu radosti a celkový pokles dobré nálady.
Minule jste dala dohromady slušný tým profesionálů – kolem padesáti advokátů, psychologů, lékařů a dalších odborníků. Kdo vám, a tedy i lidem na telefonu a e-mailu, pomáhá nyní? A kolik vás je?
Korotým dnes čítá sedm desítek členů, zejména advokátů, ale i psychologů a terapeutů, zdravotníků, máme mezi sebou i pedagogy, sociální pracovníky a bankovní poradce pro případ, že tazatel potřebuje radu z oblasti úvěrování. Velmi děkuji všem, kteří se zapojili a odpovídají zdarma. Přiznávám, že některé advokátní kolegy osobně ani neznám. Sami nabídli své služby, když se o iniciativě dozvěděli v médiích. Podobně jako na jaře se ukazuje, že většina lidí je ochotna a připravena jiným v nouzi pomoci.
Kam se lidé mohou obrátit, pokud potřebují pomoci, a v jakých oblastech tedy pomoc nabízíte?
Tazatelé nám mohou psát na adresu: koroporadna@uracr.cz. Dotaz přijde ke mně a já ho přepošlu příslušnému odborníkovi, který tazateli obvykle během několika hodin, v každém případě nejpozději do druhého dne, odpoví. Běžně se věnujeme všem oblastem rodiny, práce a všemu, co souvisí s pandemií. Vracíme jen jasně komerční dotazy.
Psali jsme:
Minule jste zmínila pár kuriózních dotazů, s nimiž jste se setkala. Jako jak přimět otce starat se o děti nebo jestli je možné dát pusu dceři. Máte i nyní nějaké do vínku?
Na dotazech je leckdy vidět, že kdo má zájem se domluvit, nějaký způsob najde, i když by nebyl obvyklý. Rodiče třeba mají pravomocné soudní rozhodnutí, ale vlastní dohodou ho pozmění a nastaví takový režim, který jim vyhovuje. To je v pořádku, protože soudní rozhodnutí nahrazuje dohodu, ale pokud se lidé dohodnout dokážou, dohoda vylepšuje jejich vzájemné vztahy. Je to navíc jednodušší a méně zatěžující pro stát. Je třeba si také uvědomit, že podobně jako při jarní vlně soudy fungují v lehce omezeném režimu. I nyní se řada soudních jednání nekoná a odročuje z obav před šířením nákazy anebo proto, že soudní zaměstnanci i funkcionáři, advokáti a účastníci jsou v karanténě.
Řešili jsme zajímavý dotaz, který vystihuje rozpolcenost naší země. Matka patřila do skupiny popíračů nákazy, otec byl naopak hystericky vystrašený. Dítě mezi nimi střídalo období hyperochranných opatření s rizikovými kontakty. V žádné z obou rodin se nákaza neprojevila, nicméně otec se tak bojí případného návratu dítěte do školy, že chtěl předem vymyslet kroky, jak dítě do školy nepustit.
Řešili jsme také dotaz matky, která už nezvládá doma učit on-line své děti, vybuchuje, nadávám jim, pohlavkuje je, pak se jim omlouvá a stydí se a hrozí jí zhroucení z tohoto selhání. Vyčítá školám, že na ni přenášejí pedagogiku, které se ona nikdy nevěnovala a nemá na to předpoklady. Do třetice přidám dotaz dospívajících, které už nebaví být doma, chybí jim společnost, společné akce a pochybují o efektivitě vzdělávání on-line. Jedna dívčina se mi svěřila, že si z distanční výuky nic nepamatuje a že se bojí, že kvůli pandemii nebude schopna odmaturovat.
Když každý den mluvíte s lidmi, kteří potřebují pomoc a poradit, na koho vláda podle vás zapomněla, nebo komu nepomáhá dostatečně?
Sleduji, že se vláda pokouší myslet na všechny skupiny obyvatel, i když existují podnikatelé – například oční optiky, které mohly mít na jaře i na podzim otevřeno, ale stejně k nim pro brýle skoro nikdo nechodí, takže mají obrovské ztráty. Na druhé straně se ochranná opatření velmi dotkla seniorů. Mnozí nám píšou plni smutku a zklamání z toho, že jsou na konci svých dnů úplně sami, zavření mezi čtyřmi stěnami, den jim velmi pomalu ubíhá a stát jim nařizuje ochranu, o kterou oni sami nestojí. Opakovaně z jejich úst nebo e-mailů slyším, že izolace není život, že o takový konec nestojí a že si přejí, aby se už další den neprobudili. Snažíme se jim zvednout náladu a povzbudit je, nicméně osobně jim rozumím a také bych nechtěla, aby můj život skončil takto.
Když jsme spolu mluvily na konci první vlny koronaviru, byla jste pro rychlý návrat do běžného života. Jak to dnes, při druhé vlně, vnímáte?
Uvolnila bych aktivity, při nichž je pravděpodobnost šíření viru minimální. Jistou míru rizika bych nechala na osobním rozhodnutí každého člověka. Dnes už máme spoustu statistických údajů, z nichž se dá vycházet. Sama mám za sebou tři velmi intenzivní kontakty s pozitivně testovanými osobami – manžel, tchán a kamarádka. Pokaždé jsem byla v karanténě, ale sama jsem se nenakazila. Jsem pro rozumný návrat běžného života, ale neslyším uklidňující vize a časový či strategický plán. Vidím kolem sebe, kolik lidí začíná rebelovat, vím o mnoha podzemních akcích, a i když se jich sama nezúčastňuji, rozumím obrovské lidské touze a potřebě se vídat. Na osobním kontaktu je přece založena celá lidská historie. Pandemie plasticky ukázala, jak je technika člověku užitečná, ale současně že osobní kontakt a dotyk nikdy nenahradí. Vždy po něm budou lidé toužit navzdory obavě z nakažení. Potřeba kontaktu je u většiny lidstva silnější než obava o zdraví a strach ze smrti.
A jak vnímáte kolotoče na postu ministra zdravotnictví a kroky vlády v posledních měsících?
Střídání ministrů, nejen zdravotnictví, podstatně urychlila on-line politika, v níž se nic neutají. Politikaření zajisté probíhalo i dříve, ale nevěděli jsme o něm. Dnes všudypřítomné oko kamery, mikrofonu či mobilního telefonu způsobí, že se nejen nic neutají, ale že za pomoci sociálních sítí lze něco či někoho zničit mnohem jednodušeji než vystavět něco dobrého či užitečného.
Ozývají se názory, například od předsedkyně TOP 09 Markéty Adamové Pekarové, nebo evolučního biologa Jaroslava Flegra, že by zanedbaný zásah vlády proti stoupající nákaze měla řešit policie tak, jako se to děje ve Francii. Co si o tom jako advokátka myslíte?
Policie má řešit kriminální činy, politické přešlapy mají být zohledněny ve volbách. Jak špatná je cesta kriminalizace politiky, se ukazuje na trestním stíhání starostů a zastupitelů. Nové vedení obce podá trestní oznámení na minulé vedení, což je primárně součást konkurenčního boje s cílem vyřadit soupeře ze hry. Policii – náš stát, daňové poplatníky – to stojí spoustu práce, stíhaným zastupitelům to zničí životy a na konci cesty je pak soudy zprostí. Ne, tohle není dobrá cesta. To je cesta pomsty a hromosvodu, na kterém si vybijeme odvěkou potřebu ukázat na viníka.
„Nejdůležitější je rodina, když je potřeba, tak se lidi semknou, a kolem nás žije spousta dobrovolníků ochotných v nouzi pomoci. A toto zjištění mě naplňuje vírou a nadějí,“ řekla jste mi také minule. Stále to trvá?
To platí absolutně a ve všech dobách. Opět se ukazuje, že vám nejčastěji pomohou ti nejbližší. Bývají to také ti, jejichž zrady se nejvíc obáváme a jejichž ublížení nás bolí nejvíce.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Zuzana Koulová
