V kavárenských kruzích panuje velké rozčarování nad slovy jednoho z kandidátů Stačilo!, který prý řekl, že by byl pro zákaz stran současné vlády. Kam zakazování stran vede, se můžeme přesvědčit na Ukrajině, ale nemine den, abych neviděl nějakého lumena, který by zakázal SPD, ANO, Stačilo! nebo bůhví koho ještě. Neochutnávají tady dotyční vlastní medicínu?

Ochutnávají. A jak už to často bývá, jejich vlastní medicína, tak často aplikovaná na druhé, když je použita proti nim, tak je oheň na střeše. Bohužel řada lidí, kteří ve jménu pravdy, lásky a většího dobra volají po restrikcích, zákazech a cenzuře – ať už ze zištnosti a prospěchu, z pohodlnosti či z nevědomí a hlouposti – si neuvědomuje, že časem vždycky dojde i na ně. Jak psal už v roce 1966 v časopise My zcela pohříchu opomíjený spisovatel a politik Jan Procházka: „Kdekdo sice už připouští i debaty: padni komu padni, ale jenom potud, pokud nehrozí, že by náhodou sám padl.“

Suma sumárum, jsem proti prakticky jakýmkoliv zákazům, restrikcím a cenzuře z ideologického a dogmatického hlediska. Ať už z té, či oné názorové strany. V demokracii by přece měla být názorová pluralita a výměna myšlenek všeho druhu žádoucí, nebo ne? Dialogem, argumentací, zkušeností, analýzou a syntézou máme hledat ta nejlepší možná řešení. Nikoliv zákazy a cenzurou, jak se to bohužel děje prakticky za každého režimu. Neb každý režim a každá moc má tendenci tíhnout k moci totální a totalitní a k udržení sebe sama na piedestalu, pokud možno napořád a všemi dostupnými prostředky.

Jsem prakticky pro neomezenou svobodu slova. Jak říkal můj, spolu s Mňačkem, nejoblíbenější a neprávem opomíjený spisovatel Jan Procházka. Volně cituji: Zlé slovo zůstává pořád ještě slovem, stejně jako dobrá či líbivá slova mají stále ještě dlouhou cestu k odpovídajícímu činu. Sic, dodávám já, dobrá i špatná slova mají svůj účinek a vliv. Nicméně je dobré mít vždy na paměti, že to, co někdo říká nebo píše o druhých, vypovídá daleko více o něm než o těch, o nichž píše. To samozřejmě platí bez výjimky i o mně a jsem si toho plně vědom. Navzdory svým častým – někdy zřejmě i příliš ostrým – výpadům vůči některým spoluzemšťanům a nejrůznějším individuím, za nimiž si ovšem v drtivé většině nadále stojím.

Pak tu máme kauzu poslankyně ANO Balaštíkové, která měla chtít zabít psa přítelkyně jejího exmanžela. Na toto téma jsem četl zajímavou myšlenku, totiž že plánovat nájemnou vraždu by poslankyni v Česku prošlo spíš než zabití psa. Čím myslíte, že to je?