Prvním je David Bohbot, původem z Izraele, absolvent mnoha specializovaných kurzů, s praktickými zkušenostmi, s nimiž se může srovnávat v ČR jen málokdo. Zkušený odborník na ochranu měkkých cílů a specialista na boj zblízka. Druhým je Jaroslav Štefec, bývalý voják, vysokoškolský pedagog, první ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování, specialista na vybavování armády a prostředí obranných nákupů. Dlouhodobě se mimo jiné zabývá schopnostmi české armády a jejím postavením ve společnosti.

Pánové, oba jste ve svých oborech známými odborníky. Můžete našim čtenářům ve stručnosti popsat, jak jste se vlastně dostali ke svým profesím?

Jaroslav Štefec: Já asi trochu nestandardně. Kvůli tatínkovým problémům v 50. letech jsem měl zavřené dveře nejen k vysněné jaderné energetice, ale dokonce i na tehdejší takzvanou hadrárnu čili vysokou školu textilní v Liberci. Paradoxně jediná škola, která byla ochotna mě přijmout, byla Vojenská akademie v Brně. Můžu se jen domýšlet, že jako vojáci jsme v armádě byli pěkně pod dohledem. Používám množné číslo, protože ve stejném ročníku, byť v jiném oboru, se mnou studoval nejen syn evangelického faráře z Opavy, ale i další „odpadlíci“.

Po pár letech u vojenského útvaru jsem požádal o přijetí do vědecké přípravy, prošel jsem jí a díky tomu jsem se začal věnovat armádním zakázkám a jejich řízení. I proto si mě v roce 1998 vybral tehdejší ministr obrany Vetchý jako svého poradce a pověřil mě přípravou Národního úřadu pro vyzbrojování. Povedlo se, a od té doby se to se mnou tak nějak táhne. Myslím, že víc to není třeba rozebírat.

David Bohbot: Vyrostl jsem s příběhy o mém dědečkovi a jeho bratrovi, kteří byli vyznamenáni za statečnost ve válce za osvobození Izraele. Můj tatínek sloužil dvacet pět let v izraelské armádě a jako voják dbal o to, abych hodně sportoval. K bojovým uměním mě přivedl už v šesti letech.