Připravenost české armády, radikální islám, bezpečnost. Dva bezpečnostní experti promluvili otevřeně pro PL

Prvním je David Bohbot, původem z Izraele, absolvent mnoha specializovaných kurzů, s praktickými zkušenostmi, s nimiž se může srovnávat v ČR jen málokdo. Zkušený odborník na ochranu měkkých cílů a specialista na boj zblízka. Druhým je Jaroslav Štefec, bývalý voják, vysokoškolský pedagog, první ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování, specialista na vybavování armády a prostředí obranných nákupů. Dlouhodobě se mimo jiné zabývá schopnostmi české armády a jejím postavením ve společnosti.

Pánové, oba jste ve svých oborech známými odborníky. Můžete našim čtenářům ve stručnosti popsat, jak jste se vlastně dostali ke svým profesím?

Jaroslav Štefec: Já asi trochu nestandardně. Kvůli tatínkovým problémům v 50. letech jsem měl zavřené dveře nejen k vysněné jaderné energetice, ale dokonce i na tehdejší takzvanou hadrárnu čili vysokou školu textilní v Liberci. Paradoxně jediná škola, která byla ochotna mě přijmout, byla Vojenská akademie v Brně. Můžu se jen domýšlet, že jako vojáci jsme v armádě byli pěkně pod dohledem. Používám množné číslo, protože ve stejném ročníku, byť v jiném oboru, se mnou studoval nejen syn evangelického faráře z Opavy, ale i další „odpadlíci“.

Po pár letech u vojenského útvaru jsem požádal o přijetí do vědecké přípravy, prošel jsem jí a díky tomu jsem se začal věnovat armádním zakázkám a jejich řízení. I proto si mě v roce 1998 vybral tehdejší ministr obrany Vetchý jako svého poradce a pověřil mě přípravou Národního úřadu pro vyzbrojování. Povedlo se, a od té doby se to se mnou tak nějak táhne. Myslím, že víc to není třeba rozebírat.

David Bohbot: Vyrostl jsem s příběhy o mém dědečkovi a jeho bratrovi, kteří byli vyznamenáni za statečnost ve válce za osvobození Izraele. Můj tatínek sloužil dvacet pět let v izraelské armádě a jako voják dbal o to, abych hodně sportoval. K bojovým uměním mě přivedl už v šesti letech.

Když mi bylo čtrnáct, pět arabských extremistů uneslo, znásilnilo, mučilo a zavraždilo mého kamaráda Danyho. Tento zážitek předznamenal mou celoživotní cestu. Po ukončení vojenské služby jsem se začal v oblasti bezpečnosti cíleně vzdělávat a od té doby se jí věnuji profesionálně.

Oba jste sloužili v armádě, ale vaše zkušenosti jsou určitě hodně rozdílné. Jaká byla vaše služba v armádě? A jak se díváte na problém povinné vojenské služby?

Jaroslav Štefec: Služba v armádě pro mě byla tvrdou školou života, v níž „politika“, o které se v souvislosti s minulou dobou často mluví, hrála jen minimální roli. Museli jsme perfektně ovládat techniku, u níž jsme sloužili, museli jsme se o ni starat a udržovat ji v bojeschopném stavu. Museli jsme osobně řídit výcvik podřízených, jak vojáků z povolání, tak vojáků základní služby, a ačkoliv se o současné armádě hovoří jako o profesionální, myslím, že ti záklaďáci byli v určitém smyslu slova větší profíci než ti současní. Přestože nejezdili do žádných misí. Jejich služba měla smysl a jsem pro její obnovu, byť v poněkud odlišné a kratší formě. Například na jeden rok.

David Bohbot: Souhlasím s Jardou, že povinná vojna je nutná, a rok se mi také zdá dostatečný. Služba v izraelské armádě je těžká, ale jako všichni moji kamarádi jsem se na ni těšil. Bylo nás deset, a až na jednoho jsme chtěli bojovat. Dodnes si pamatuji, jak jsme byli na toho jednoho všichni naštvaní, a od té doby už nebyl náš kamarád.

Jak vidíte bezpečnostní situaci? Co naše armáda, je připravena na hrozby, o kterých mluvil David?

Jaroslav Štefec: Současná česká armáda, myslím ta skutečná, určená pro bojové operace, je na základě chybných politických rozhodnutí z přelomu století budovaná jako malý ozbrojený kontingent pro nasazení v zahraničních misích NATO. Nikoliv jako ozbrojená síla českého státu, sloužící především k obraně jeho území a pomoci nám, občanům, v případě války, přírodních katastrof nebo policejně nezvladatelných migračních vln. Současná česká armáda na problémy, o nichž mluvil David, prostě připravena není.

Jste expert na boj zblízka, jehož účelem je zranit, nebo dokonce zabít protivníka. Není to v rozporu s tím, že jste rabín?

David Bohbot: Ne. Být rabínem neznamená, že nemohu bránit sebe a ty, kteří se nemohou bránit sami. Naopak, cítím to jako povinnost.

A ještě jedna otázka, trochu provokativní. Davide, jste agentem Mosadu?

Teď jsem opravdu na rozpacích. Říká se, že správný agent Mosadu je povinen svou příslušnost k této organizaci popřít za jakýchkoliv okolností. Proto by asi bylo lepší neodpovídat, ale myslím, že to přece jen zkusím. Ano, nejsem agentem Mosadu ani jiné podobné organizace.

Při zadání jména „David Bohbot“ na mě vyskočil článek z roku 2016, který uvádí, že jste nabízel za 320 milionů korun ukončení trestního stíhání v kauze „Modrý mák“. Co to bylo za kauzu? A jakou jste v ní vlastně hrál roli?

V květnu 2016 mě požádal zástupce jedné advokátní firmy o zprostředkování vyjednávání mezi ním a advokátem Janem Vrbenským o možnosti ukončení soudního řízení v kauze „Modrý mák“ dohodou. Souhlasil jsem, byla to pro mě standardní zakázka. Když se objevila informace o celé kauze v tisku, obrátila se na mě policie se žádostí o vysvětlení v této věci. S policií jsem plně spolupracoval a nic jsem neskrýval. Na základě výslechu a objasnění všech detailů policie případ odložila s tím, že z mé strany se žádný trestný čin ani přestupek nestal. Byl jsem jen prostředníkem, který předal konkrétní informaci konkrétnímu člověku. Tím pro mě celá věc skončila, pro některé lidi ale bohužel ne. Proto jsem rád, že se na to ptáte.

A co k tomu řeknete vy?

Jaroslav Štefec: Aféru kolem tak zvaného Modrého máku si pamatuji, i když jsem ji v té době blíže nesledoval. Znám Davida už dlouho, vím, jak je otevřený a čestný. Pro mě je vyjádření policie o ukončení celé kauzy jednoznačné. Kdyby byl zájem ji znovu otevřít, byl by to signál, že se David stává důležitým hráčem, kterému je třeba obrazně řečeno namazat schody. A také že se ho určití lidé začínají bát.

Mně konkrétní lidé, jejichž identitu znám, nechali v roce 2010 podstrčit do auta pistoli a snažili se mě nechat vazebně stíhat za nedovolené ozbrojování. Tehdy hrozilo, že rozkryji mechanismus rozkrádání peněz při zakázkách Ministerstva obrany a získám vliv na jejich zadávání. I když jsem byl nakonec očištěn, už se tím dál nezabývám.

Jaroslave, zmínil jste aféru s pistolí – když sleduji vaše aktivity, nemáte někdy trochu strach?

Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa. O sebe strach rozhodně nemám. Jako každý voják, a David to určitě také zná, jsem se musel v určité etapě svého života srovnat s tím, že riziko zranění a smrti je neoddělitelnou součástí mé práce. Setkal jsem se ale spíše s útoky zaměřenými na ekonomickou a společenskou likvidaci mé osoby a mých blízkých – s mediální dehonestací, lživými udáními, zfalšovanými podpisy pod různými dokumenty. Pistole podstrčená v autě, falešné obvinění z pohlavního zneužití nezletilé, nebo dveře vyražené o půl čtvrté ráno zásahovkou kvůli vylhanému obvinění z braní úplatků jsou podle mých zkušeností, neříkám, že standardními, ale přece jen používanými metodami profesní a společenské likvidace nepohodlných lidí. Nejhorší je, že se na nich podílejí i takové instituce jako Vojenské zpravodajství nebo Policie české republiky.

Mnozí vás oba spojují s kontroverzním Martinem Konvičkou. Co je na tom pravdy? A jaký je vlastně váš názor na islám, na uprchlíky utíkající před válkou z islámských zemí a na ekonomické migranty?

David Bohbot: Pana Konvičku znám, ale už s ním nejsem ve spojení ani v žádném kontaktu. Vážím si toho, že varuje před radikálním islámem, ale jeho chování na Staroměstském náměstí bylo kontroverzní a zbytečné.

Jaroslav Štefec: Martina Konvičku neznám a nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Jeho metody rovněž považuji za mírně řečeno extremistické. Co se týče islámu, znám dobře jeho podstatu, i když určitě nemám takové zkušenosti jako David. Nikdy jsem se netajil tím, že se mi nelíbí jeho současná expanze do Evropy, zejména ta z afrických zemí. Lidem zasaženým válkou je třeba pomáhat, ale spíše přímo u nich doma.

O muslimské komunitě v ČR se vede hodně diskusí. Máme zde druhou a třetí generaci našich muslimů, jsou tu noví imigranti – legální i ilegální – a také uprchlíci před válkou z arabských zemí. Jaký na to máte názor?

Jaroslav Štefec: Svůj názor jsem vyjádřil již mnohokrát. Islám není jen náboženství, ale především agresivní a nesnášenlivý politický systém, naprosto neslučitelný s naší kulturou, s našimi tradicemi a stylem života. Islamizace je významnou hrozbou, kterou nelze podceňovat. Musíme být silní a postupovat proti ní rázně, nekompromisně a především jednotně.

David Bohbot: V tomto bodě mám fixní názor, který pramení z mých zkušeností z Izraele. Klíčové slovo zde je loajalita. Stejně jako v Izraeli to znamená tvrdé tresty pro ty, kteří nejsou loajální, nebo podporují islamizaci a teror. Na druhou stranu ti, kteří pouze žijí mezi námi a akceptují naše zákony, tradice a hodnoty, mohou žít v klidu, stejně jako všichni ostatní.
Pokoušel jsem se kontaktovat hlavu muslimské obce v ČR ve snaze spojit se v boji proti radikalismu a migraci, avšak všichni tam mě i mé pokusy o spolupráci arogantně odmítali. Je pravda, že jsem proti multikultuře, ale doma, v mešitě nebo v kostele ať si každý dělá, co chce. Růst muslimské populace imigrací není pro nás dobrý a uškodí všem včetně nynější muslimské komunity.