Proč v ČR vypnuli weby. Roman Joch nečekaně. I co s Ukrajinou a cenzurou

Už minule pro ParlamentníListy.cz Joch řekl, že svoboda projevu znamená toleranci názorů, se kterými zásadně nesouhlasíme. Jakékoliv snahy státu a státní moci je omezit vnímal jako „presumpci nedůvěry proti státním zásahům“. Vyjádřil se tak k blokaci některých internetových serverů poskytovatelem české domény, a to na popud bezpečnostních složek a vlády – s odůvodněním, že jsou proruské či dezinformační. Ty mimochodem, ač bylo ohlášeno, že už jsou odblokovány, stále nefungují. „Chtěl bych upřesnit, že presumpce tolerance k názorům, se kterými nesouhlasím, má být maximální možná, ale ne stoprocentní. V podstatě osobně souhlasím se zákazem projevů, které obhajují zločiny anebo navádějí ke zločinu, jako je obhajoba genocidy a podobně. Jiné názory, se kterými nesouhlasíme - politické či morální, které toto nečiní – by měly být tolerovány,“ řekl redakci.

Anketa

Má prezident Zeman vaši důvěru? (Ptáme se od 8.6. 2022)

Má

66%

Nemá

31%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 19797 lidí

Co tedy krok blokace české společnosti přinesl? „Bavíme se o stavu v mírové situaci. V době války existuje podřízení práv a svobod občanů válečnému úsilí. V době války je v principu možné zavést něco jako cenzuru nebo cenzurovat vůči nepříteli přátelské projevy. Česká republika je v takovém polostavu, není sama válčící mocností, ale vyloženě pomáhá napadené zemi. Zpětně si říkám, že zablokování oněch webů jako jednorázové opatření bylo jakýmsi zdviženým prstem, ukazováčkem, který ukazuje, že státní moc tohle může udělat. Opatření bylo správné, ale rozhodně si také myslím, že by se v tom nemělo pokračovat, a taková blokace by už neměla nastat,“ shrnul Roman Joch s tím, že blokace toho moc nepřinesla, ale vyslala signál do společnosti, že vládní moc může tento krok za určitých okolností udělat. Ačkoliv ředitel Občanského institutu nepředpokládá, že by k něčemu podobnému mělo znovu dojít, podotkl, že by tomu mělo předcházet oficiální stanovisko na základě soudu.

Obava, že trend výchovy bude aktivisty používán k indoktrinaci studentů

Nakolik je tedy česká společnost ochotná respektovat odlišné názory a nepodléhat nálepkování jejich nositelů? „Ve srovnání s evropskou společností je česká společnost stále ještě více tolerantní k pluralitě názorů. V některých západoevropských zemích je mnohem větší konformismus, neboli úzkoprsost vůči převládají ortodoxii, která je levicově liberální nebo ortodoxní. Takže Česká republika je na tom dost dobře, byť snahy pomlouvat, démonizovat některé názory, které jakože nejsou osvícené u některých lidí, kteří sami sebe považují za elity, k tomu již dochází,“ zauvažoval Joch.

Zlepšit přístup k jiným postojů nebo zabránit tomu, aby se situace zhoršila, lze podle něj trváním na toleranci k odlišným názorům, ale také školní výchovou. „Tím, že se budeme snažit, spíše řekněme se nelibě tvářit na ty, kdo volají po zúžení svobody slova. A odvolávat se na naše dějiny, kdy jsme trpěli pod dvěma totalitami - nacistickou a komunistickou, které sáhly mimo jiné na svobodu projevu. Takže bychom měli být na podobnou snahu alergičtější více než jiná společnost, která si už nacistickou totalitu nepamatuje, protože skončila v roce 1945, zatímco u nás skončil komunismus v roce 1989,“ připomněl publicista.

„Výchova na školách by pak měla fungovat na principu Ústavy – tedy vše, co Ústava nezakazuje, by mělo být tolerováno. Ale mám spíše obavu, že trend výchovy na školách bude čím dál více aktivisty používán k indoktrinaci studentů a jejich vychovávání k nenávisti a názorům, které jsou označeny jako nepokrokové, nebo nenávistné, přitom se nemusí vůbec jednat o nějakou nenávist,“ poznamenal.

Samotná kritika je vnímána jako nenávist

Redakci proto zajímalo, co má přesně na mysli – zda například aktivisty ohledně genderové či rasové problematiky. „Pokud stoupenci různých názorů chodí do škol a vysvětlují své názory, je to v pořádku, ale škola by se neměla dostat do situace, kdy se někdo bude snažit indoktrinovat jedním názorem. A vy jste některé věci zmínila - je tady tendence zavádět něco jako nenávistný projev (v Evropské unii pod názvem hate speech, pozn. red.) anebo zločin z nenávisti. A pod tím se rozumí cokoliv negativního o nějaké skupině – nějak definované rasově, etnicky, nábožensky, v sexuální orientaci, přičemž obsahem sdělení může být jen kritika, ale přitom tam není nenávist. Už samotná kritika je vnímána jako projev nenávisti, což je absurdní,“ řekl Roman Joch.

Označil to za velice zákeřný prostředek: „Je velice zákeřný prostředek označit nějaký postoj za nenávistný, a tím pádem se ho snažit minimálně umlčet, v horším případě dokonce perzekvovat,“ podotkl. Na poznámku, že hate speech se řeší na poli Evropské unie, uvedl, že jednání v Evropské komisi i Evropském parlamentu probíhají a bude velmi záležet na tom, jakou podobu bude mít definitivní pozice. „Zatím je to otevřené a co já vím, tak mnozí naši poslanci, ale i poslanci z jiných zemí nechtějí podlehnout tlaku, aby se okruh toho, co je hate speech, uměle rozšiřoval,“ varoval.

Někdy se kolektivní hysterie musí zlomit

S tématy, která s hate speech souvisí, ale i v běžném životě se v posledních pár letech objevilo mnoho aktivit pod různými názvy, jako je cancel culture (takzvaná kultura rušení), hate speech, Black Lives Matter, Me Too a další. Čím to je, že se s podobnými aktivitami takzvaně roztrhl pytel? „Hlavně to zasáhlo, což je paradoxní, anglosaský svět, anglicky mluvící země, které měly historicky největší toleranci ke svobodě projevu a paradoxně nejméně zasažené byly země, které zase až tak liberální v těchto otázkách nebyly – románské země jako Francie, Itálie a případně další. Je zajímavé, jak se větší tolerance ke svobodě a menší tolerance ke svobodě v různých zemích projevuje,“ uvedl.

„Situace ve Spojených státech amerických jako cancel culture a tím, co se dělo v roce 2020 po zabití George Floyda, což doznívá do dnešní doby, byla v podstatě patologickým příkladem jakési kolektivní hysterie, za které se lidi, kteří to dělají jako mladí, budou časem stydět a budou mít problém svým dětem a vnukům vysvětlovat, proč jsme ztratili rozum a najednou se z nás stali netolerantní, úzkoprsí, neopuritáni a neojakobíni,“ řekl Joch.

V souvislosti s hnutím Me Too, které se zaměřuje na oběti domácího násilí a znásilnění, se začalo po soudu herce Johnnyho Deppa uvažovat, zda se jedná o konec Me Too jako takového. Herec vyhrál soud nad svojí manželkou, kterou zažaloval za obvinění, že se stala obětí domácího násilí. „Přál bych si, aby to tak bylo. Zatím je to jen první vlaštovka a doufám, že to tak bude. Pravdou je, že trend se musí někdy obracet a někdy se kolektivní hysterie musí zlomit,“ prohlásil.

Joch: Pro kritiku České televize nevidím důvod

Roman Joch v chumlu událostí posledních tří měsíců a v době války zhodnotil také objektivitu veřejnoprávních médií, které stále čelí kritice, že nedávají prostor odlišným názorům. „Je to veřejnoprávní televize. Standardy na soukromá média jsou mnohem nižší než na veřejnoprávní. A principem objektivity není, že pět minut mluví Anna Franková a pět minut Joseph Goebbels. Veřejnoprávní televize vychází podle mě správně z pohledu, že jedna země byla napadena a druhá je agresorem. Nemyslím, že za poplatky nás občanů, které musíme platit, by veřejnoprávní média – ať už máme doma televizi či rádio, poskytovala prostor obhájcům agresora. Ten mohou dostávat v soukromých médiích, ne ve veřejnoprávních,“ sdělil.

Avšak kritika míří i k nedostatku prostoru ohledně rozdílných geopolitických pohledů, jak se ukázalo například z úst bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera nebo v posledních signálech zemí jako Francie či Německa - že Ukrajina by měla začít o dohodě s Ruskem jednat. „Zatím nevidím velký důvod pro kritiku České televize. Pozice Kissingera je naprosto legitimní, i když nemyslím, že bylo správné to takto a v této situaci říci. Myslím, že na jeho slova nakonec dojde, ale to musí nejprve mentálně přijmout Ukrajinci – že pro ně někdy bude nutné ten konflikt ukončit a možná, možná se budou muset smířit se ztrátou území. Jenom není dobré, aby jim tohle říkal cizí státník, aby je tlačil k něčemu, co nechtějí, tedy v podstatě rezignovat na obranu své země. Takže do akademické diskuze jde o naprosto legitimní názor, který Henry Kissinger řekl,“ vysvětlil.

Politici by měli přiznat, že volba radních je politikum

Na závěr komentoval také skutečnost, že poslanci dlouhé měsíce nejsou schopni se shodnout na volbě členů Rady České televize. Joch na situaci prý nemá vyhraněný názor, je třeba, aby poslanci vše projednali ve výborech, na základě protikladných stanovisek expertů i manažerských zkušeností a došli k nějakému názoru. Avšak Rada je neusnášeníschopná už od loňského léta, a tak doufá, že se časem najde většinový konsenzus a Rada bude fungovat, jak má. Zdůraznil však, že volba radních je vždy politikum, i když to nikdo neřekne otevřeně. „Členové Rady byli vždy chápáni jako nominanti té či oné politické strany. Každý naopak tvrdí, že jde o kvalifikované osoby, ale bylo by pokrytecké tvrdit, že to kromě odborné není i otázka politická, protože je. Je, když o poplatcích rozhoduje Parlament, rozhoduje, kam a jaké peníze půjdou, tak je to vždy z principu věci politická otázka.“

Mělo by se v tomto něco změnit? „To je další otázka, zda by šlo o změnu k lepšímu. Možná by něco mohlo být tím řezem, který by oslovil to pokrytectví a mít proporční systém. Tedy, že členové Rady budou nominovaní parlamentními stranami v tom počtu, které odpovídá proporci daných stran v Poslanecké sněmovně. Přiznali by, že je to také politická otázka. Bylo by to čisté, jasné a každá strana na základě počtu mandátů by věděla, jaký počet svých členů v Radě může mít,“ navrhl.

Avšak funkce radního je šestiletá, a to právě z důvodu, aby politici nemohli chod Rady tolik ovlivňovat. „Tím je dopad politického rozhodnutí natažen v čase a nepovažuji za špatné, aby pokaždé, kdy je zvolena nová Sněmovna, se převolila celá Rada. Uvědomme si, že to platí i v případě prezidenta. Stále máme prezidenta, který bude končit na začátku příštího roku, a má plné právo jmenovat členy bankovní rady, kteří tu budou dávno po té, co on už nebude prezidentem. Platí to i o náčelníkovi Generálního štábu armády České republiky, soudcích Ústavního soudu – ty nominuje prezident a schvaluje Senát na deset let,“ dodal Joch s tím, že systém není nutné změnit, ale přihlášení se k politickým nominantům by České republice ušetřilo spoustu pokrytectví.