Profesor Radil, který přežil Osvětim, promluvil o navozování kolektivní nenávisti, červených kartách i nasazování psí hlavy jedinci z druhého tábora

9. 10. 2016 9:58

ROZHOVOR Součástí politiky se nezřídka stává navození nenávisti. Vědecký pracovník v oblasti výzkumu mozku profesor Tomáš Radil, který přežil jako chlapec koncentrák v Birkenau a v Osvětimi, upozorňuje, že k potlačení individuální diverzity a navození kolektivní hlouposti stačí například červené karty. S nimi v rukách pak začínají všichni brnkat na jednu strunu a omezí se racionální individuální volba, bez které není demokracie. I když se zdá, že o nic nejde, psychologická podstata věci je u karetníků stejná jako u košilatých z dob před druhou světovou válkou.

Profesor Radil, který přežil Osvětim, promluvil o navozování kolektivní nenávisti, červených kartách i nasazování psí hlavy jedinci z druhého tábora
Foto: Hans Štembera
Popisek: Tomáš Radil, profesor psychologie, který se jako vědecký pracovník Akademie věd ČR věnuje tématu nenávisti ve společnosti

Dlouhá léta se zabýváte především výzkumem mozku a problémy psychologie. Ve spojení s Vaším jménem se často uvádí: neurolog, věnující se na vědecké bázi tématu nenávisti ve společnosti. Souvisí toto Vaše zaměření s tím, co jste v mládí musel prožít?

Teď se zabývám vzájemnými vztahy mozků lidí tvořících menší, nebo větší seskupení.  „Sociální nenávist“, tj. společná koordinovaná nenávist masy lidí ve společnosti, zvláště ta, která dosahuje až vražedného stupně, je jedním z prvků této problematiky.

Ve věku čtrnácti let jsem se skutečně dostal do koncentráku v Birkenau a v Osvětimi. A stalo se, že jsem zůstal naživu. V jistém věku člověk přichází k tomu, že by měl z takového prožitku vyvodit obecněji platné závěry a sdílet je, a tak jsem napsal knihu, která je takovou „mikrohistorií“. Jmenuje se „Ve čtrnácti sám v Osvětimi“. O tomto tématu jsem napsal i jiné knihy, které vyšly, nebo jsou v tisku i v jiných jazycích. 

Podobné jevy ale nejsou jen historií. Představují hrozbu ve světovém měřítku i v současné době. Máme možnost vnímat svět jako sled událostí jakoby promítaných médii na plátně, nebo obrazovce. Za těmi je nejen sociální nenávist, až vražedná, ale také katastrofální bída, hlad, utrpení, vyhnání z domova, migrace a individuální a masové vraždění statisíců lidí ve válkách i bez nich. To vše je současná realita.

Já nejsem politik, ani o to neusiluji. Mluvím jako vědecký pracovník. Humanitární aspekt musí být vždy součástí také vědeckého přístupu k podobným věcem. O takovýchto jevech jsem napsal jinou knížku, která brzy vyjde pod názvem „Holocaust a Evropa …“ v nakladatelství Academia.

Kromě zmíněných dvou zaměření, komunikace mezi mozky a humanitárních aspektů, je významné i třetí hledisko: jde o posouzení toho, jestli při analýze podobných jevů a procesů lze použít postupů metodologie vědy, co se týká toho, jak získat reálné poznatky, jak vytvářet teorie, které umožní dojít k pravdě a předvídat, co vývoj přinese; a případně do něj zasáhnout v pozitivním smyslu.

Hovoříte o sociálních jevech s politickými dopady. Co je nejdůležitější při jejich zkoumání?

Nezbytnou podmínkou uplatnění vědecké metodologie je pojímat všechny jevy a procesy tak, jak reálné ve skutečnosti jsou. To se týká nenávisti i ostatních zmíněných jevů. Řekněme si rovnou, že to často není splněno.

Prvním předpokladem poznávání je oddělení pravdy od nepravdy. Ta druhá může být buď omylem, ten se musí překonat objektivním výzkumem, nebo lží. „Sociální lež“ – jakési „systémové lhaní“ – je nedostatečně uvědomovaným a zkoumaným, a přitom všudypřítomným jevem. A jak z její podstaty vyplývá, často také záměrně utajovaným a aktivně rozvíjeným. Vytrvale opakovaná a nevyslechnutá výzva „Lhát se nemá“ se vlastně stává i sama lží.

Tím myslíte i propagandu?

Zejména část propagandy, bohužel, ať přichází z kterékoliv strany, patřívá do toho pytle. Před osvobozením Osvětimi, kdy mi bylo málo přes čtrnáct, mne vězeňští lékaři drželi v nemocnici s diagnózou záškrt, který jsem neměl, a tím mi zachránili život. Ošetřovatel, mladý Vídeňák, jehož jméno nacisté našli v seznamu sociálně demokratické mládeže, mezi níž on vůbec nechodil, patřil mezi mé profesory politologie. Na mou otázku týkající se propagandy, mne poučil: Každý, kdo věří propagandě, je hlupák. Kdo věří propagandě vůči nám nepřátelské, která nás chce zblbnout, je imbecil. Kdo věří naší vlastní propagandě, je ještě větší hlupák, protože my přece nejlépe víme, co je u nás špatně. Kdo ale věří obojímu, je úplný idiot, hlupák největší.

Měl pravdu, ale jeho úvaha se týkala jen hlouposti příjemců, což je jen část problému. Zcela absurdním a přitom reálným jevem, který jsem si uvědomil až v kmetském věku, je, že své v podstatě více, nebo méně nepravdivé propagandě, zdá se, nakonec často uvěří i sami ti, kdož si ji vymysleli. To už je součástí zvláštní sociální patologie. Nebo když jen dělají, že tomu věří, je to nestydatá levota. Lhaní jako sociální jev, to však je již jiný příběh než ten dnešní.

Jak je to s mechanismy sociální, tedy kolektivní, nenávisti, o jejíž přítomnosti ve společnosti se začalo více mluvit v souvislosti s migrací do Evropy?

Nejdříve k mechanismu „sociální nenávisti“: Především bych chtěl zdůraznit, že nenávist není nějaký přechodný kolaps mravů. Etické působení, spočívající většinou v poučování a nějakém způsobu kázání, je důležité, ale málokdy stačí.

Nenávist je plodem milionů let evoluce, ty programy máme uchovány ve svých mozcích. Mají vztah k reálným biologickým procesům různého typu, které v organismu probíhají a jsou podstatné také pro naši lidskou existenci. V daném kontextu je podstatné to, že těch procesů lze v masovém měřítku zneužít.

Každý občas někoho nenávidí, a za chvíli zase někoho jiného. To jde o „individuální nenávist“ různého stupně a trvání. Celkový dopad na společnost složenou z milionů lidí je zanedbatelný.

Nám jde o „sociální nenávist“. O to, jakými mechanismy lze vysvětlit to, že během několika let, a dokonce i za kratší dobu, se vytvoří taková úroveň – jako řekněme za německého fašismu – nenávisti, že to ničí miliony lidí a že to provádí mnohamilionový národ za společenské podpory většiny populace.

Jak konkrétně mechanismus „sociální nenávisti“ funguje?

Vraťme se na střední školu a představme si nenávist jako vektor. Vektor má směr a velikost, jako síla ve fyzikálním smyslu. Ve společnosti jsou miliony lidí a vektory nenávisti směřují všemi možnými směry. Ale stačí, aby někdo dovedným způsobem manipuloval orientací masy těch individuálních vektorů tak, že začnou působit jakoby paralelně na stejný cíl, tak se nepředstavitelně zvýší sumární intenzita vektorů nenávisti. Pak může působit drtivým způsobem na cílovou skupinu. Přitom se ale intenzita jednotlivých vektorů, tj. nenávisti jednotlivců, nemusí vůbec zvýšit.

Zmanipulovat lze i intelektuálně vyspělé společnosti. Zmanipulovaní jednotlivci si podrží všechny své schopnosti a vlastnosti, které je vzájemně odlišují, ale přestávají je používat. V důsledku masové nenávisti dělají všichni totéž, což jim ještě dodává psychologické síly ve smyslu: jsme jakoby jedno tělo a když zničíme nepřítele, tak budeme všichni šťastní, na tisíc let bude pokoj a bude nádherně.

Katastrofou, o níž se zatím málo ví, a proto se s ní málo počítá, je, že v rámci navozené sociální kultury nasycené brutální nenávistí – jako německé nacistické, nebo severokorejské – se rodí, není-li tomu zabráněno, další generace, které přebírají chování i myšlení svých rodičů, včetně oné nenávisti. Přitom se uplatňuje mechanismus jakési „negenetické dědičnosti“ z generace na generaci. To, o čem byla řeč, se týkalo „nenávisti ve velkém“.

Kde se projevuje „nenávist v malém“?

Navození nenávisti v malém se, bohužel, nezřídka stává součástí politiky. V minulém století se například vytvářela nenávistná agresivní politická seskupení, černo-, hnědo- a jino- košilatých, jejichž oděv stačil k tomu, aby utlumil jejich individuální identitu a oni se stali tlupou ovládanou extrémisty, terorizující obyvatelstvo. Košilku může nahradit i vyholená palice, většinou kolektivní. Pozor, k témuž mají vztah neofašisté, například na Slovensku, ale i jinde. To, co začalo rozbitými hlavami a výklady, končilo plynovými komorami. A něco podobného se může v extrémním případě i opakovat.

Ovšem v našich – z podobných hledisek naštěstí malých – poměrech, k potlačení individuální diverzity a navození kolektivní hlouposti, stačí například červené karty vypůjčené od fotbalových rozhodčích. Všichni s kartou v ruce pak začínají brnkat na jednu strunu a omezí se racionální individuální volba, bez které není demokracie. Zdá se, že přitom o nic nejde, ale psychologická podstata věci je u „kartářů“ stejná jako u oněch košilatých.

Takže nejde jen o to usměrnit nenávist „davu“ proti vybrané cílové skupině, ale i proti jednotlivcům?

Drastická nenávist s politickou relevancí, navozená usměrněním orientace masy individuálních vektorů nenávisti, není jediným způsobem. Je hojně uplatňováno také „psychologické nasazování psí hlavy“ nějakému vhodnému cílovému jedinci z druhého tábora. Nelze nasadit psí hlavu kolektivním způsobem, nějaké vládě, parlamentu nebo politické straně. Psí hlavu unese jen jedinec, jakýsi vypíchnutý ďábel, z něhož se stává terč za všechny jeho spolupracovníky, spoluviníky a poddané. Kreace „ďábla“ je zrcadlovým obrazem kreace všemocného fašistického „vůdce“, který je pro své přívržence mimo jiné nositelem „všeho dobra“, přičemž pro ně „hlavním dobrem“ je ničení nenáviděného nepřítele.  

A nakonec: Při některých volbách jsou najati dobře placení psychologičtí poradci, kteří přispívají k dosažení demokratických cílů prostředky z hlediska demokratičnosti diskutabilními. Bez manipulace s nenávistí se to málokdy obejde.

Diagnóza zní: politika je zatím plná nenávisti. Co s tím, to je jiný příběh.

Je nějaká obrana proti nenávisti, která míří na konkrétní skupiny ve společnosti?

Odpovědět na to lze z několika vzájemně souvisejících hledisek. Vražedné nenávistné akty, které se udály v době druhé světové války, včetně holocaustu, jsou dosud součástí „živých dějin“ vyznačujících se tím, že ještě mají vliv na současný život, včetně politiky. Nedošlo k důslednému vyvození etických závěrů z nich, což se týká hlavně nacistického Německa. Takže to zlo stále ještě volá do nebe. A nevyřízené zlo může navodit zlo nové. Nic, co by se podobalo rekonciliačnímu procesu, se po válce nekonalo.

Avšak hrůzný morální otřes lidstva, způsobený válečnými zločiny a masovou genocidou, včetně holocaustu, vytvořil podmínky pro schválení Listiny individuálních lidských práv, jakési nadnárodní obecně platné legální normy. Čest těm, kdož je prosazují, ale schválení oné listiny nebylo jejich zásluhou. To bylo vykoupeno utrpením milionů obětí. Individuální lidská práva představují mocný preventivní prostředek proti nenávisti a zločinům z ní odvozeným. Ovšem platí, že nejdříve byly páchány zločiny a až potom došlo k jejich zákazu. Dále se však páchají nenávistné masové zločiny a nepřístojnosti na národech, etnických skupinách a podobně, některé v souvislosti s migrací. Přitom neexistují nadnárodní zákony, které by jim bránily, nebo by je trestaly. Věřme, že k tomu jednou, a ne zadlouho, dojde. Ovšem zatím je to opět tak, že se nejdříve vraždí, a to ve velkém, a pokud jde o války, skoro vždy zbytečně, a až pak se – možná – nadnárodní norma týkající se „kolektivních lidských práv“ schválí, což trpícím a obětem už nepomůže. Podobná dohoda by se měla co nejdříve schválit, aby se nenávisti a vraždění zabránilo. To by byl nejmocnější prostředek bránící vražedné nenávisti a nepravostem, který s ním souvisí.

To už se týká pohledu do budoucnosti. Sám jste v minulosti nenávist poznal v té nejotřesnější podobě, jak se v té pro všechny těžké životní zkoušce projevovala?

Nenávist je ale přírodně-společenský jev. Jeho důsledky nemusí být vždy špatné. Existuje i obranná nenávist. V koncentráku bylo navození společné „proti-nenávisti“ vězňů vůči nacistům život zachraňující. Umožnilo vytvořit jakýsi šik pronásledovaných proti nim. Tento neozbrojený protinacistický odboj statisíců vězňů zachraňoval více životů než jejich nečetná povstání a ozbrojené akce.

V opravdu špatných situacích se lidé snaží nějak přežít. Obvykle nejdříve každý chce zachránit sebe a o jiné se nestará. Ti, kdož vražednou situaci navodili, mají pak snazší pořízení. Oběti vzájemně soutěží o přežití a v souvislosti s tím se vzájemně nenávidí a nejsou schopni kolektivní obrany, která je jedině účinná. Takže se vrahům daří vyřídit je jednotlivě. Teprve po určité době se vytvářejí skupiny, začínají si pomáhat, což vyžaduje vzájemnou náklonnost. Solidarita brání nenávisti mezi oběťmi, a hlavně přispívá k přežití, protože vrazi v čele již nejednají s izolovanými jedinci.

Dochází k polarizaci nenávisti: Oběti kolektivně, mocně a – dalo by se říct – produktivně nenávidí pachatele, a navozují mnohostrannou vzájemnou náklonnost mezi sebou. Za podobných okolností potlačovat nenávist nediferencovaně, by bylo kontraproduktivní. Vedlo by to k větší ztrátě na životech na straně obětí.

Pozor, co bylo uvedeno, platí jen do porážky pachatelů. Poté nejpodstatnější věc, která se týká nenávisti, je přestat s ní. A kdo má přestat nenávidět, což není snadné, a nemá trvat na revanši, jsou oběti. Protože jde o to zastavit možnou eskalaci nenávisti, příštích vzájemných konfliktů a zabíjení. To neznamená, že se nemají vyvodit závěry, a to i legální z toho, co bylo spácháno. Opak je pravdou. Nemohou zůstat nevyrovnané morální a trestné účty, jak se dělo po druhé světové válce. Vzájemná rekonciliace, v duchu té prováděné v Jižní Africe, se zdá být nadějnou cestou. Avšak jak praví Kazatel: „Je čas milovat … (v daném kontextu by snad mohlo jít o „náklonnost“) … a je čas nenávidět.“ I ta má své místo! I to však je již jiná záležitost.

Přicházejí v úvahu ještě nějaké jiné přístupy k omezení nenávisti?

Existují politicko-společenské „teorie“, které nenávist a také chování a společenské jevy na ní navazující „vědecky zdůvodňují“. Děje se to vždy v zájmu záměrů majících s příslušnou „teorií“ málo společného. Uveďme jen, velmi přibližně charakterizované, dva příklady.

„Rasová teorie“ poskytla nacistům pseudovědecké argumenty ve prospěch zotročení a vyvraždění mnoha milionů lidí odlišných etnik, a podrobení si velké části Evropy. A to byly v jejich očích jen první úspěchy. Ta teorie byla již tehdy falešná. Byla nepravdivá, což se nezakládalo na omylu, ale na lži, jak jsem uvedl výše. Přesto se jim zdařilo oklamat jeden z nejvzdělanějších národů světa té doby. Objektivní analýza opírající se o vědeckou metodologii, má moc podobné falešné ideologické pseudoteorie vyvrátit a zabránit tím šíření nenávisti, jako jednoho z nástrojů k dosažení zločinných sociálně politických záměrů.

Rovněž nesprávná byla a zůstává teorie o třídním boji, zákonitě navozující masovou vzájemnou nenávist mezi oněmi třídami, jako o nezbytném předpokladu společenského rozvoje. Předpoklad, že se třídní boj bude stupňovat v důsledku zbídačení pracující třídy, nebyl pravdivý. Přitom alespoň zpočátku šlo spíše o omyl než o lež. Rozvoj kapitalismu, ač nebyl prováděn v rukavičkách, ve svých důsledcích nevedl k pauperizaci, ale ke zbohatnutí pracujících. Přitom nešlo o důsledek vědomého rozhodnutí zainteresovaných společenských skupin, ale o mechanismus kapitalismu založený především na růstu spotřeby. To platí i v současné době; dříve nepředstavitelný technologický rozvoj je důsledkem masové výroby, jehož podmínkou je masová spotřeba, která je možná jen díky obecnému zvyšování životní úrovně. K tomuto cyklu není zapotřebí žádného třídního boje a masové vzájemné nenávisti, která měla katastrofální, více méně celosvětové důsledky. Samotná idea, že třídní boj odpovídá rozporům či protikladům podmiňujícím podle Hegelovy dialektiky historický vývoj obecně, byla mylná. Už při jeho koncipování bylo evidentní, že schéma někdy označované jako teze, antiteze, syntéza – ta představuje dokonalejší vývojovou etapu, která byla údajně mechanismem podmiňujícím dosud neznámou budoucnost, neplatila pro dostatečně známou minulost.

Kvalifikovaná vědecká analýza a prosazení jejich prokázaně pravdivých a správných výsledků mohla snad do jisté míry zabránit nepředstavitelnému lidskému utrpení, k němuž docházelo.

Uplatnění vědy prováděné lege artis, v souladu s její metodologií, patří mezi významné faktory, které mohou zabránit nenávisti a záporným jevům s ní spojeným.

Profesor Tomáš Radil působí jako vědecký pracovník Fyziologického ústavu Akademie věd v oboru výzkumu mozku, je profesorem psychologe, který se na vědecké bázi věnuje tématu nenávisti a podobných jevů ve společnosti. Dlouhodobě se také zabývá problematikou holocaustu, o níž přednášel v USA, Nizozemsku, Itálii, Izraeli i v České republice. Když mu bylo třináct a půl roku, byl deportován do Birkenau. Zůstal bez rodiny, a to až do konce druhé světové války, které se dočkal v koncentračním táboře Osvětim.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kauzy, jména, zlodějny. Profesor-režisér Jiří Svoboda se ponořil do 90. let. Nešetřil nikoho

4:44 Kauzy, jména, zlodějny. Profesor-režisér Jiří Svoboda se ponořil do 90. let. Nešetřil nikoho

Režisér a někdejší předseda KSČM Jiří Svoboda patří k těm, kteří tuší nejlépe, jak to v devadesátých…