Dlouhá léta se zabýváte především výzkumem mozku a problémy psychologie. Ve spojení s Vaším jménem se často uvádí: neurolog, věnující se na vědecké bázi tématu nenávisti ve společnosti. Souvisí toto Vaše zaměření s tím, co jste v mládí musel prožít?

Teď se zabývám vzájemnými vztahy mozků lidí tvořících menší, nebo větší seskupení.  „Sociální nenávist“, tj. společná koordinovaná nenávist masy lidí ve společnosti, zvláště ta, která dosahuje až vražedného stupně, je jedním z prvků této problematiky.

Ve věku čtrnácti let jsem se skutečně dostal do koncentráku v Birkenau a v Osvětimi. A stalo se, že jsem zůstal naživu. V jistém věku člověk přichází k tomu, že by měl z takového prožitku vyvodit obecněji platné závěry a sdílet je, a tak jsem napsal knihu, která je takovou „mikrohistorií“. Jmenuje se „Ve čtrnácti sám v Osvětimi“. O tomto tématu jsem napsal i jiné knihy, které vyšly, nebo jsou v tisku i v jiných jazycích. 

Podobné jevy ale nejsou jen historií. Představují hrozbu ve světovém měřítku i v současné době. Máme možnost vnímat svět jako sled událostí jakoby promítaných médii na plátně, nebo obrazovce. Za těmi je nejen sociální nenávist, až vražedná, ale také katastrofální bída, hlad, utrpení, vyhnání z domova, migrace a individuální a masové vraždění statisíců lidí ve válkách i bez nich. To vše je současná realita.

Já nejsem politik, ani o to neusiluji. Mluvím jako vědecký pracovník. Humanitární aspekt musí být vždy součástí také vědeckého přístupu k podobným věcem. O takovýchto jevech jsem napsal jinou knížku, která brzy vyjde pod názvem „Holocaust a Evropa …“ v nakladatelství Academia.

Kromě zmíněných dvou zaměření, komunikace mezi mozky a humanitárních aspektů, je významné i třetí hledisko: jde o posouzení toho, jestli při analýze podobných jevů a procesů lze použít postupů metodologie vědy, co se týká toho, jak získat reálné poznatky, jak vytvářet teorie, které umožní dojít k pravdě a předvídat, co vývoj přinese; a případně do něj zasáhnout v pozitivním smyslu.