Má vláda otevřít horská lyžařská střediska?Anketa
V pondělí 4. ledna jste odeslala všem poslankyním, poslancům, senátorkám a senátorům návrh na změnu prvního odstavce prvního článku Ústavy, kde navrhujete doplnit, že ČR je stát založený „na úctě k hodnotám rodiny, samosprávné obce a vlasti“. Proč je těch pár slov tak důležitých?
Je to jednoduché. V Ústavě totiž scházejí. Je tam jasný apel na svobody a práva jednotlivce, což je nepochybně správně, ale rodina, obec ani vlast tam nefigurují. V této době považuji za více než symbolické, abychom se o tyto hodnoty opřeli, nebo lépe řečeno abychom dali najevo, že si je jasně uvědomujeme.
Víte, mně už v Ústavě chyběly delší dobu, ale právě prožitý rok by měl být důvodem, abychom si to uvědomili možná všichni. Že rodina je nezastupitelná, obec že je důležitá pro fungování všeho podstatného a vlast by měla být naší nejvyšší jistotou – že nás v tom nenechá. Povšimněte si, že každý stát v době pandemie myslel na sebe, chránil hlavně své zájmy, své občany... Je to přirozené, historicky dané... A správné. A tak bychom se toho měli, stejně jako naši předkové, držet.
Říkáte, že takto vysíláme jasný signál občanům, že jmenované hodnoty je potřeba ústavně chránit, i vnějšímu světu, což je důležité právě v dnešní době. Lze prosím uvést nějaký konkrétní právní spor nebo nějakou situaci, kdy by se o tato slova šlo významně opřít? Jakou to může mít váhu?
Může to mít obrovskou váhu v případě, kdy bychom byli jako země tlačeni k něčemu, co by tyto hodnoty popíralo, například kdyby se začalo tvrdit, že rodina jako taková je přežitek. V republikovém významu se můžeme nadít toho, že by byla obcím upírána krůček po krůčku samostatnost, a byly by opět tlačeny k tomu de facto poslouchat stát. Třeba novým zákonem o obcích, který by se o to snažil. Víte, já jsem praktik, a samosprávou žiji od roku 1990. Zažila jsem všechny její etapy – přílišnou volnost, které někteří v 90. letech zneužívali, pak v té době moderní nový zákon o obcích, to byl rok 2000, kdy obce byly skutečně důstojnými samosprávnými jednotkami, a dobu dnešní, kdy obce jsou pod takovou kuratelou, že za chvíli by mohla být samostatnost pouze teoretická.
Zažila jsem nedávno výrok jednoho ministra, ať se mu obce omluví, že si dovolily kritizovat práci ministerstva v rámci klasické soudní obrany. Pro mne jako znalce ústavního práva věc nevídaná, neomluvitelná a skandální. Pak mám obec, po které chce stát penále 40 milionů korun, prostě proto, že může. Ta obec má 250 obyvatel. Pro mne je tu stát lichvář. Tedy, ať se vrátím k otázce, kdyby vznikl nový zákon o obcích, který by samosprávu ukrajoval, mohl by ho Ústavní soud zrušit, protože by jeho znění shledal v rozporu právě s onou deklarací hodnot.
A vlast? Probůh – co jiného by mělo být v Ústavě než úcta k této hodnotě, která je základem všeho? Všimněte si, nepoužívám slovo stát, ale vlast. Chápu to jako odlišné pojmy. Ve své podstatě se velmi divím, že se ty tři pojmy neobjevily v Ústavě už v době jejího přijetí.
Máte už nějaké reakce od poslanců nebo senátorů? Jaké?
Mám reakce od poslanců, od senátorů, ale hlavně desítky poděkování od starostů, od maminek, tátů... Všechny zatím byly veskrze kladné. Například rodiny to vnímají jako poděkování za to, jak zvládaly tento rok. Přiznám se, že jsem ani takovou reakci lidí nečekala. I dcera mi řekla, že je na mne hrdá. To jsem byla až naměkko.
Je pravděpodobné, že se váš návrh dostane do Poslanecké sněmovny?
Původně jsem si myslela, že to bude hodně složité, ne-li nemožné, a reagovala jsem hlavně na svou osobní potřebu tento návrh zveřejnit, sdělit, iniciovat. Abych jen neseděla, nemluvila, ale v rámci své profese něco udělala.
Velmi mile mne ale překvapila paní poslankyně Karla Maříková. Nejenže ihned reagovala v tom smyslu, že je to skvělá myšlenka, ale vyžádala si můj souhlas a ve své podstatě v průběhu 48 hodin zajistila legislativní zpracování mého návrhu včetně důvodové zprávy, listiny na případnou podporu poslaneckých klubů, tedy zajistila onu poměrně složitou sněmovní administrativu, k návrhu se přihlásila ona i její klub, a v těchto dnech jej předkládá ostatním poslaneckým klubům s žádostí o podporu.
Součástí tohoto sněmovního materiálu je i můj průvodní dopis, tedy od prvotního záměru dát poslancům jen mou občanskou iniciativu, protože já nemluvím za žádný politický subjekt, se během 48 hodin vše změnilo do té míry, že poslaneckým klubům a jejich prostřednictvím všem poslancům jde kvalifikovaný sněmovní návrh tzv. se vším všudy. To by se mně samotné nikdy nepodařilo. Za to tedy patří velké poděkování poslankyni Karle Maříkové. Mám ráda pružné a pracovité lidi, a tam ji nepochybně řadím. V této souvislosti zcela záměrně neuvádím její stranickou a klubovou příslušnost – ta je u hodnot rodina, obec a vlast úplně vedlejší. Ty bychom měli chránit a respektovat všichni.
Žádáte o podporu také lidi na sociálních sítích. Jaké máte zatím ohlasy? Překvapila vás nějaká reakce?
Velmi. Chodí mi desítky mailů, spousty lidí návrh sdílelo, psali mi na messenger, esemesky... Dokonce mne zastavili v obchodě. Stovky reakcí už to prostě budou. Za pár dnů. Je vidět, že lidem nejsou tyto hodnoty jedno, nebo možná si je v tom posledním roce ještě víc uvědomili, a jsou rádi, že je někdo připomněl.
Psali jsme:
Můžete ještě více popsat, co vás vlastně přimělo s návrhem přijít?
Víte, přiměl mne k tomu tento poslední rok. Kdy bylo v přímém přenosu vidět, jak si rodiny pomáhají, jak mámy zůstaly doma s dětmi, tátové museli více zabrat, protože museli rodiny uživit, střídali se u potomků, zavíraly se živnosti, což opět držely jen rodiny, rodiny pomáhaly svým seniorům, nakupovaly jim, a tak dále. Přemýšlela jsem nad tím vším, když jsem stála před zajíždějící rakví svého tatínka, který mi v srpnu zemřel, a měla kolem sebe své blízké – maminku, sestru, bratra, dcery... Nebyl tu nikdo jiný, kdo by mi dodal sílu, než moje rodina. Naše rodina.
Taky jsem viděla vnoučka, jak se s ním dcera doma učí, když nesměli do školy. A přítele, jak se trápí, že nemůže vidět syna kvůli karanténě. A babičky, které si stýskaly po svých blízkých v domovech důchodců… A došlo mi, že všechny ty snahy oslabit význam klasické rodiny, upozadit vše, co přinášejí, třeba ony nesmysly o desítkách pohlaví a rodič jedna a rodič dva, protože nebudeme používat slova máma a táta, že ty jsou špatně a v kontextu s dobou až hloupé – jako výraz toho, že jsme asi roupama nevěděli už co dělat – než přišel covid, aby nás probudil. A to probuzení by mohlo mít tu podobu, že naopak úcta k rodině jako k institutu jistoty by se měla vyjádřit tím, že bude přímo uvedena v Ústavě. Jako poděkování za to, co všechno musí zvládat a co přináší krásného a dobrého svým členům.
Pokud jde o obce, to ve mně zrálo od jara – když jsem viděla tu neuvěřitelnou obětavost starostů a starostek, kteří naopak v tu chvíli ty své rodiny opouštěli, a veškeré síly věnovali servisu pro své občany, smekala jsem. Znám starostky, které šily roušky, znám starosty, kteří nakupovali svým sousedům, všichni pak dělali ve dne v noci servis pro zmatený stát, a to tak, jak by to nikdo jiný nezvládl. Vzpomínám si, jak mne tehdy potěšilo, že výslovně obcím poděkovala Lucie Bílá. Zkrátka samospráva zvládla pandemii na jedničku. A zahrnuji do toho samozřejmě i kraje. Bez samosprávy, kterou v návrhu označuji obecným pojmem obec, by to prostě nebylo možné, je nenahraditelná znalostí sebe sama. Tedy i ona si zaslouží být výslovně jmenována v Ústavě v pojmu obec.
Jednotlivec sám, a může být svobodný a mít miliony práv, je bez své rodiny, bez své obce a bez své vlasti slabý a ztracený, a ta práva mu jsou k ničemu, když by nefungovalo nic dalšího.
Jaké další změny Ústavy by podle vás byly vhodné?
V tuto chvíli žádné. Ústava by se neměla otevírat změnám tak snadno, a pokud jsem dnes přišla s iniciativou těch několika slov, pak proto, že cítím, že to v této těžké době všichni potřebujeme. Dodat sílu, jistotu, vidět, že naše země a my sami si vážíme fungujících rodin, fungujících obcí, a že pojem vlast je pro nás velmi důležitý, tedy že umíme a chceme si pomáhat právě na těchto platformách.
V Poslanecké sněmovně v uplynulých dnech vystoupil Daniel Landa s Blanickým manifestem. Co říkáte jeho petici?
Vystoupení Daniela Landy bylo skvělé, bylo velmi srozumitelným hlasem zdola, byla v něm upřímnost, selský rozum, přitom žádná agresivita, ale spíše důrazný apel na to, aby politikové zabránili zoufalství lidí dole, kterému lidé již začínají propadat. Byla to reakce chytrého, životem ostříleného chlapa, který nepropadl výšinám, ale pohybuje se stále dole mezi obyčejnými lidmi.
Poslanci a senátoři by neslyšeli nic jiného, kdyby měli možnost sednout na kávu do restaurací, což ovšem nemohou, protože je zavřeli. Snad neřeknu nic tajného, když prozradím, že s Danielem Landou chystáme už nějakou dobu přátelské kafe, protože oba patříme do skupiny lidí, kteří se nebojí říct nahlas svůj názor. A protože jsem také součástí aktivit proti cenzuře jakéhokoli druhu, tak nikdy nepřestanu bojovat za svobodu projevu – a této svobody je nyní Dan Landa jasným reprezentantem, protože si ji uměl vydobýt. Je dobře, že dostal možnost promluvit na sněmovních prknech, která bohužel někdy znamenají jiný svět, a je dobře, že promluvil tak, jak promluvil.
Přispěje to nepochybně k tomu, že začneme dnešní dobu řešit zodpovědně, ale současně racionálně. Byla jsem svědkem situace, kdy maminka s malým klukem prosila prodavačku jednoho marketu, aby jí umožnila vyzkoušet a koupit synovi boty, že je potřebuje hned, protože se mu zničily a nemá v čem jít druhý den do školky. Stála před regálem s dětskou obuví, ta byla přepásaná, a zkrátka nekoupila.
Mám pocit, že přesně o tomto mluvil Dan Landa. Že se začínají dít věci absurdní a lidi životně demotivující.
Aktuálně se debatuje také o tom, že by mohli mít přístup na kulturní a sportovní akce lidé s negativním testem a ti, kteří jsou očkovaní. Mnozí poukazují na to, že se už takto ve veřejném prostoru vlastně hovoří otevřeně o privilegovaných skupinách. Nenaráží takový přístup na naše ústavní práva, na náš právní řád? Nebo, jestli bude platit stále nouzový stav, tak je vlastně opravdu vše povoleno? Jak to je z právního hlediska?
Tyto snahy o segregaci lidí mne děsí, a musím je odmítnout. Proč hlásit někde někomu obsah své zdravotní dokumentace? To budeme označovat i lidi s HIV, protože je to smrtelná nemoc, a mohli by někoho nakazit? Nebo kdo má aktuálně pohlavní nemoc, aby s ním nikdo nespal? Neblázněme probůh! Řítíme se někam, odkud nemusí být návratu. Z mého pohledu je tato myšlenka protiústavním zásahem do ochrany osobnosti, a otevřela by Pandořinu skříňku směrem k novodobé totalitě – že stát může vůči vám všechno. Už teď je těch snah tolik, že vůči každé musíme být více než ostražití.
Dnes jste mluvila o Ústavě, o tom, že je potřeba apelovat na důležité hodnoty. Jenže právě v této době mnozí naopak ještě více nevěří v právní stát, protože jsou zásadně omezeni na svobodách a právech. Jinými slovy, řadu lidí utvrdila tato doba v názoru, že mocní mohou všechno. Neobáváte se úplné devastace víry lidí v právo?
Právě proto přicházím s touto iniciativou. Doufám a věřím, že by mohla být každému srozumitelným signálem, že ti mocní nahoře ještě na tyto hodnoty nekašlou, že i jim jsou blízké a drahé, a to až tak, že je zakotví do Ústavy. Právě symbolicky v této těžké době. A také doufám v to, že až tato těžká doba odezní, a ona odezní, přesně o tyto hodnoty se opřeme a náš právní řád budeme směřovat tak, aby přesně tyto hodnoty chránil a uchránil. Třeba i před nějakými novodobými „fantasmagoriemi.“ A tím se může opět vrátit víra v právo, ve spravedlnost, a, chcete-li, víra v sílu nejen jednotlivce, ale rodiny, rodné obce a rodné vlasti. A tuto sílu pro další roky budeme potřebovat jako sůl.
Nebudeme si přece zastírat, že právě instituty rodiny, obce a vlasti byly v posledních letech uměle potlačovány pod vidinou něčeho údajně lepšího. Ale to už říkali kdysi soudruzi, když kolektivizovali. Ne, není nic podstatnějšího pro dobu dnešní i budoucí, než svobodný jednotlivec, když se bude moct opřít o rodinu, o sebevědomou samosprávu a o sebevědomou vlast, na kterou budeme moci být všichni hrdi.
A toto všechno máme v rukou – proto ten budoucí čas. Nevím, čím by se odmítnutí zakotvit hodnoty rodiny, obce a vlasti jako součást Ústavy dalo odůvodnit. Zvláště v dnešní době. Takový důvod neznám. A na to spoléhám – že poslanci i senátoři jsou lidé jako my, a pokud jsou lidé jako my, musí to přece cítit úplně stejně, zvednout pro to ruku a vzkázat svým občanům – jsme s vámi. Měli by být.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Daniela Černá
