Jaké vlastně byly začátky organizování se Rusínů a vlastně všech přátel Zakarpatské Ukrajiny?
Na začátku nemohu nevzpomenout na jednoho z předních činovníků spolku přátel Podkarpatí, už v roce 1948, jakéhosi Hořce, velkého komunisty, který psal proti Masarykovi. V osmašedesátém, kdy nastala změna komunistických garnitur, tak šli mnozí takříkajíc od válu, ale tenhle pán se toho ujal. Zapojil se do protikomunistické činnosti a byl mezi disidenty. Dovážel sem nějakou protikomunistickou literaturu z ciziny. Člověk by nevěřil, že se najdou lidé, kteří se dovedou takto točit. Dožil do převratu v listopadové revoluci, a zapojil se v Praze, když se hledalo místo pro obnovení Masarykova pomníku. A ten Hořec se postavil do čela spolku pro postavení pomníku prezidentu Masarykovi. On, který v roce 1948 proklínal Masaryka prokazatelnými články, tak se najednou obrátil. Nakonec to skončilo na Hradčanském náměstí, ale tam to myslím ovlivňoval také. To byl ten, proti kterému jsem protestoval.
Pražský výbor nikdy v našem hlavním městě nezaložil odbočku, i když zde a v jeho okolí bylo 500 členů. A to jsme měli také 1500 lidí! Pak se stala předsedkyní výboru Klubu jakási Pilátová, ten Hořec odešel do důchodu.
Zaměřili se na to, že na sebe navázali americké a kanadské Rusíny, kteří jim posílali bohaté členské příspěvky. V Praze to byli schopni utratit a nám neposílali nic. My jsme se tedy navázali na Magistrát města Brna, který nás podporoval. Měli jsme dotace ve výši třeba 15.000. K tomu byl náš celoroční rozpočet, ke kterému tedy byly nějaké členské příspěvky, ale ty klesaly a dělaly třeba pět a posléze jen tři tisíce. Nu a v Praze rozpočtovali ve statisících. Šly jim tam peníze z Ministerstva kultury, z Ministerstva zahraničních věcí, z Magistrátu hlavního města Prahy.
Takže nám bylo doporučeno odpojit se od Prahy a vytvořit si samostatnou organizaci. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v roce 2010 založili samostatnou organizaci, a jsme spokojeni. Máme také příspěvky z krajského úřadu, takže to ročně dělá 50 nebo 60 tisíc. A jsme pak schopni zajistit pamětní desku, o které budu hovořit dále, a jež zatím stála třicet tisíc a ještě budeme doplácet asi deset tisíc. My jsme ten náš spolek budovali tak, že je to skupina lidí, jejichž rodiče třeba pracovali na Zakarpatí a budovali tam československou správu a třeba vstoupili do smíšených manželství. Rusín si vzal Češku anebo naopak. Na tom jsme si zakládali. Praha chtěla, aby to byli Rusíni, kteří k nám přicházejí. Ale ti, kteří k nám přicházeli pracovat, měli jen povolení ke krátkodobému pobytu, takže pro nás prakticky neměli cenu. My jsme potřebovali mít dlouhodobou členskou základnu. To se sice pak zlepšilo, že jim české úřady daly status dlouhodobého nebo dokonce trvalého pobytu. Tyto lidi my samozřejmě bereme.
V Brně tedy takzvaně „jedete“…
Vztahy z první republiky mezi Čechy a Rusíny pokračují do současnosti a na to jsme navázali řadou akcí, třeba humanitárních. Dovezli jsme na Podkapatskou Rus zhruba tunu oblečení, knih, atd. Asi 48 tun v letech 1994 a 1995 a mnoho tun i v dalších letech. A také hračky, knihy, ve třech velkých kamiónech, a to všechno jsme tam rozdali. Navázali jsme řadu kontaktů mezi lesníky či hudebníky, školami, sportovci. V turistice se vytvořily ohromné vztahy, protože lidé, kteří sem jezdili, si tady našli kontakty, se kterými udržují vztahy dodnes. Měli jsme tu třeba pracovníky, kteří navázali na činnost obuvnického podniku z Chustu, kde existovala továrna. Jednalo se o pracovníky z Třebíče, kde byla odbočka Baťových závodů, a oni navázali kontakt na ty zdejší, kteří se zabývali výrobou bot. Zajistili jim nejdříve výrobu svršků a pak celých bot a ten vztah trval několik roků. A to byly věci, které zdejším lidem pomohly k životu. Protože ze začátku byl tady stav hrozný, kdy se hodně lidí nedokázalo uživit a živili se žebrotou.
A v tomto trendu pokračujeme do dneška. Přihlásili se nám noví lidé a jsme v organizaci národnostních menšin při magistrátu v Brně. Myslím, že máme skutečně zajímavou a pro historii našeho státu přínosnou historii.
Jak se vlastně v Zakarpatí dívali na naše novodobé poválečné dějiny?
Ono bylo ze Sovětského svazu první na řadě, které nabízelo vojáky v účasti na obsazení naší republiky v roce 1968. Odsud se ruská část šikovala k nám a čerpalo se tady odsud. Ti, kteří podléhali sovětské armádě, ti tím ohromně trpěli. Když jsme sem přišli, tak se k nám připojovaly desítky lidí, kteří se smutkem a někteří dokonce s pláčem a nervově a psychicky vyčerpaní se přiznávali k tomu, že oni byli ti, kteří se v sovětských jednotkách zúčastnili našeho obsazení. Ale voják prostě musí poslouchat... Oni byli oběti. Navíc Stalin a jeho následovníci vždy, když se SSSR něčeho zúčastňoval, ať u nás, v Maďarsku, v Polsku nebo v Afghánistánu, tak oni čerpali vojáky tady odsud. Byla to jakási pomsta za stav, tady probíhal od konce války, protože věděli, že zde mají potenciální nepřátele Sovětského svazu, kterých se potřebovali zbavit. To začalo boji za druhé světové války, nasazením vojáků na Dukle, kde de facto ty Rusíny nasadil, aby přišli o život. To byly vojenské akce, které byly absolutně nepřipravené a narazily na odpor Němců a zahynuly přitom stovky a stovky lidí.
Oni se tady s tím mohli jen smiřovat, protože by byli hned zastřeleni. Vidíte, že dnes při válce proti „ruským přátelům“ nasazují vojáky tady odsud. Prostě vojáci odsud slouží jako „kanónenfutr“ pro výstřelky Rusů.