V NATO se vede debata o posílení obrany proti „agresivnímu Rusku“. Mluví se o zintenzivnění cvičení, o umístění některých vojsk ve východních členských státech EU, již probíhá posílení protiraketové obrany (Rumunsko) a v prvé řadě se všeobecně naléhá na země Severoatlantické aliance, aby zvýšily výdaje na obranu. Je tato aktivita opodstatněná? Jsou vztahy s Ruskem stále tak problematické, že je potřeba posilovat obranu na hranicích s ním?

Každé vojenské uskupení musí mít nějakého strašáka či nějakou hrozbu, proti které nás jako své členy chrání. Jinak to nemůže být a pokud by nějaký nepřítel nebyl, logicky by odpadl důvod existence takového vojenského obranného uskupení. Takovýto, nebo obdobný, model se v historii vždy používal všemi, kteří měli vojenskou sílu, geopolitické zájmy a finanční prostředky k jejich prosazování. I v současnosti tento model stále nachází své uplatnění. Jak jste naznačil, NATO takového nepřítele již má a je tedy třeba rázně jednat.

Musíme cvičit, posilovat rozpočty na obranu a už se mašinerie rozjíždí. Je nutno stavět stále modernější obranné prostředky, které nutně musí být umístěny co nejblíže u hranic potenciálního nepřítele. Tyto prostředky musí pokud možno zničit potenciální útočné síly protivníka již na jeho území. Všichni víme, že tento mechanismus jak se rozjede, nejde skoro nikdy zastavit a to je náš problém. Do NATO jsme jako Česká republika vstupovali s vidinou, že nám účast v tomto společenství zajistí navždy bezpečnost. Bohužel jsme zapomněli na starou pravdu. Bezpečný je jen ten stát, který v první řadě spoléhá na své síly a až pak na pomoc jiných států. Vlastní armádu jsme rozpustili, zbraně prodali a teď už se jen vezeme bez možnosti do dění a věcí nějak zásadněji zasáhnout.