Ministr kultury Daniel Herman jako první člen české vlády vystoupil na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Je to zlomový moment v česko-německých vztazích?

Z toho jsem opravdu v rozpacích, na jednu stranu beru argumenty ministra Hermana o tom, že je třeba dosáhnout česko-německého sblížení, tak jako se to podařilo ve francouzsko-německém případě, kdy se nepřátelství podařilo změnit v trvalou spolupráci a základ evropského společenství. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že v našem případě je situace trochu jiná – Němci a Francouzi jsou dva srovnatelně velké národy a nejde o takový nepoměr „Davida a Goliáše“ jako v našem a německém případě. Popravdě se mi jednání ministra Hermana nelíbí. Neměl bych námitek proti tomu, kdyby se setkal s některým spolkovým či bavorským zemským ministrem a bavil se s nimi třeba o odsunu sudetských Němců atd., to patří k jeho práci. Ale s tím, že se jako člen české vlády zúčastnil zasedání organizace lidí, kteří vystupují jako „vyhnanci“ a dodnes nebyli ochotni přiznat, že se aktivně podíleli na rozbití Československé republiky a šíření nacistické ideologie do Evropy, rozhodně nesouhlasím. Kdyby tu potřebu měl jako pan Herman, soukromník, prosím, je to jeho věc, ale jako ministr české vlády to dělat neměl. A ještě to jeho populistické oslovení „Liebe Landsleute…“, to už bylo přes míru. Samozřejmě nesouhlasím s excesy, které proběhly během divokého odsunu v roce 1945, ale také jsem přesvědčen, že vystěhování německého obyvatelstva bylo jedinou možnou alternativou k dalším konfliktům. Česko-německé napětí totiž nebylo záležitostí jen třicátých let a druhé světové války, česko-německé napětí výrazně ovlivňovalo život této země a společnosti od 19. století. Jednání ministra Hermana nepokládám za správné a vůči sudetským Němcům bychom stále měli zachovávat určitý odstup.