Andrej Babiš zvažuje Věru Jourovou coby kandidátku na prezidenta. Co vy na to?Anketa
Ministr kultury Daniel Herman jako první člen české vlády vystoupil na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Je to zlomový moment v česko-německých vztazích?
Z toho jsem opravdu v rozpacích, na jednu stranu beru argumenty ministra Hermana o tom, že je třeba dosáhnout česko-německého sblížení, tak jako se to podařilo ve francouzsko-německém případě, kdy se nepřátelství podařilo změnit v trvalou spolupráci a základ evropského společenství. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že v našem případě je situace trochu jiná – Němci a Francouzi jsou dva srovnatelně velké národy a nejde o takový nepoměr „Davida a Goliáše“ jako v našem a německém případě. Popravdě se mi jednání ministra Hermana nelíbí. Neměl bych námitek proti tomu, kdyby se setkal s některým spolkovým či bavorským zemským ministrem a bavil se s nimi třeba o odsunu sudetských Němců atd., to patří k jeho práci. Ale s tím, že se jako člen české vlády zúčastnil zasedání organizace lidí, kteří vystupují jako „vyhnanci“ a dodnes nebyli ochotni přiznat, že se aktivně podíleli na rozbití Československé republiky a šíření nacistické ideologie do Evropy, rozhodně nesouhlasím. Kdyby tu potřebu měl jako pan Herman, soukromník, prosím, je to jeho věc, ale jako ministr české vlády to dělat neměl. A ještě to jeho populistické oslovení „Liebe Landsleute…“, to už bylo přes míru. Samozřejmě nesouhlasím s excesy, které proběhly během divokého odsunu v roce 1945, ale také jsem přesvědčen, že vystěhování německého obyvatelstva bylo jedinou možnou alternativou k dalším konfliktům. Česko-německé napětí totiž nebylo záležitostí jen třicátých let a druhé světové války, česko-německé napětí výrazně ovlivňovalo život této země a společnosti od 19. století. Jednání ministra Hermana nepokládám za správné a vůči sudetským Němcům bychom stále měli zachovávat určitý odstup.
Psali jsme:
Co říkáte na brněnskou tradici připomínání divokého odsunu Němců z roku 1945? Letos se opět koná Pouť smíření a řada dalších akcí.
Myslím, že divoký odsun je historickou událostí, kterou je třeba si připomínat, ale mělo by se to uskutečňovat přiměřeným způsobem. A nemluvit o tom jako o pochodu smrti. Tím vyhnání Němců z Brna nebylo. Výzkumy ukázaly, že na velkém pohřebišti u Pohořelic nejsou pochováni jen lidé, kteří zemřeli při pochodu, ale z velké části jde o německé vojáky, které byli zastřeleni samotnými Němci, protože to byli zběhové nebo chtěli dezertovat.
Je běžné, že se do připomínek konce války promítá historie, na tryzně za oběti v Terezíně ale předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička varoval před imigrací, kritizoval veřejnoprávní média a vládu. Jak se díváte na takové využití pietní akce?
Já projev pana Vodičky za „ostudný“ nepokládám, řekl jen to, co si myslí většina obyčejných občanů této země. Je otázka, zda pietní akt v Terezíně byl tím nejvhodnějším místem, kde to, co řekl, mělo zaznít. Ale nemůžeme také přehlížet fakt, že jeho projev kritizoval nejen příliv migrantů, ale také praxi českých veřejnoprávních médií, která rozhodně neinformují objektivně, která k vyjádření názorů, jež pan Vodička vyslovil, nedávají prostor. A jsem si jist, že kdyby jeho slova zazněla při méně významné příležitosti, nedostalo by se jim žádné publicity. Že se to nelíbí těm činitelům, kteří „politickou korektnost“ stavějí nad zdravý rozum a nad právo každého z nás svobodně vyslovit svůj názor, mne nepřekvapuje.
Mediální rozruch vyvolala jízda ruských motorkářů z gangu Nočních vlků. Bylo to pro vás připomenutí historie a uctění památky padlých nebo šlo o demonstraci něčeho jiného?
Jde zřejmě o obojí. Věřím, že mnozí ti motorkáři uctívají památku svých dědů, kteří padli nebo byli zraněni za války, a může to být svérázné připomenutí jejich památky. Na druhé straně je naprosto nesporné, že to má i politický kontext a že jde současně o snahu propagovat ruskou agresivní politiku. To, co se děje vůči Ukrajině, je agrese a oni se snaží, aby na to svět zapomněl, a chtějí Rusko zpopularizovat. Myslím, že dokud bude Rusko uplatňovat agresi vůči svým sousedům, podbízení našich politiků Nočním vlkům není namístě, dnes je to Ukrajina a zítra může jít o Pobaltí, Polsko nebo o nás.
K historii se vztahuje i další kontroverzní aktivita – v Polsku odstraňují pomníky rudoarmějců, Rusko protestuje. Jak se díváte na takové rozhodnutí Poláků?
Mezi naší a polskou situací je rozdíl, Rusové tam hned po vyhnání Němců zavedli vlastní okupační režim a kromě toho mnozí Sověti zahynuli i v přímém boji proti Polákům, když válčili proti polské Armii Krajowe řízené z Londýna. Docela dobře odstraňování těch pomníků z polské strany chápu. Polská animozita proti Rusku má své historické opodstatnění.
Jinou historickou reminiscenci představuje na Slovensku Marian Kotleba, který chodí v podobné uniformě, jakou nosili slovenští fašisté za války…
Kotleba představuje jednoznačné přihlášení se k fašistickému slovenskému státu. Musím říct, že nerozumím tomu, že Slováci Kotlebovi tolik propadli a dali mu takovou podporu, nota bene v oblasti centra Slovenského národního povstání. Chápu, že to může být reakcí na politiku Evropské unie, která svou arogancí dráždí, a že Slováci chtějí dát najevo, že ne všichni jsou Bruselem nadšení; ale že by se museli hlásit zrovna k tomu nejhoršímu, co ve své historii mají, si nemyslím a nelíbí se mi to.
V čem je podle vás odkaz druhé světové války stále živý? V souvislosti s oslavami konce války se objevily spory v Plzni. Jak se díváte na diskuse o „ruském tanku“ na plzeňských oslavách a o tom, jestli tam patří připomínka Rudé armády?
Do těchto sporů a diskusí se už promítají názory mladší generace a podle mne se začíná prosazovat vnímání lidí, které zde dřív nebylo, totiž že nešlo jen o osvobození, ale o nastolení nového prosovětského režimu. Jeden totalitní režim byl nahrazen druhým, to, že tady byly tři roky podivné lidově demokratické republiky 1945–48, nic nemění na faktu, že obrovský sovětský vliv nakonec vedl k vítězství komunistů v Československu. Je tedy logický závěr, že ti, kdo u nás nechtějí obnovu totality, se vymezují proti sovětskému dědictví a odmítají je. To, že se Československo dostalo do sféry sovětského vlivu, spoustě lidí vadí a promítají to i do oslav konce války. To je asi i případ Plzně a sovětského tanku, je to naprosto stejně necitlivé, jako když se v padesátých letech tvrdilo, že západní část republiky osvobodila sovětská armáda.
Zdá se, že vliv migrační krize je všudypřítomný a že se kvůli němu mění i pohled na bezpečnost a roli armády. Co se změnilo v její roli u nás?
Je to armáda kvalitativně úplně jiná, v české armádě jsou dnes úplně jiní lidé, než jací tam sloužili za komunistů, kdy označení „lampasák“ nebo „guma“ byla synonymem parazita – člověka, který je zbytečný, v civilu by se jen stěží uživil a jeho hlavním úkolem byla buzerace záklaďáků. Z vlastní zkušenosti vím, že tehdejší důstojníci byli v zájmu svého klidu ochotni i tolerovat šikanu. To dnes v armádě není a má i jiné poslání. Ti, kdo do ní vstupují, to dělají dobrovolně, v armádě panují úplně jiné vztahy a poměry, než tomu bylo v komunistické „lidové“ armádě. To samozřejmě mění pohled veřejnosti a může to přispět ke zdravému vnímání její úlohy. Neumím si představit, že normální funkční stát existuje bez schopné armády a možnosti bránit své území.
Měla by být tedy armáda posílena? V současnosti je terčem kritiky právě kvůli malé akceschopnosti v obraně.
Tento vývoj je docela logický, devadesátá léta probíhala v úžasném klidu a budování velké armády se jevilo zbytečné, protože aktuální nebezpečí nehrozilo. Dnes je to jiné a nejde jen o migraci. I nebezpečí ze strany Ruska je velké. Je proto naprosto nezbytné, aby vedení státu přehodnotilo vztah k armádě a jejímu financování a udělalo kroky k tomu, abychom měli armádu schopnou bránit republiku. A nemám na mysli jen účast na mezinárodních misích, ale i obranu vlastního území, což bychom dnes nedokázali. Měla by být přehodnocena sociální politika a vláda by neměla dávat peníze tam, kde jich není třeba, ale věnovat je na armádu a obranu.
Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny za holocaust a druhou světovou válku jako takovou?
Jinak než pocitem viny si ta sebevražedná gesta, která dnes Německo činí, neumím vysvětlit. Pozvali si už přes milion uprchlíků a jsou ochotni je přijímat dál. Přitom mají docela špatné zkušenosti z minulosti s tureckou menšinou, která tam přišla v 60. letech. Myslím, že dědictví antisemitismu a holokaustu je tak silné, že může v lidech ještě dnes vyvolávat špatné svědomí a nutit je k tomu, aby otevřeli dveře dokořán a projevovali takovou vstřícnost lidem s úplně jinou kulturou a náboženstvím, kteří se navíc ani nechtějí v evropském prostředí asimilovat. Jde ale o dvě zcela odlišné věci. Německé židy, které nacisté vyvraždili, a arabské muslimy, které dnes ze špatného svědomí přijímají, nelze srovnávat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: David Daniel
