Jak jste vnímali po listopadu 89 skutečnost, že původně se měl stát prezidentem společného státu Alexander Dubček, ale nakonec se jím stal Václav Havel? Jak jste tehdy vnímali jednoho i druhého? Dubček byl pro vás v minulosti vzor...
Alexandera Dubčeka jsem si vždy vážil jako člověka i jako politika. Jedno je jisté – my jako SNR jsme na začátku roku 1990 nominovali za kandidáta na federálního prezidenta právě Alexandera Dubčeka. Tehdy jsem řekl: „My ho navrhujeme, ale prezidentem nebude.“ Na otázku proč, jsem odpověděl: „Mezinárodně je připravován Havel, to podceňujeme. A až se bude porovnávat, tak řeknou, že Dubček byl komunista, ale Havel seděl ve vězení.“ To v konečném důsledku mluvilo ve prospěch Havla. Věděl jsem, že se to otočí. Dubčekovi už pak nedali ani velký prostor se vyjadřovat. Na druhé straně si ale myslím, že to, co se stalo, bylo dobré, protože Havel jako člověk nebyl špatný, ačkoli byl v mnohém naivní. V jeho začátcích jsem se s ním setkával, velmi jsem si ho vážil, i jsem mu v mnohém poradil. Takže vzpomínám na něj jen v dobrém, neboť se politicky vyvíjel. Například, když přijel do Bratislavy už jako prezident, tak se mě ptal, kam se má postavit, protože nikdo mu o tom nic neřekl. Tehdy ho měli rádi i Slováci, osobně jsem měl vůči němu úctu, nakonec on i s manželkou Dagmar mě zachránili, když jsem měl vážné zdravotní komplikace.
Ale přece jen, neměl být Alexander Dubček později alespoň slovenským prezidentem?
Určitě. A určitě by jím i byl, nebýt té tragické nehody. Toto místo mu jednoznačně patřilo, protože v těch těžkých časech se zachoval v Moskvě hrdinsky, vůbec ne jako zbabělec, jak to dnes mnozí tvrdí. Jemu tam reálně hrozila smrt, mohl v té Moskvě zmizet, jako mnozí jiní, zemřít. Pokud to teď někdo překrucuje a dělá z něj slabocha, je to dost ubohé.
Na Slovensku hráli po listopadu 1989 rozhodující roli v politice ze začátku představitelé Veřejnosti proti násilí (VPN), ale později se nejviditelnějším stal Vladimír Mečiar. Jak jste vnímali jeho?
Vím, jak se Mečiar „udělal“, jak vznikl. Když jsme hledali ministra vnitra, Dubček mi volal. Protože VPN nechtělo obsadit tuto funkci, tak že má prý dobrý tip – jmenuje se Vladimír Mečiar. Na to jsem mu řekl, že to registruji, ale rozhodnout o tom musí zejména vedení VPN. Byl tam tehdy na pohovoru a obstál nejlépe, neboť mluvit uměl vždy dobře. V té době ho lidé vnímali pozitivně, ale po jeho vystoupení na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě, kdy řekl, že naše věznice jsou prázdné a máme v nich dost místa pro malé Biľaky, tehdy jsem zpozorněl. Viděl jsem totiž, že jde dokonce i proti těm, kterým do té doby sloužil. Bral jsem to jako velmi vážný signál, protože jeho cílem bylo vyměnit Milana Čiča ve funkci slovenského premiéra a mě chtěl vyměnit za Budaje v čele parlamentu. Jinými slovy, pokud chtěl být předsedou vlády, musel mít na postu předsedy parlamentu člověka, který tyto změny podporoval, a Budaj tehdy takovým byl.
Setkal jste se v té době již s Mečiarem?
Ano, bylo to v době, kdy na mě „vyrobili" trestní oznámení za věc, která se ani okrajově nemohla stát. Ale chtěli mě strašit, abych se vzdal. Vymysleli si pseudokauzu o mém domě, ve kterém jsem měl mít údajně nějakou vysílačku a různé nesmysly kolem toho. Samozřejmě, že celé to bylo trapné divadlo, ale potřebovali mě kompromitovat a diskreditovat. Proto jsme byli s Mečiarem permanentně v napjatém vztahu. Nakonec však Mečiar změnil taktiku a začal mě přesvědčovat, abych šel k nim do Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS).
Později to ale mělo s Mečiarem jiné, zajímavé pokračování. Jaké?
Musím říci, že během mého krátkého působení v resortu diplomacie mě chtěli poslat do Německa, abych byl zástupcem velvyslance. Jenže i přátelé v Německu mi řekli: „Rudo, toto neber.“ Tehdy si mě zavolal Mečiar, řekl mi, že si udělali průzkum na východě země a že tam mám výborné preference, abych šel s nimi do voleb za HZDS – to už byl tehdy předsedou vlády. Mohl jsem si podle něj vybrat jakoukoli funkci s výjimkou předsedy vlády, prezidenta a předsedy parlamentu, pokud půjdu za volebního lídra na východním Slovensku. Tehdy jsem mu řekl: „Půjdu, pane premiére, ale s jednou podmínkou – pokud mi dáte souhlas a podklady napsat vaše paměti.“ To totiž nikdo nikdy nenapsal, kdo byl a co dělal Vladimír Mečiar. Tehdy, když byl „v ráži", tak by mi možná všechno řekl, ačkoli to mohlo být jednostranné. Samozřejmě, nedohodli jsme se. Řekl jsem mu, že my dva nemůžeme dělat spolu, na to on, abych si to ještě rozmyslel a přišel za ním za dva týdny. Znovu jsem to odmítl, ale on mě znovu zavolal.
Po krátkém působení na Ministerstvu zahraničních věcí jste se tedy stal podruhé primátorem Košic (1994-1999). Odskočil jste si tedy z „velké politiky“ zpátky do komunální. Košičané vám věřili. Jak to nakonec skončilo?
Po mém odmítnutí spolupráce s ním se mě Mečiar zeptal, co míním dělat. Nato jsem mu odpověděl, že jdu kandidovat na primátora Košic. Zeptal se mě, co udělám, když mě nezvolí. Podle něj se lidé změnili; a strašil, abych si nemyslel, že mě lidé znovu zvolí. Opáčil jsem, že pokud mě nezvolí, budu zpytovat svědomí, kde jsem udělal chybu. Volby jsem však nakonec vyhrál i bez politické podpory stran jako nezávislý. Po prvním dnu dvoudenních voleb však v rozhlase hlásili, že Mečiar podporuje Schustera v Košicích. To mnoho lidí odradilo, aby mi dali druhý den svůj hlas. To byla Mečiarova taktika. Přesto jsem vyhrál. Hned po mém zvolení za mnou přišel dnes již zesnulý Alexander Rezeš, funkcionář HZDS a šéf Východoslovenských železáren (VSŽ), a řekl mi: „Rudo, pojď mezi nás do HZDS, dáme ti 5 procent akcií VSŽ.“ Na to jsem mu odpověděl: „Dejte městu 10 procent a budete mít trvalou podporu města.“ Odpověděl, že město je indiferentní, ale já jsem konkrétní.
Pak jste se za Stranu občanského porozumění (SOP), kterou jste založil a vedl, v roce 1998 vrátil do velké politiky a měl úspěch v parlamentních volbách. Už tehdy jste tušil, že byste mohl kandidovat na prezidenta?
Dříve, než jsem založil SOPku, tak tomu předcházely různé průzkumy, ankety. Vyhrál jsem tehdy anketu „Muž roku“ v různých periodikách. Když jsem viděl tu velkou podporu, tak jsme s přáteli začali uvažovat velmi vážně o založení nové strany. Najednou jsme měli nejprve 13, později až 18 procent preferencí. A opozice se začala bát. Přišli za mnou tehdy profesor Juraj Stern, rektor Ekonomické univerzity, ale i Béla Bugár, Mikuláš Dzurinda, prakticky celá opozice. Budaj se mě tehdy zeptal: „Rudo, a co tady ty děláš? Teď přijdeš, když už máme vyhráno? Chceš nám sebrat procenta?“ Odpověděl jsem: „Tak, jak jsem přišel, tak mohu i odejít, ale s jednou podmínkou. Stranu nezaložím, pokud mi všichni, co jste tady, podepíšete, že vyhrajete volby s 3/5 většinou, abychom mohli změnit ústavu na přímou volbu prezidenta.“ Zeptali se mě, jakou mají záruku, že nepůjdu s Mečiarem. Ujistil jsem je, že jít s Mečiarem by bylo mým největším životním omylem, a přislíbil jsem, že společně s Mečiarem nikdy nepůjdu. Na druhé straně jsem jim ale řekl, že pokud založím stranu, půjdu s opozicí a vyhrajeme volby s 3/5 většinou – a změníme ústavu, abychom mohli zavést přímou volbu prezidenta. To se nakonec i stalo.
15. a 29. května 1999 jste se stal v historicky první přímé volbě slovenským prezidentem. Získal jste téměř 1 728 000 hlasů v druhém kole a porazil jste Vladimíra Mečiara. Jaký jste tehdy měl pocit? Byla to pro vás satisfakce porazit Mečiara, jehož vládnutí zabrzdilo Slovensku vstup do NATO i EU?
Pro mě to byl důležitý krok i proto, že jsme jako opozice nejprve vyhráli parlamentní volby. Naše nová koalice však nedodržela dohodu, protože podle koaliční smlouvy jsem měl být jejím jediným kandidátem, ale kromě mě tam byl najednou i kandidát za Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), profesor Švec či Magda Vášáryová. Řekl jsem si, dobře, teď se opravdu ukáže, koho lidé chtějí. Je faktem, že to, o co nás žádala EU, aby maďarské strany byly ve vládě, to jsem prosadil právě já, ačkoli Dzurinda původně chtěl pouze trojkoalici bez Maďarů.
Jaká to byla satisfakce porazit Mečiara?
Chtěl jsem toho dosáhnout už i proto, že mi mnohokrát předtím ublížili. Takto jsem dostal satisfakci nejen od Košičanů, ale i od všech lidí na Slovensku. Tehdy už neplatilo - „stará struktura, nová struktura“. Kolik „nových struktur“ kandidovalo a neprošly? Bylo to objektivní. Jsem rád, že se prosadila přímá volba a že máme konečně přímo volené prezidenty, kteří nemusí nikomu sloužit – kromě občanů – za to, že je volí.
Psali jsme:
Pak přišlo smutné období v roce 2000, kdy jste měl vážné zdravotní problémy a pomohli vám až lékaři v Innsbrucku. Po jejich překonání jste se vrátil do úřadu a dokončil vaše pětileté volební období. Jak na to vzpomínáte?
Významnou roli tehdy sehráli manželé Havlovi, poslali pro mě své lékaře, poradili mi, zařídili věci, pomohli mé manželce, moje dcera tam jako lékařka také zařídila spoustu věcí. Zejména převoz do Innsbrucku byl velmi důležitý. Velmi mi pomohl zejména Václav Havel a jeho manželka Dagmar, operoval mě tentýž profesor, který rok předtím jeho. I na tom je vidět, že jsme byli s Václavem Havlem opravdu dobří přátelé.
Během vašeho prezidentování se Slovensko stalo členem NATO i EU, a to i vaší zásluhou. Do NATO jsme se dostali však až 5 let po Maďarsku, Polsku a Česku... Do EU jsme již vstupovali společně – až v roce 2004... Všechny zásluhy si tehdy přivlastnil Mikuláš Dzurinda jako premiér. Ale jaksi se pozapomnělo, že vy jste tehdy byl prezidentem, že váš podpis je pod oběma přístupovými dokumenty. Málokdo ví, že právě vy jste udělal tu největší diplomatickou práci. Je to tak?
Velmi důležité tehdy bylo zejména to, že jsem se nikde nemusel představovat, neboť už mě naši budoucí partneři z NATO i EU dobře znali z mé práce slovenského prezidenta. S panem Heinzem Fischerem jsem stále dobrý kamarád, to byl předseda Evropského parlamentu, dobře jsme se znali s Thomasem Klestilem, rakouským prezidentem, německý prezident Johannes Rau je můj osobní přítel - ten nám pomohl přejít přes ty nejtěžší kapitoly přes komisaře Güntera Verheugena, to už mohu dnes říci, ačkoli o detailech nebudu mluvit. Nemluvím teď o mých osobních přátelích z V4 - Arpádovi Göntzovi či o Aleksandru Kwaśniewskim. Měl jsem tedy jednu velkou výhodu v tom, že jsem nemusel jít klepat na žádné dveře. Oni mě znali, radili mi. Chtěl jsem mít dobrý vztah i s Vladimirem Putinem, neboť například modernizace stíhaček MIG-29 za deblokační peníze by se nikdy nevyřídila, kdybychom se na tom osobně nedohodli. Radil mi také Gerhard Schröder i Klestil, kteří mi před návštěvou Číny řekli: „Rudo, neotvírej lidská práva, teď tam všichni dělají byznys.“
Samozřejmě, dostal jsem za to, ale tehdy nám Čína otevřela brány pro velké obchody. Někdy je tedy lépe o některých věcech nemluvit. Nikdy jsem si nedělal žádné velké zásluhy, ale toto jsou všechno fakta.
Vaše názorové neshody s premiérem Mikulášem Dzurindou se po počátečním porozumění časem dost prohlubovaly. Jak se vám jako prezidentovi s premiérem spolupracovalo?
Musím říct, že v zahraniční politice jsme neměli rozpor, byli jsme jednotní. Mým cílem bylo tehdy obrušovat hrany mezi koalicí a opozicí. Ale když jsem začal například podporovat opozici ve věcech, kde měla pravdu, tak mě koalice nepochopila a prohlásila, že podporuji opozici. Když Miki (Dzurinda; pozn. aut.) začal prosazovat své lidi do různých funkcí, když jsem se dozvěděl, že tajná služba SIS mu dávala obsáhlejší zprávy než mně, přestože jsem byl nejvyšším velitelem ozbrojených sil ve státě, tehdy jsem se bránil a začal jsem to kritizovat. Určitě jsem nemohl podporovat privatizaci plynáren SPP, ani Slovenských elektráren a dalších strategických podniků. Dodnes jsem přesvědčen, že tehdy udělala koalice životní chybu. Ani Slovenskou spořitelnu jsme nemuseli privatizovat stejně jako telekomunikace. To byly všechno strategické podniky, které tehdy například ani Češi neprivatizovali. Mohli jsme se i tehdy jeden od druhého v tomto učit. Měli jsme v té době jednoho ministra financí (Ivan Mikloš; pozn. aut.), který prohlásil: „Stát je špatný hospodář.“ Špatně ale bylo podle mě to, jací lidé v těch státních podnicích byli a jak je vláda kontrolovala. Kdyby byl stát špatný hospodář, tak ani v Anglii, Francii či Německu by nebyly dodnes fungující státní podniky.
Jak s odstupem času hodnotíte svoje působení v politice? Byl jste předsedou slovenského parlamentu, velvyslancem v Kanadě, primátorem Košic i prezidentem státu. Co byste dnes udělal jinak a naopak, na co jste hrdý?
To je opravdu pouze teoretická otázka, protože znám svou povahu, jsem poměrně tvrdohlavý Kozoroh. A nyní mám říci, že bych jisté věci už tak nedělal? Že jsem se mohl dopustit některých chyb? Lituji, nikdo ale není bez chyb, tedy ani já. Možná jsem byl někdy až příliš tvrdý – i na jiné, i na sebe. Moje manželka mi říkala „Emil – Robot“ – to vyjadřovalo v podstatě všechno. Večer jsem přišel domů, chvíli jsem si odpočinul a už jsem byl ve svém světě zálib – psal jsem detektivky, stříhal filmy. To jsem ale já. Těžko bych na tom něco změnil. Nejvíc jsem si ale vážil těsně po sametové revoluci toho – a to bych určitě neměnil – když jsme byli s Milanem Čičem v rozhodujících funkcích předsedy parlamentu a premiéra, jak jsme to celé zvládli. Mohlo se to zde totiž klidně vyvíjet i jinak. Mohlo se zde i střílet, protože milice byly vyzbrojeny, Státní bezpečnost i vojsko byly připraveny. My dva jsme to ale všechno tlumili, protože jsme chtěli, aby byl přechod od starého režimu k novému klidný. Mám z toho tedy dobrý pocit, že jsme byli tehdy ve správný čas na správném místě.
Jak se vám během vaší prezidentury spolupracovalo s Václavem Havlem a později s Václavem Klausem jako s partnery z nejbližší země?
S prezidentem Václavem Havlem se mi spolupracovalo velmi dobře, často jsme se radili, měli jsme velmi podobné názory. Na mezinárodní jednání jsme chodili sehraní, hodnotím to jen a jen dobře. Byli jsme přátelé, byl u mě doma, já u něho, tykali jsme si, i s jeho manželkou Dagmar. Vážím si ho, v revolučních dobách krotil vášně proti mně, a když se přesvědčil, že nejsem žádná stará struktura, tak mi často vyjádřil i podporu. Nemůžu na něj vzpomínat ve zlém. Václav Klaus je trochu jiná postava. On je velmi svébytný, není vůbec hloupý, ale každý jsme nějaký. Pokud si něco umíní, nepustí to, bude to obhajovat do posledního dechu. V některých věcech jsme mohli rozhodovat i jinak, ale nemůžu si na něj stěžovat, i když jsme byli dost rozdílní. Například když jsme se setkali v Košicích, jako prezidenti V4, měli jsme společné komuniké a tehdy prohlásil: „Já jsem to tehdy sice podepsal, ale mám k tomu trochu jiný názor.“ Přesto si ho vážím, umí si budovat mezinárodní renomé, ačkoli v některých případech jsou jeho prohlášení rozporuplná, ale konzistentní. Je to jeho styl – na principu rozporů jde dopředu.
Jak hodnotíte Miloše Zemana a Andreje Kisku?
Nebudu je charakterizovat. Miloše Zemana znám a vážím si ho, ať o něm každý mluví, jak chce. On má někdy takové invektivy, které možná ani nejsou myšlené tak, jak vyznívají, ale je to moudrý člověk.
Dělal jsem s ním v Nadaci Michaila Gorbačova, společně jsme vystupovali v Maďarsku či v Itálii. Musím říct, že na něj vzpomínám jen v dobrém, je svébytný, sledoval jsem jeho kampaň a dokonce jsem ho v ní i podpořil. Někdy se možná zdá, že jde až příliš „za hranu“, do věcí, které by neměl možná hodnotit, ale podle mě si to může dovolit. Je třeba ho brát takového, jaký je. Rozhodně má mezinárodní autoritu, o čemž jsem se osobně přesvědčil. Je odvážný a je třeba si na něj jen zvyknout, proto si ho vážím. Andreje Kiska moc neznám, neumím ho proto podrobněji hodnotit. Myslím si, že dostal velkou šanci. Na jedné straně má výhodu v tom, že nebyl v politice, na druhé straně je to ale i nevýhoda, protože si musí nechat radit; a je rozdíl, pokud v politice mohu reagovat přímo jako již věci znalý politik, a jiné je, pokud reaguje s pomocí řady svých poradců. Časem se ale přece jen ukáže, zda se více přiklání napravo, nebo nalevo. Myslím si, že se to už i ukazuje. Vyšel totiž z podnikatelského prostředí. Osobně mu fandím, zvolili si ho lidé přímo a teď je to už jen na něm.
Pojďme k současnosti: Evropa se zmítá v obrovském problému přílivu uprchlíků. Kde podle vás vznikl tento problém? Kde je jeho podhoubí? Je na vině pouze Islámský stát?
Myslím si, že toto všechno jsou již jen následky. Všechno to podle mě začalo tím, že jsme se příliš míchali do arabského světa, přičemž jsme ho vůbec nepochopili dobře. Nebyli jsme připraveni do něj vstupovat a neměli jsme do něj jen tak vstoupit. Začalo to Irákem, když jsme věřili, že jsou tam chemické zbraně, ale ty se například dodnes nenašly. Pak to pokračovalo Libyí – nejprve se objímat s Kaddáfím, pak ho zabít. Podobně je to i se Sýrií. Tam jsem byl osobně, donesl jsem odtud i nějaké poselství, prostřednictvím ZDF bude zveřejněno, konkrétně ale zatím neprozradím, o co jde. Myslím, že jsme zašli příliš daleko. Následky ale neseme téměř výhradně my v Evropě. USA jsou daleko, své hranice si uzavřou; a jak tam někdo přijde, tak ho odtud i pošlou zpět. Ale to, co se děje v Evropě, je docela něco jiného. Jsme v tom nevinně; protože jsme však s USA spojenci, nemůžeme se z toho vyjmout; a že jsme to podporovali, nebylo šťastné. Mnohé země, které v minulosti šly příkladem ve vztahu k přistěhovalcům, jako jsou Velká Británie, Francie nebo Německo, přišly nyní na to, že zašly příliš daleko a měly to včas zastavit. Tedy více kontrolovat, více selektovat, zpřísnit výběr. Protože nyní mezi uprchlíky může být kdokoliv. Může tam být nakažený člověk, může tam být schovaný terorista, může to být kdokoliv. Myslím, že právem se bojíme. Líbí se mi například Viktor Orbán, jsme osobní přátelé, uznávám ho a pomáhám při zlepšování našich vztahů s Maďarskem. To málokdo ví, dost se spolu radíme a fandím mu. On v podstatě chrání Evropu. Totéž by měli učinit i Italové.
Kdo podle vás tedy vlastně utíká?
To se ptám i já. Jsou toto ti uprchlíci? Ti, kdo nejvíce potřebují pomoc? Jsou toto ti, kdo jsou nejvíce utlačováni? Kdo to kontroluje? Nebo jsou to ti, kdo mají peníze a podplácí převaděče? A vlastně ten poctivý člověk, kterého bychom tu možná i rádi přijali, ten zůstává doma. Přijdou sem tedy jen spekulanti, nebezpečné živly, samozřejmě čest výjimkám, možná i podnikatelé? Jenže jak je rozeznáme? Rozhodně to podle mě nejsou ti, kteří by pomoc nejvíce potřebovali. Ti by se určitě spíše asimilovali, neboť by si vážili, že dostali novou šanci na život. Vždyť se podívejte, jak se mnozí chovají, čeho jsou schopni. Kolik peněz mají s sebou... Toto nevyřeší žádné rozdělení kvót pro jednotlivé státy. Čím více si jich budeme rozdělovat, tím více jich sem přibude – a dospějeme nakonec k tomu, že každý z nás bude mít jednoho souseda uprchlíka.
Kvóty tedy nejsou řešením. Existuje i nějaké jiné?
To určitě není správné řešení, to je pouze rozmnožení problému; tím nabyde do větších rozměrů. Reference se totiž rychle šíří. Když ti, kdo ještě neutekli, se dozvědí, že jejich sousedé se nevrací zpět, tak ze svých zemí odejdou a jejich příliv k nám se ještě zvýší. Tam byl klid v tom arabském světě. Proč jim my chceme vnucovat naši demokracii, na kterou nejsou zvyklí? Ani Rusko nebylo připraveno. USA mají také své problémy, v 60. letech měly samy velké problémy s černochy. A my jsme byli kde? Zavádět silou principy „demokracie“ do arabského světa, kde je zcela jiná tradice a náboženství – tam je podhoubí uprchlíků.
Psali jsme:
Jak vnímáte současný konflikt a vývoj na Ukrajině? Existuje z této situace podle vás východisko a jaké? Vznikl tento konflikt jako důsledek událostí na Krymu, kvůli snaze Ukrajiny stát se členem NATO a EU, nebo jsou příčiny někde jinde?
Myslím, že skutečné příčiny jsou někde jinde. Současně také v tom, že se včas neřešily. Bylo třeba najít kompromis s Ruskem; a tlačit se s NATO na ruskou hranici nepovažuji za správné. Protože čím jsme víc na hraně, tím nebezpečnější požár může vzniknout.
A jakou roli sehrál Krym?
Myslím, že kdyby byli dali Krymu klid, kdyby si nechali platit dále za tu vojenskou základnu, na níž jsem kdysi byl ještě s prezidentem Leonidem Kučmou, Rusové by situaci byli udržovali. Víme z historie, jak to bylo – Nikita Chruščov dal dar v podobě Krymu Ukrajině. Ale ve skutečnosti nikdy nedal dar svobodné Ukrajině, ale sovětské Ukrajině ještě v době existence Sovětského svazu. Řekněme to tedy nahlas, že taková je pravda. Kdyby byla Ukrajina samostatná, nikdy by nebyl Krym její součástí. Rusové byli přece ochotni platit za vojenskou základnu. Dal bych tomu klid a nemuselo se to takto vystupňovat. I my jako členové NATO jsme neměli Ukrajinu tlačit do členství, ani se netlačit k ruské hranici. To vyvolává napětí, které pouze ohrožuje světový mír. Pokud se něco takového totiž začne, stačí, aby se tam našel nějaký nezodpovědný velitel a může být opravdu vážný problém.
Vy jste byl i v minulosti známý svým pozitivním vztahem k Ukrajině, zejména během prezidenství již zmíněného Leonida Kučmy. Kdy začal mít Kyjev problémy? Víme, že ekonomicky to tam už déle není dobré, politicky je nyní země prakticky paralyzována. Jaké východisko vidíte?
Nyní dochází na má slova a doceňuje se to, co jsem doceňoval už tehdy, když jsem Kučmu podporoval. Radil jsem mu tehdy orientovat se také trochu směrem k NATO i k EU. Kritizovali ho, že není demokrat, ačkoliv byl přímo zvoleným prezidentem a měl silný mandát voličů. Vyčítali mu tehdy i kauzu kolem Juščenka, která nebyla pravdivá. Kučma ale věděl jedno: Ukrajina nemůže spěchat do EU a do NATO a současně si udržet vztahy s Ruskem na jisté úrovni. To tehdy věděl i Putin a Kučmu respektoval. Když přijímali do NATO nás, bylo to v sobotu. V pondělí, o dva dny později, jsem měl letěl na Ukrajinu, a tam nás za vstup do NATO kritizovali ukrajinští novináři. Ptal jsem se ještě tehdy před odletem našeho velvyslance v USA Martina Bútora i amerického velvyslance na Slovensku Ronalda Weisera, zda mám na Ukrajinu letět. Radili mi tam jet, že je třeba s nimi pracovat. Novináři ať si říkají své. Že je potřeba budovat dobré sousedské vztahy, protože když se odizolujeme, nezíská tím nikdo.
Jak hodnotíte současnou politiku Ruska a speciální postavení Vladimira Putina v ní? Jednak směrem k Ukrajině a jednak směrem k Evropě a světu? Pro Slovensko i Česko je Rusko stále významným ekonomickým partnerem zejména v dodávkách ropy a zemního plynu. Stejně je tomu v případě EU. Jsou sankce vůči Rusku správné?
Myslím, že sankce nesplnily svůj účel. Putin si sankcemi pouze upevnil své postavení, přestože ekonomicky si Rusko určitě pohoršilo. My jsme ale jiné východisko, než se přidat k sankcím, neměli, neboť ani kvůli Ukrajině nezačneme válku. Ekonomicky jsme to uhráli, ale když se díváme na účinnost sankcí, nejsou adekvátní. Když teď vidím ničit potraviny – to už se jde opravdu do extrémů – a nakonec to celé svůj účel nesplní. Myslím si, že s Rusy je potřeba si sednout za jiný jednací stůl, neboť nelze hovořit o nějakém míru, dokud se nezastaví na Ukrajině krveprolití, tedy dokud se nevyřeší kritická situace zejména ve východní části Ukrajiny u hranic s Ruskem, a to co nejdříve. Stále se tam střílí, umírají tam desítky nevinných civilistů, jedna strana obviňuje druhou. Možná by měl přijít někdo třetí. Tak, aby i vlk byl sytý, i ovce aby zůstala celá. Obě strany jsou ješitné, ale musíme si uvědomit, že Putin je představitelem velmoci a my ji nesmíme odehnat do náruče Číny, ačkoli se právě toto už začíná rýsovat. Už dříve jsem upozorňoval , že zde hrozí spojení Číny s Ruskem. No a nevím, jestli chceme nové rozdělení světa, nové zbrojení s atomovými zbraněmi. Třeba proto hledat cesty, abychom ke spolupráci získali jak Čínu, tak Rusko. Třeba hledat řešení. Čas hraje nyní více pro nás než pro ně, jen musíme být trpěliví. Ti, kdo byli horliví a zavedli sankce ze dne na den, nepřinesli řešení. Rusko vždy bylo a zůstane světovým partnerem pro USA, pro Čínu, pro EU i pro jiné.
Může být cestou smíření mezi Ruskem, USA a EU i současná hrozba Islámského státu?
Islámský stát je v současnosti sjednocujícím, ale i rozdělujícím prvkem. Padají na nás důsledky, protože my jsme to celé způsobili tím, že jsme začali „pečovat“ o arabský svět. Zřejmě by nebyl dnes ani Islámský stát, kdyby nebylo Iráku, Libye, Sýrie nebo Jemenu. Vezměme si například Sýrii. My teď musíme přijmout uprchlíky ze Sýrie, neboť válka tam evidentně je. A je potřeba hledat řešení. A je tu opět i Rusko, které hraje důležitou roli, proto je nutné hledat kompromisy. Dnes chce každý „vyhrát“, ale nevyhrává ve skutečnosti nikdo. Když válka už jednou začala, tak lze vyhrát jednotlivé bitvy, ale nikdy ne celou válku. Jsou to všechno taktické bitvy, které chce vyhrávat jedna i druhá strana a navenek si takto přiklání na svou stranu veřejné mínění. Přišel ale čas přestat bojovat z pozice síly, třeba jednat a najít kompromisy. Když se tedy vrátím k Ukrajině, nutné je přestat tam střílet, najít kompromisy. Jsem přesvědčen, že východní Ukrajina zůstane nadále ukrajinská. Krym se už nevrátí, tím jsem si jist. Základem míru je nyní ale opravdu východní Ukrajina. Aby tam byly svobodné volby a aby se přestalo střílet, aby tam samozřejmě byla správa již s jinými pravomocemi než dosud.
Psali jsme:
_635696039218907986.JPG&id=73525)
Je podle vás správné, že EU zachraňuje Řecko? Je správné jeho setrvání nejen v eurozóně, ale také v EU? Co by mohl znamenat odchod Řecka z EU?
Řecko zašlo příliš daleko, ale dnes je situace taková, že nikoli politici, ale věřitelé rozhodují o jeho dalším osudu. A kdo jsou ti věřitelé? Z jakých zemí? Když toto víme, tak víme i to, kdo se koho tak zastává a proč. My jsme vedlejší hráči, ačkoli tam také máme své peníze, ale hlavní hráči jsou ve Francii, Německu či ve Velké Británii. Ekonomicky se to tam prakticky sesypalo. Aby se vrátili ke své měně, nebo aby zůstalo euro? Budou muset souhlasit s podmínkami, které jim EU určila. Kdyby Řecko vystoupilo z eurozóny, případně i z EU, bylo by to jen dočasné. Tak, či onak by se jednou vrátili, protože současný stav je pouze odrazem momentální politické situace. Slíbili v minulosti to, co neuměli splnit. K moci se tam dostaly síly, které to budou mít teď těžké, ale spolu s nimi hlavně obyčejní řečtí lidé.
Je podle vás EU v krizi? Lze zde totiž vidět i elitářské snahy některých zemí, zejména Francie, o vytvoření tzv. první a druhé ligy EU. Je to správné? Nemůže to ohrozit stabilitu EU?
Takové tendence byly i v minulosti; a určitě i budou v budoucnosti. Pokud se to oficiálně neprezentuje, tak neoficiálně to v EU takto působí a funguje. Ti silní budou vždy chtít mít vedoucí úlohu zejména v ekonomice. Německo, Francie a Velká Británie vždy byly nepsanými lídry. Navíc Britové chtějí nyní toto postavení využít i pro referendum o setrvání v EU, což si ale myslím, že neprojde. Britové měli vždy blíže k USA než k nám Evropanům, to je nepsané pravidlo, ale škoda by jich bylo. Na druhou stranu bychom ale my, menší země, měli mnohem blíže spolupracovat. Vždyť si vezměte takovou skupinu V4 – jaký je to potenciál. Už jsme byli tak blízko k velmi úzké spolupráci, a vždycky se najde něco, proč to nejde. Možná je to i obměnou politiků, ti noví pravděpodobně smýšlejí trochu jinak. V mezinárodním kontextu, například i ve V4, bychom neměli hledět na to, kdo ve kterém státě přišel zprava či zleva, tam by měla být směrem navenek jednota. Dnes je taková doba, že V4 má sílu a poměrně velké slovo pouze jako celek. Bohužel nevyužíváme to, protože se neumíme sjednotit.
Poměrně málo spolupracujeme s Poláky, kteří jsou velcí lobbisté, lídři V4, i ve světě mají jiné postavení než my. Je to chyba, že nevyužíváme jejich potenciál?
Když byl prezidentem Aleksander Kwasniewski, viděl jsem ho v akci u prezidentů Clintona či Bushe, viděl jsem, jaké má silné postavení a slovo. Všude ve světě ho akceptovali a brali vážně. Jednak proto, že byl perfektně jazykově vybaven, pak proto, že byl mimořádně inteligentní; a ačkoliv byl za minulého režimu za Jaruzelského ministrem sportu a mládeže, byl to jednoznačně dosud nejlepší polský prezident. On byl už tehdy takovým velkým advokátem Slovenska, pomáhal mi seznámit se s Bushem, Clintonem, se Schröderem. Nepopírám, že i Lech Walesa, jeho předchůdce, sehrál významnou roli při přechodu ze starého režimu k demokracii, ale z mezinárodního hlediska, když ho mám hodnotit jako státníka, tak Kwasniewski byl nejlepší. Měli bychom navázat na těch 5 let, kdy jsem s ním jako prezident měl možnost spolupracovat. I celá V4 by dnes byla jinde.
Mimořádně činorodý jste však kromě politiky už léta i jinak – fotograf, kameraman, dokumentarista, cestovatel, množství knih – prózy, detektivky, televizní scénáře, rozhlasové scénáře, jiná literární díla, cestopisy. Jak to všechno stíháte? (Brazílie, Kamčatka, Aljaška, Špicberky, Jižní pól...)
To jsou pro mě vysloveně koníčky, při nichž vlastně odpočívám. Zatím jsem vydal kolem 50 knih, od té doby, co nejsem prezidentem, tak jsem stihl vydat knihy z každé mé cesty, tedy o Islandu, Grónsku, o Severním pólu, o Brazílii dokonce 5 knih, vyšly i v portugalštině a angličtině, pak Aljaška, Kamčatka, Čukotka, Jižní pól. Nejnovější budu psát o Špicberkách, odkud jsem se před pár dny vrátil. Z každé této části světa jsou knihy i dokumentární filmy. Nevydělávám na tom, dávám to zdarma, nemám sponzora, knihy dávám do knihoven čili není to byznys, je to můj koníček. Byl jsem kdysi členem Svazu spisovatelů, Češi mě dokonce ocenili nejvíce, dvakrát jsem dostal Cenu Egona Erwina Kische, Cenu Miroslava Ivanova; toho si velmi vážím, neboť čeští spisovatelé mají přísná kritéria. Dostal jsem v roce 1990 také ocenění za rukopis Ultimátum jako za nejlepší prózu o událostech po listopadu 89 ve slovenské politice. Také jsem dostal Cenu Vojtěcha Zamarovského. To jsou pouze důkazy, že to nedělám nejhůř ani v tomto odlišném oboru. Detektivky už nepíšu, neboť ty mi zveřejňovaly v Praze ve vydavatelství Naše vojsko a v edici Magnet. Napsal jsem monografie o významných slovenských výtvarnících Fabínovi, Bubánovi, Zmetákovi, román o VSŽ s názvem Ve znamení zvonu. Cestopisy se mi píší trochu snadněji. Napsal jsem i divadelní hru Boccacius a několik inscenací. To vše jsou moje koníčky, které pěstuji v nočních hodinách.
Exkluzivní rozhovory Jozefa Hübela pro ParlamentníListy.cz:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jozef Hübel
