Jak jste vnímali po listopadu 89 skutečnost, že původně se měl stát prezidentem společného státu Alexander Dubček, ale nakonec se jím stal Václav Havel? Jak jste tehdy vnímali jednoho i druhého? Dubček byl pro vás v minulosti vzor...

Alexandera Dubčeka jsem si vždy vážil jako člověka i jako politika. Jedno je jisté – my jako SNR jsme na začátku roku 1990 nominovali za kandidáta na federálního prezidenta právě Alexandera Dubčeka. Tehdy jsem řekl: „My ho navrhujeme, ale prezidentem nebude.“ Na otázku proč, jsem odpověděl: „Mezinárodně je připravován Havel, to podceňujeme. A až se bude porovnávat, tak řeknou, že Dubček byl komunista, ale Havel seděl ve vězení.“ To v konečném důsledku mluvilo ve prospěch Havla. Věděl jsem, že se to otočí. Dubčekovi už pak nedali ani velký prostor se vyjadřovat. Na druhé straně si ale myslím, že to, co se stalo, bylo dobré, protože Havel jako člověk nebyl špatný, ačkoli byl v mnohém naivní. V jeho začátcích jsem se s ním setkával, velmi jsem si ho vážil, i jsem mu v mnohém poradil. Takže vzpomínám na něj jen v dobrém, neboť se politicky vyvíjel. Například, když přijel do Bratislavy už jako prezident, tak se mě ptal, kam se má postavit, protože nikdo mu o tom nic neřekl. Tehdy ho měli rádi i Slováci, osobně jsem měl vůči němu úctu, nakonec on i s manželkou Dagmar mě zachránili, když jsem měl vážné zdravotní komplikace.

Ale přece jen, neměl být Alexander Dubček později alespoň slovenským prezidentem?