Pane doktore, kdybyste měl rok 2025 shrnout jednou větou – je česká společnost po politickém zlomu klidnější, nebo jen unavenější?

Na skutečný politický zlom si ještě musíme počkat, ale mám pocit, že změnou v obsazení Sněmovny část společnosti, zdaleka přitom nejde jen o skalní fanoušky hnutí ANO či SPD, získala určitou naději na alespoň minimální pozitivní změnu, na alespoň minimální návrat k rozumu.

Hodně se mluvilo o „novém začátku“. Vidíte kolem sebe spíš úlevu, nebo rezignaci lidí, kteří už nemají chuť se znovu přít?

Copak se lidi v České republice někdy skutečně přeli? Mám pocit, že jsme společnost mlčící většiny, která si vždycky počká, jak to venku dopadne. Berlínská zeď padla 9. 11. 1989 a nám trvalo do pověstného 17. listopadu dalších osm dnů, abychom vůbec naznačili odpor k něčemu, co už evidentně neexistovalo. Během covidové pandemie jsem měl to štěstí, že jsem potkal mnoho lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří si, stejně jako já, uvědomili, že jsou ohroženy základy svobodné společnosti, kteří sdíleli podobné základní hodnoty, jako já, a hlavně byli připraveni s tím něco dělat. Pokud se ptáte na tyto lidi, tak podle mě žádnou velkou úlevu necítí. A nerezignovali. Přeci jen – máme své životy a své děti, pro které jsme dělali, děláme a budeme dělat vše. To, že obecně je spousta lidí sobeckých, neschopných sebereflexe, že často svádějí vinu za svůj život na druhé a mají pocit, že jim někdo něco dluží, to je pravda. Ale to byla pravda vždy. A bude i dál.