Pane doktore, kdybyste měl rok 2025 shrnout jednou větou – je česká společnost po politickém zlomu klidnější, nebo jen unavenější?
Na skutečný politický zlom si ještě musíme počkat, ale mám pocit, že změnou v obsazení Sněmovny část společnosti, zdaleka přitom nejde jen o skalní fanoušky hnutí ANO či SPD, získala určitou naději na alespoň minimální pozitivní změnu, na alespoň minimální návrat k rozumu.
Hodně se mluvilo o „novém začátku“. Vidíte kolem sebe spíš úlevu, nebo rezignaci lidí, kteří už nemají chuť se znovu přít?
Copak se lidi v České republice někdy skutečně přeli? Mám pocit, že jsme společnost mlčící většiny, která si vždycky počká, jak to venku dopadne. Berlínská zeď padla 9. 11. 1989 a nám trvalo do pověstného 17. listopadu dalších osm dnů, abychom vůbec naznačili odpor k něčemu, co už evidentně neexistovalo. Během covidové pandemie jsem měl to štěstí, že jsem potkal mnoho lidí, kteří jsou odborníky ve svém oboru, kteří si, stejně jako já, uvědomili, že jsou ohroženy základy svobodné společnosti, kteří sdíleli podobné základní hodnoty, jako já, a hlavně byli připraveni s tím něco dělat. Pokud se ptáte na tyto lidi, tak podle mě žádnou velkou úlevu necítí. A nerezignovali. Přeci jen – máme své životy a své děti, pro které jsme dělali, děláme a budeme dělat vše. To, že obecně je spousta lidí sobeckých, neschopných sebereflexe, že často svádějí vinu za svůj život na druhé a mají pocit, že jim někdo něco dluží, to je pravda. Ale to byla pravda vždy. A bude i dál.
Fotogalerie: - Zasedání vlády
Volby opět jasně rozdělily vítěze a poražené. Umíme ještě brát porážku jako normální součást demokracie, nebo má dnes každá prohra tendenci být vydávána za ohrožení státu?
Politici i média nám volby prezentují jako souboj dobra se zlem, jako zápas Sparty proti Baníku. A v takové situaci, pochopitelně, nelze brát porážku na lehkou váhu. Za mnohem větší problém považuji ale ono nálepkování „ohrožením státu“. To je označení, které se posledních několik let bere na velmi lehkou váhu. Ohrožení bezpečnosti země je velice závažná věc. I základní ústavní předpisy v případě podobných hrozeb umožňují do jisté míry omezovat lidská práva a naše svobody. Proto bych byl rád, kdybychom pojem bezpečnostních hrozeb nedevalvovali. Protože dnes někteří novináři, politici i aktivisté pod takové hrozby řadí i zpochybňování vědeckých autorit, kritiku vlády nebo politiky Evropské unie. To pak vede ke snahám omezovat vládu práva, omezovat svobodu projevu a další práva a svobody člověka, abych tak řekl, „jménem civilizace“.
Kdo podle Vás nese hlavní odpovědnost za napětí po volbách – politici, média, nebo společnost, která si zvykla fungovat v permanentním konfliktu?
Za vnitřní napětí si nese odpovědnost každý z nás. Je pravda, že algoritmy sociálních sítí i online médií jsou založeny na provokaci, na šíření negativních postojů a urážek. Tím získávají větší pozornost, vyšší počet interakcí, jako jsou lajky či komentáře, a tím i vyšší výnosy z reklamy. Je pravda, že politici sociální sítě až absurdně nadužívají v honbě za povrchní popularitou. Byl bych ale rád, kdybychom se přestali vymlouvat na něco nebo někoho zvenčí. Za svůj život, za své pocity a za své štěstí si neseme odpovědnost především každý sám. Pokud budeme méně sledovat sociální sítě a hlavně méně podléhat provokacím, které na nich nacházíme, pokud budeme sami aktivně hledat smír a nečekat, až nám někdo ustoupí, uleví se nám. A hlavně – vrátí se nám to. My, lidé, konflikty nepotřebujeme. Pro politiky, média a sociální sítě jsou naopak konflikty živnou půdou.
Psali jsme:
V posledních letech se často sahalo na svobodu projevu ve jménu „vyššího dobra“. Přinesl rok 2025 skutečnou změnu, nebo jen jemnější slovník?
Evropská unie tlačí na kontrolu informací, které se dostávají mezi lidi, evidentně usiluje o omezování svobody projevu a práva na informace. Má k tomu v podstatě neomezené prostředky, jimiž financuje různá mezinárodní i vnitrostátní uskupení, která ji podporují a do jisté míry i chrání. Výsledek prezidentských voleb v USA tento trend snad trochu omezil. Protože Spojené státy už nejsou v tak jednoznačné, nekritické shodě s úředníky EU a s politickou reprezentací největších evropských ekonomik. Bohužel, to je spíš dobrá zpráva pro Američany. Nakolik se to dotkne Evropy, to teprve uvidíme. Ale, jak už jsem řekl dříve, pojmy jako bezpečnostní rizika, hybridní hrozby, dezinformace se staly a zůstávají nebezpečnými nástroji v boji proti demokracii a právům a svobodám člověka. Změnu v roce 2025 opravdu necítím, minimálně ne změnu k lepšímu.
U debat o Chat Control jste upozorňoval, že se z dobrého úmyslu může stát plošné sledování. Má dnes podle Vás běžný člověk ještě reálné právo na soukromí, nebo už je to spíš teoretický pojem?
Máte důvěru v novou vládu Andreje Babiše?Anketa
Silné emoce vyvolává debata o České televizi a koncesionářských poplatcích. Je strach z jejich zrušení podle Vás oprávněný, nebo jde spíš o obavu ze ztráty vlivu?
Strach ze zrušení současného systému televizních a rozhlasových poplatků je naprosto důvodný. Protože pokud k němu dojde, ztratí vedení těchto médií téměř nekritickou kontrolu nad jejich hospodařením. Bude-li uvedená média financovat stát, bude mít také právo na dohled nad využíváním veřejných prostředků. Naprosto chápu, že se takové představě někteří lidé uvnitř i mimo veřejnoprávní média děsí. S otázkou objektivity, nestrannosti, nezávislosti či vyváženosti zpravodajství, publicistiky, s otázkou kvality vlastní tvorby apod. to ale nemá naprosto žádnou souvislost. Zásadní je, že otázka financování veřejnoprávních médií je jen jednou z mnoha dalších otázek. Že ČT, ČRo i ČTK potřebují komplexní reformu. Té musí předcházet odborná diskuse nejen mediálních odborníků, lidí se zkušenostmi z tvorby, vzdělávání a kultury, ale i ekonomů a právníků. A první, na co by měl takový krizový tým hledat odpovědi, jsou dvě otázky – potřebujeme vůbec v dnešní době veřejnoprávní média? A pokud ano, k čemu? Teprve pak má smysl bavit se dál. Dílčí reformy jsou jen kosmetickou úpravou. Tím neříkám, že třeba i jen malá změna k lepšímu by nebyla dobrá. Jen tvrdím, že nemá smysl rozdmýchávat bouře v médiích a na sociálních sítích o tématu financování médií, když nemáme naprosto vůbec žádnou představu, co bychom od nich vlastně očekávali.
Zastánci veřejnoprávních médií varují před jejich politickým ovládnutím. Nemáme ale už dnes opačný problém – že se část veřejné služby uzavírá kritice a vydává svůj pohled za jediný legitimní?
Veřejnoprávní média byla z velké míry již dávno zprivatizována. Šéfy redakcí, moderátory, vedením různých divizí a podobně. Asi nejlépe je to vidět na publicistice České televize. Ta už dávno nerespektuje základní pravidla kodexu ČT. Hosté jsou do pořadů vybíráni tak, aby podporovali názory moderátorů. Pokud někdo vyjádří jiný, než prosazovaný, názor, je za to řádně okřiknut a dehonestován. Nemusím k tomu dělat příliš složitý právní rozbor. Postačí, když připomenu ustanovení paragrafu 2 odstavec 2 písmena a) zákona o ČT, který mezi hlavní úkoly televize řadí „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů...“, a článek 5.11 kodexu ČT, kde je doslova uvedeno, že „redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“. Opravdu je u nás někdo, kdo upřímně věří, že ČT a její zaměstnanci tyto povinnosti plní?
Psali jsme:
Často se mluví o rozdělení společnosti na elity a „obyčejné lidi“. Je to reálný střet zájmů, nebo spíš pohodlná nálepka, která brání skutečné debatě?
Podle mě v každém živém společenství existuje jakási šedá hmota a tzv. elity, které to společenství táhnou vpřed. Jenže to je přirozený proces. Jakmile někdo sám sebe označí za elitu nebo se považuje za jejího člena, nastává problém. Takový člověk totiž v první řadě prokazuje ztrátu respektu k druhým, neschopnost sebereflexe a kritického myšlení. A někdo takový do elity skutečně nepatří. Navíc, dnes jsou tyto „elity“ snadno vytvářeny mediálními odborníky, peněžními prostředky neziskových organizací i státu a Evropské unie, médii a sociálními sítěmi. Mám pocit, že každý druhý politik je dnes lídrem, každý novinář je nositelem té správné pravdy. Nevidím nic špatného na tom, že někdo se o veřejné věci zajímá víc, někdo méně. Že někdo umí argumentovat, někdo ne. Že někomu nechybí selský rozum, někomu ano. Že někdo víc čte a někdo číst skoro neumí. Ale v tom, že si někteří přivlastnili pravdu, právo rozhodovat o tom, co je správné a co ne. A mají pocit, že jim to dává právo zasahovat do životů ostatních, poučovat je, regulovat jejich činy, myšlenky a projevy. Dřív nám hodnoty utvářela a pomáhala udržet náboženská jednota. Pak jednota, řekněme, společensko-kulturní. Nyní nás už nic z toho nespojuje. A tak nám hodnoty vytvářejí noví věrozvěstové. Bohužel, většinou ani ne proto, že by těmto hodnotám věřili, ale proto, že jim udržují kontakt s veřejnými prostředky, přístup k dotacím a přístup k moci.
Do této atmosféry vstupuje i mladá generace. Viděli jsme například protesty středoškoláků proti některým novým ministrům, zejména z řad Motoristů v oblasti životního prostředí. Jsou podle Vás tyto akce projevem zdravé občanské angažovanosti, nebo spíš snahou být „in“ u témat, která jsou často podávána velmi černobíle?
Podle mě se to nevylučuje. Sám jsem jako mladý bojoval za určité ideály a dělám to vlastně dodnes. Považoval jsem to a dodnes považuji za zdravý projev názoru a nepopírám, že bylo i příjemné spojovat se touto formou s lidmi, kteří sdílí podobné ideje. Určitá povrchnost do toho, zejména v mládí, patří. Problém je v tom, že dnes mladí lidé podobným způsobem vlastně jen podporují vládní politiku a politiku Evropské unie. Není v tom nic moc osobitého, není v tom žádná revolta, není v tom žádný náboj. Jsou to často akce, které si studenti sami nevymyslí, jen je k tomu někdo vyprovokuje. Je to často jen hra na občanskou angažovanost. Hra, které zneužívají různí podivní politici a různé neziskové organizace. Na druhou stranu, jako rodič budu radši, když moje děti budou někde venku demonstrovat s ostatními za věci, jimž skutečně, třeba i naivně, věří, než aby seděly u TikToku a žily životy svých online avatarů. Budu radši, když se budou hádat o politice u kofoly a následně i u piva, než aby seděly doma samy a pod anonymními profily urážely ostatní.
Fotogalerie: - Druhé Macinkovo ministerstvo
Když se podíváte na fungování práva v roce 2025: měl se podle Vás obyčejný člověk o právní stát opřít, nebo se mu raději vyhýbat?
Jako právník jsem vždy dával přednost dohodě před soudním sporem. A platí to dodnes. Pokud bych se omezil na to nejdůležitější, a tím je ochrana základních práv a svobod, pak doporučuji nespoléhat na fungování právního státu. Ústavní soud se dlouhodobě vyhýbá řešení mnoha případů zásahu do ústavních práv člověka s tím, že obrovskou část ústavních stížností odmítá jako neopodstatněnou. Často s argumentem, že do ústavního práva stěžovatele zasaženo sice bylo, ale jen „trochu“. To je naprosto absurdní logika, kterou tento garant ústavnosti zpochybňuje svou smysluplnost. Není možné, aby lidé neměli možnost chránit se proti zásahu do svých ústavních práv. Obecně se obávám, že reprezentanti soudní moci v mnoha případech podlehli pocitu určité nadřazenosti, že ztratili respekt ke své profesi a že místo toho, aby důsledně uplatňovali platné právo, vnášejí do řízení své osobní hodnoty a postoje, své politické názory. Myslím si, že ochrana soudní moci, jak je zaručena Listinou základních práv a svobod v článku 36, si zasluhuje důkladnou revizi.
A úplně na závěr – kdyby měl český právní stát projít skutečnou zatěžkávací zkouškou, věříte víc zákonům a institucím, nebo zdravému rozumu lidí, kteří už mají pocit, že „tohle všechno už tu jednou bylo“?
Věřím zejména sám sobě a lidem kolem sebe. Jak můžu věřit zdravému rozumu lidí, když to byli právě lidé, kdo nehnul brvou, když tu vlády zavíraly školy, znemožnily dětem setkávat se s ostatními, sportovat nebo se věnovat jiným koníčkům? S obrovskými dlouhodobými a možná i trvalými dopady do jejich psychiky. A jak můžu věřit institucím, které tyto zrůdnosti dlouhodobě udržovaly při životě? Jako právník věřím v právo. Protože právo je jedinou konstantou demokratického právního státu. A budu i nadále usilovat o to, aby se Česká republika k vládě práva a zákona vrátila. Abychom opustili ten nový model kolektivizace vědomí, morálky a pravdy, coby nejvyšší moci. Základem svobodné společnosti je Listina základních práv a svobod a zákony, které jsou s ní v souladu. Je potřeba se k nim vrátit. Bez nesmyslných dezinterpretací a deformací jejich obsahu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Pocítili jste v roce 2025 nějakou formu omezení svobody slova?
