Farage zdědí Británii v rozkladu. Janina z Londýna o krizi, migraci a Ukrajině

Sledujeme v průzkumech nárůst preferencí strany Reform UK Nigela Farage. Česká média, která ho označovala za extremistu a spojence Václava Klause, o tom spíše mlčí. Co čeští občané nevědí?

Nigel Farage byl dvacet let europoslanec a celou tu dobu se snažil o jediné – vyvést svou zemi z Evropského společenství, později z Evropské unie. Jak on sám říká – smáli se mu, šikanovali ho na půdě Evropského parlamentu a nakonec se mu podařilo dostat Británii z Unie a vybojoval brexit. Pak odešel do politického důchodu a předal štafetu Borisi Johnsonovi a konzervativcům. Nadšení trvalo ale krátce, doslova pár měsíců, konzervativci skvěle rozdané karty od lidí z voleb v roce 2019 rozházeli a příležitosti, které jim brexit dával, nevyužili, naopak jejich voliči došli k závěru, že ho doslova zpackali a zahodili veškerá esa.

A tak jim za to před dvěma roky vztekle vystavili účet a poslali je do opozice i za cenu následné vlády levicově liberální Labour party. Už v té době ale byli zdiskreditované téměř veškeré špičky konzervativců a ve společnosti zavládla poptávka po konzervativní straně s politiky, kterým lidé mohou věřit.

A Nigel Farage se tedy vrátil na politickou scénu?

Ano, lidé si ho doslova vyžádali. Díky němu raketově vzrostly preference Reform UK (Reformní strany), což je ta stejná Brexit party, kterou založil během doby, kdy Británie odcházela z Unie, ale obě velké strany byly vůči brexitu nevyhraněné a lidé chtěli monotematickou stranu, která by ho jasně prosadila.

Nigelovi se podařilo dostat stranu na třetí příčku ve velmi krátkém čase. Většinový volební systém ale přeje tradičním velkým stranám, tak lidé udělali kompromis ve volbě Labour party, s níž jsou nyní velice nespokojeni. Nigel Farage se dostal do sněmovny spolu s dalšími čtyřmi spolustraníky – a to přesto, že byli třetí – v tom je zrádnost většinového systému.

On sám zářil jako sluníčko v den, kdy přísahal na anglikánskou bibli. Sloužil sice své zemi dvacet let, ale v Bruselu jako europoslanec instituce, kterou nenáviděl. A teď najednou mohl být členem parlamentu doma. Bylo vidět, jak je dojat v momentě, kdy skládal přísahu poslance. Stále mám ten obraz před očima.

Nigel Farage je velkým obdivovatelem Václava Klause už od Lisabonské smlouvy. Britové a celá Evropa tenkrát sledovala způsob, jakým se Václav Klaus a lidé kolem něj u nás snažili oddálit její podpis. Ta byla totiž podle euroskeptiků posledním hřebíčkem do rakve původní EU, která byla původně míněna podle konceptu panevropy pro Evropany – lidi, a ne pro jejich byrokraty.

Byli jsme tehdy poslední na řadě s jejím podpisem. Tehdejší britský premiér David Cameron dokonce ve svých pamětech píše, že sázel na Václava Klause, že kdyby dokázal podpis oddálit ještě o pár měsíců déle, tak by se mu snad podařilo přesvědčit mezitím ještě další konzervativce, aby se pokusili zvrátit svůj postoj a začít reformu v Unii. Nepodařilo se.

Zajímavé je, že podpis Lisabonské smlouvy byl zřejmě klíčovým momentem, který změnil Evropskou unii tak, že v řadě zemí, a především v Británii, pomalu, ale jistě začaly růst hlasy proti ní daleko více než na protest po podpisu Maastrichtské dohody. Myslím, že tenkrát se „zadělalo“ na referendum o brexitu, které pak následovalo za dalších cca sedm let. Takže zlé jazyky tvrdí, že za brexit tak trochu může Václav Klaus. Ale pro něj to je vlastně kompliment.

Z toho, jak jsem zrekonstruovala obstrukce kolem podpisu Lisabonské smlouvy u nás, tak Václav Klaus to už déle zdržovat nemohl, šel až na dřeň. Mirek Topolánek ji ještě jako premiér v rezignaci rychle protlačil. Prezident ji pak podepsal v posledním možném termínu. Tohle Britům vysvětluji už mnoho let a oni to chápou.

K Nigelu Farageovi, Václavu Klausovi a dalším bych jen chtěla dodat, že si dnes už asi neuvědomujeme, jak těžké bylo být euroskeptikem v té době. Dnes je to jiné. K již existujícím euroskeptickým a reformním frakcím vznikli nedávno navíc ještě Patrioti pro Evropu jako další evropská frakce a americká vládnoucí administrativa je plně podporuje. Mnoho evropských voličů, kteří dříve byli středoví a maximálně jen lehce euroskeptičtí, je dnes již euroskeptických velmi.

Být dnes patriotem a euroskeptikem je moderní a jdete s trendem. Za doby Nigela Farage a Václava Klause to bylo něco unikátního, a jak říkáte, až podivínského. Bylo jich jen pár a všichni po nich šli. Když mluvil Václav Klaus v Evropském parlamentu, tak začali europoslanci na prostest ve velkém odcházet.

A víte co? Přesně tento projev pak pouštěli na jednom ze sjezdů Brexit party (dnes Reform UK), kam pozvali Václava Klause v roce 2019. On tam přišel a měl velké ovace ve stoje.

Já se to dozvěděla asi den poté, prý to bylo neplánované. Brexitáři, s nimiž jsem v té době točila, mi říkali – byl tam váš bývalý prezident, musíš být pyšná, že máte takového hrdinu. A v Česku to vůbec neproběhlo tiskem. Žádným… Tak jsem alespoň stáhla jejich záznam, střihla a dala na svůj YouTube kanál a blog Janina z Londýna, který jsem začala rok předtím dělat právě proto, že jsem nemohla uvěřit tomu, jak česká média informují o brexitu jednostranně a líčí brexitáře jako bandu fašistů a xenofobů, kteří jsou tak hloupí, že chtějí odejít z Unie kvůli křivým banánům a červenému autobusu s nápisem, že po brexitu zůstane Britům víc peněz ve zdravotnictví. To byla nakonec pravda, ale paradoxně proto, že krátce po brexitu nastala pandemie a opravdu do zdravotnictví musely jít obrovské peníze…

Zkrátka, byla to tehdy velká odvaha být patriotem a euroskeptikem. U nás bych vyzdvihla ještě třeba exeuroposlance Petra Macha, který spolu s Nigelem Faragem bojoval v Bruselu v naprosté menšině podivínů, či Jana Zahradila, který byl v umírněnější euroskeptické reformní frakci, či nezařazenou Janu Bobošíkovou. A vidíte, dnes došlo na jejich slova. Nigel Farage a další nebyli blázni, ale vizionáři. A jejich doba je tu. Právě teď.

A co se týče toho, co čeští občané nevědí, tak se obávám, že toho nevědí mnoho, protože mainstreamové zahraniční zpravodajství je v Česku velmi selektivní a některá témata tu spadají do jakési až ukázkově školní spirály mlčení. Stabilně vzrůstající preference Nigela Farage a jeho Reform UK, která vznikla z Brexit party, do tohoto ranku neinformovanosti spadají. Myslím, že až budou za tři roky v Británii parlamentní volby, tak to bude ve většině českých médií vypadat jako tryzna za Hillary, jak se přezdívalo vysílání České televize poté, co byl poprvé zvolen Donald Trump prezidentem v roce 2016, kdy takový výsledek voleb redaktoři tohoto veřejnoprávního média vůbec nečekali a měli připravené materiály automaticky s Hillary jako s prezidentkou. Ukázka jejich profesionality. Další komplikované téma, kterému se nedává mnoho prostoru pro vyváženou diskusi, je například dění v Pásmu Gazy.

Právě ty odchody významných členů Konzervativní strany k Farageovi mohou působit zajímavě. Je Konzervativní strana mrtvá a „krysy opouštějí potápějící se loď“?

Ano, je mrtvá. Ale nevím, jestli bych byla tak přísná s krysami opouštějícími potápějící se loď. Ti, kteří odcházejí, jsou většinou politici z konzervativní probrexitové frakce strany, která se formovala kolem Borise Johnsona. Tito lidé se snažili ve straně udržet tento směr a do poslední chvíle doufali i z nostalgie, že stranu nebudou muset opustit, že se dá zachránit.

Podporovatelé brexitu jim nejen dali tehdy v těch opulentních volbách bianko šek dovést brexit do zdárného konce, ale dokonce počítali s tím, že dostat zemi do konsolidovaného stavu bude trvat pár let, odhady byly cca pět let, kdy budou následovat těžké roky, nebude to snadné a ekonomika poklesne, ale během té doby se země dá znovu do pořádku a pak bude fungovat suverénně, samostatně. Jenže to se nestalo, naopak, země vplula do hlubin nečekané krize.

Jedním z nepředpokládaných překážek byla pandemie. Vláda chvíli odolávala, pak se ale začala chovat levicově a rozdávat štědré covidové dotace na všechny strany – stejný scénář podobně, jako se to dělo v kontinentální Evropě – inface, protože peníze, které rozdáte lidem, si samozřejmě zase nějak musíte vzít zpět.

Dále konzervativci zklamali v tom, že naprosto nezvládli migraci. Pravda je, že jim do toho házeli vidle liberálové, kteří přišli na řadu triků, jak dostat migranty do země legálně. Přijde mi, že to byla taková jejich pomsta za brexit, který nechtěli.

Jak tenhle „šprajc“ liberálů vypadal v praxi?

Tak například: univerzity, které kvůli ukončování a seškrtávání dotací z unijních fondů – Erasmu a podobně – přicházely o evropské studenty a jejich peníze, začaly dělat masivní kampaň v asijských zemích, kam dávaly víza, a často se pak jaksi přivíraly oči nad tím, že studenti přijeli i s rodinami, pak si v Británii vzpomněli, že vlastně se v rodné zemi necítí bezpečně, a když jim vízum končilo, požádali všichni o azyl. Začalo se tomu pak říkat akademický byznys s vízy. Velmi proti němu bojoval tehdejší ministr pro migraci Robert Jendrick. Ale proti univerzitám ovládaným liberálními demokraty a labouristy nezmohl skoro nic. Mimochodem, on byl jedním z těch, kteří do poslední chvíle zůstali ve straně a nedávno teprve přešli do Reform UK.

A když se ještě vrátím k těm přechodům konzervativců do Refrom UK, je nutné zmínit velmi důležitý moment, kdy nejdéle a také nejvíce očekávanou posilou strany se stala nedávno Suella Bravermanová, velice oblíbená konzervativní politička, bývalá ministryně vnitra, která ač sama pochází z rodiny indických migrantů, často bránila anglické patrioty víc než její rodilí Angličané, spolustraníci. Sama čelila obrovskému tlaku ve straně, dokonce až určité šikaně ze strany bývalého premiéra Rishiho Sunaka. Ona je nesmírně cenným aktivem v konzervativní politice. Když se mě někdo zeptal, kdy poznám, že Reform UK je připravena na to, oslovit i zbytek konzervativních voličů, aby s ní přešli k Reform UK, a Nigela Farage tak pasovat s jistotou téměř 90procentní do pozice příštího britského premiéra, tak jsem říkala, že to bude moment, kdy Suella přejde od konzervativců k Reform UK. A to se stalo cca před týdnem. Myslím, že teď už bych si s klidem vsadila na to, jak dopadnou příští volby – i když jsou až za cca tři roky.

Nigela Farage někteří čeští podcasteři – i pravicoví – považují za „tlučhubu“, který nebude schopen dodat Británii žádný „výkon“ a nebude schopen řídit zemi. Jeví se vám tak?

Je vůbec vtipné, že nějaký podcaster, který je sám už z podstaty své činnosti tlučhuba, neboť podcast je o mluvení, a tedy tlučhubování, někoho z něčeho takového stejného obviňuje. Navíc je absurdní mluvit o „výkonu“ ve spojitosti se zemí, která má dnes 101 % státní dluh k HDP, z čehož vyplývá, že každá penny, kterou tady lidé vydělají, jde na splátku dluhu, a to ještě nemluvíme o jeho obsluze, tedy úrocích. Já se vůbec divím, že ta země ještě funguje. Myslím, že v Česku si nedokážou lidé vůbec představit, o jaký průšvih v Británii jde…

Vždyť už současná levicová vláda se chová jako pravicová, konsoliduje státní finance, jak to jen jde, zvýšila šíleně daně, sesekala dávky. V metropoli i v celé Británii je neutěšená bytová krize. Před pár dny se z Londýna odstěhoval herec Tom Cruise zpátky do Ameriky, když v luxusní, velmi ostře hlídané čtvrti v jeho domě dole vykradli ozbrojení lupiči výlohu za bílého dne. Ve městě jsou zóny, kdy je doporučováno vůbec nevytahovat mobil, ukradnou vám ho z ruky. Lidé nemají peníze, bují zločinnost, spousta ilegálních migrantů se nezačlenila a živí se pácháním kriminality. Londýn začíná podle některých pamětníků připomínat New York osmdesátých let. Mně to láme srdce, ale už s předstihem jsem si vyhodnotila zdejší situaci, jako to o něco později udělal Tom Cruise, a po jedenácti letech jsem také zahájila odsun zpět do vlasti.

Tím chci říct, že v Británii se už snad nic zkazit nedá. A i kdyby, tak Nigel Farage a jeho strana mají obrovské štěstí, že jsou v opozici a celých pět let nyní mohou pomalu růst. Počet členů strany už překonal nedávno dokonce i největší a zemi vedoucí Labour party. Postupně získávají zajímavé osobnosti a esa, učí se z opozice a připravují se na vedení země. Je na nich vidět, jak se postupně profesionalizují.

Kdysi jsem si říkala, že je skvělé mít Nigela Farage jako bojovníka, který něco vybojuje, a pak Borise Johnsona, který je spíš ten lídr, a ten to pak bude rozvíjet, udržovat a dostávat zemi na další level. A hleďme, jak jsem se spletla. Takže na tuto otázku, zdali je Nigel Farage připraven vést Británii, odpovídám: ano, je přesně v té fázi procesu, v jaké má být, a za ty tři roky, kdy k tomu dozraje doba, bude přesně připraven vést Británii.

To, že ta země bude tu dobu už v troskách, zmiňovat nechci, je to příliš smutné a příliš realistické. Takže pokud by mu to někdo chtěl závidět, tak opravdu nemusí. V horší pozici je teď snad jen Kemi Badenochová, která dostala v troskách stranu konzervativců, s níž už se v tuhle chvíli dá dělat jen velmi málo po odchodu většiny zajímavých osobností a ztracené důvěře konzervativních voličů.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Práce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.

Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Článek obsahuje štítky

Británie , Václav Klaus , Nigel Farage , Jane Frank , Janina z Londýna