Tomáš Sokol pro PL: Za bolševika bylo líp? Takového člověka neznám. Lůza v rádiovkách a s puškami roku 48

17.11.2020 4:44

LISTOPAD 89 A COVID Svobodu bychom neměli brát jako úplnou samozřejmost a její cenu bychom si měli pořád připomínat. Polistopadový ministr vnitra, pedagog Vysoké školy CEVRO Institut a jeden z nejznámějších advokátů, Tomáš Sokol, tvrdí, že bychom si ji dokonce měli hlídat. Nyní jsme se ale dostali do jakési dimenze, v níž sice zákony říkají, co se nesmí, ale vykladači politické korektnosti to vědí lépe, a to má být určující. A tak se přepisují texty knih, písní, házejí se do vody nebo srážejí sochy, neboť jsou shledány politicky nekorektními. Zkuste říct nahlas, mimo uzavřenou komunitu prověřených osob, ostřejší vtip, vrhne se na vás nejbližší strážce korektnosti.

Tomáš Sokol pro PL: Za bolševika bylo líp? Takového člověka neznám. Lůza v rádiovkách a s puškami roku 48
Foto: Hans Štembera
Popisek: Advokát Tomáš Sokol
reklama

V čem bude kvůli tomu, co zažíváme a čemu čelíme, letošní 17. listopad jiný než všechny ty dosavadní po roce 1989? Bude mít v této atmosféře na 17. listopad vůbec někdo pomyšlení, nebo si naopak více uvědomíme cenu svobody, kterou už přes třicet let vnímáme jako samozřejmost?

Anketa

Chcete, aby Pavel Novotný byl na kandidátce ODS pro volby do Poslanecké sněmovny?

14%
86%
hlasovalo: 13622 lidí

Začnu odzadu. Svobodu bychom nikdy neměli brát jako úplnou samozřejmost a její cenu bychom si pořád měli připomínat. Dokonce bychom si svobodu měli hlídat. Vzpomeňme těch, co si v únoru 1948 mysleli, že hrají jen takovou parlamentní hru, takové škatule, hýbejte se, protože demokracii, tedy základní rámec svobod, jim přece nikdo nemůže vzít. A najednou jim po ulicích dupala lůza v rádiovkách s puškami a na 40 let bylo po svobodě. Já vím, dnes je jiná doba, převrat v gottwaldovském stylu by neprošel nikomu, ale stejně. Když něco mám a má to cenu, musím si to hlídat. A svoboda cenu má. Karanténa s dočasnými omezeními je jen taková drobná ochutnávka nesvobody, něco jako choroba, která dočasně brání nemocnému v normálním životě. 17. listopad je symbol, připomínka události, která odstartovala jiné události, a v jejich souhrnu se bolševici museli pakovat. No možná jen poněkud popojít, ale i tak. Nastalo svobodno. To je nesrovnatelné, a i když teď musím být v devět večer doma a nesmím do hospody, pořád mám mozek a schopnost vnímat kontext. Není žádný důvod, proč si i v karanténě nepřipomenout 17. listopad. Což se pochopitelně týká těch, kteří si mají co připomenout a chtějí si připomenout.

Máme nynější stav a s tím související omezení svobody a volnosti brát jako něco, s čím je třeba se smířit, nebo by bylo namístě se proti zákazům a omezením ohradit a ozvat, jak se to děje při demonstracích jinde ve světě?

Nynější stav, míníte-li soustavu rozličných omezení a zákazů, byl nastolen na základě svobodně přijatých zákonů a vládou, jež vzešla ze svobodných voleb. Takže ty zákazy musím dodržovat. Což ale neznamená povinné vnitřní smíření a zákaz nesouhlasit. A dokonce mohu, jak se též hojně děje, žádat soud, aby přezkoumal, zda jednotlivá omezení jsou v souladu se zákonem, o který se opírají. Případně s ústavou. Do doby, než soud případně nějaké nařízení zruší, je ale musím respektovat. Presumpce jejich správnosti je jedním z pilířů státu. Opak, tedy občanská neposlušnost, pokud by se měla stát hromadnou, by znamenal jeho závažnou destabilizaci. Takto nahlíženo mi demonstrace proti zákazům připadají poněkud iracionální. Já sám mám pochybnosti o důvodnosti a smyslu některých omezujících opatření, ale nedokážu odborně posoudit, co už není důvodné a co ještě důvodné je, tak raději mlčím.

Dnes připomínaný listopad 1989 je brán tak, že skoro celý národ stál při sobě a radoval se z toho, že komunistický režim definitivně padá. Jak jsme ale obstáli v tomto roce, kdy jedni kritizují druhé, že jsou nezodpovědní, ignorují omezení a ohrožují rizikové skupiny, zatímco druzí ta opatření považují za zbytečná a obtěžující?

Pravda, většinově jsme stáli při sobě, pokud jde o nechuť k dalšímu panování komunistů, ale současně i s dost různými představami, co bude dál. Mně třeba stačilo, že půdou do háje bolševici, někdo se kochal představou, že si otevře řeznictví nebo mu vrátí barák, co ukradli komunisti dědečkovi, a jiný zase snil o cestování do ciziny. A asi bylo dost těch, kteří si představovali, že vypukne jakási všeobecná idyla, všichni se budeme mít rádi, nikdo nebude krást ani jinak zlobit, no prostě ráj na zemi. Což se samozřejmě nestalo a mnohé to dodnes frustruje.

Hádat jsme se začali tak zhruba v polovině roku 1990 a od té doby nám to vydrželo, byť důvody se mění. Ono lidstvo je obecně dost svárlivé. To, že jedni kritizují druhé, je vcelku normální ve společnosti, je-li svobodná a smí-li se kritizovat. Covid je výjimečný problém, nečekaný, a tudíž na něj nikdo nebyl připraven, takže o to spíš jsou reakce různé. Kromě toho se na covid také umírá, byť naštěstí ne tak hromadně, jak to vypadalo někdy v březnu nebo dubnu letošního roku. Takže lze chápat, že někteří se bojí a kritizují jiné, kteří se podle nich nechovají dost zodpovědně. Díky absenci jakékoliv předchozí zkušenosti existují jen teorie o adekvátní reakci na takovouto epidemii, a tak se logicky ozývá řada těch, kterým z řady důvodů přijatá opatření připadají nepřiměřená a zejména se obávají, že způsobí více škody než užitku. I to je naprosto legitimní a racionální obava a možná právě díky střetu těch opatrných s těmi méně opatrnými, přičemž obě skupiny se ze svého úhlu pohledu chovají odpovědně a zcela určitě bona fide, vycházejí řešení, která budou odborníci ještě léta analyzovat a hádat se o jejich vhodnost. Pročež bych neřekl, že jsme zrovna v tomto roce obstáli nějak zvlášť špatně.

Co soudíte o obavách – především ekonomů –, že cena, kterou platíme za boj s covidem, je příliš vysoká a připraví nás o všechno, čeho jsme za třicet let dosáhli? Jak dialog o boji s epidemií ve společnosti chápat? A jak chápat jeho mezigenerační rozměr?

Rozhodně si nemyslím, že by nám hrozila ztráta všeho, čeho jsme za třicet let dosáhli. Úroveň, na kterou jsme se dopracovali, jak životní, tak třeba i pokud jde o právní kulturu, ale i v mnoha jiných směrech, asi lze ztratit. Ale musela by tomu předcházet dosti značná katastrofa, což tedy epidemie koronaviru rozhodně není ani náhodou. Zcela určitě dojde k ekonomickému poklesu, ale v tomto směru si netroufám odhadovat, jak bude rozsáhlý a po jak dlouhou dobu budou jeho následky odstraňovány. I zde se názory poměrně dost liší, když samozřejmě, pokud jde o problémy s covidem, zřetelně ještě nejsme na jejich konci.

Nevím, jestli současně vedený dialog má nějaký mezigenerační rozměr, zaslechl jsem cosi o koronageneračním střetu, ale nezažil ho. Registruji veřejná vystoupení,která mám za chytrá, jiná mi připadají hloupá a o některých si neumím udělat závěr. S tím a s citátem Jana Wericha „Každý starý blbec byl jednou mladý blbec“ si vystačím.

Máte jako advokát zkušenosti s tím, že lidé vnímají nynější českou společnost jako „spravedlivou“ nebo alespoň „spravedlivější“, než byla ta do roku 1989?

Odpověď na tuto otázku by možná dal spíše politolog nebo sociolog, ovšem asi by k tomu potřeboval nějaký rozsáhlejší průzkum veřejného mínění. Já mohu jen doufat, že si lidé uvědomují, co všechno jsme získali. Rozhodně jsem nezaregistroval klienta anebo prostě vůbec někoho, kdo by tvrdil, že za bolševika to bylo lepší. Případně spravedlivější. Nejspíš tací budou, ale moc jich zřetelně není.

Podle spisovatele Ondřeje Neffa je dnes demokracie stranického typu v obrovském ohrožení po celém světě a absolutní nebezpečí vidí v ideologiích pod praporem svobody, lidských práv a šíleně ušlechtilých myšlenek. Hrozí demokracii, jak jsme ji znali, opravdu konec v důsledku progresivismu, který je sice založen na myšlence pokroku a tolerance, ale spočívá i v potlačování „nevhodných“ a „nekorektních“ myšlenek, projevů, a dokonce kulturních děl?

Demokracie jako systém vlády či správy státu je vždy ohrožena. Někdy víc, někdy míň, ale pořád existují, existovaly a zřejmě budou existovat skupiny těch, kteří by chtěli nějaké jiné uspořádání. Nebo sice demokracii, ale tak nějak jinou. Jako třeba komunisté, kteří tvrdili, že máme demokracii, ale socialistickou. Což je oxymóron. Demokracie se svým systémem občanských svobod dává dost prostoru i svým nepřátelům. Souhlasím s panem Neffem, že demokracii ohrožují i ideologie obecně se hlásící k obraně lidských práv a k prosazování šíleně ušlechtilých myšlenek, ale nebral bych to jako absolutní nebezpečí. Jde o nebezpečí, které je v demokracii takříkajíc vrozené, prostě proto, že její součástí je svoboda slova a její součástí zase propagace politických idejí. Když – tuším – v roce 1907 pochodovali v Čechách dělníci s transparenty, jimiž se domáhali rovného a přímého volebního práva – pravda, jen pro muže – a lacinějšího piva, byl to zcela jasný a srozumitelný politický program, se kterým se dalo stejně srozumitelně souhlasit, nebo nesouhlasit.

Pokud ovšem někdo kráčí pod praporem, do něhož je vetkáno „Nic než spravedlnost“, těžko odhadnout, kam kráčí a co zamýšlí. Demonstrovat pod heslem, že na životě černého záleží, může, ale nemusí být deklarace toho, že na životě bílého nezáleží. Ale i kdyby tam byly zmíněny obě barvy nebo vůbec všechny barvy kůže, co ji lidé na zemi mají, pořád by to nic nevypovídalo o tom, co si demonstrující vlastně přejí a jak toho chtějí dosáhnout. Hlasatelé univerzálních hesel a ideologií nejsou ničím novým v dějinách. Pokud bychom nechtěli opustit české země, tak co si třeba vzpomínám, už husité měli krásná hesla o Bohu a vůbec, ovšem vypalovali v jejich jménu kláštery, vraždili jejich obyvatele a nejen je. A když už u nás nebylo moc koho zamordovat, vymysleli si rejsy, aby si i sousedé ty myšlenky taky užili. Ovšem i s tím pleněním.

Vrátím se k tomu potlačování „nevhodných“ a „nekorektních“ myšlenek a projevů. Tohle vás neděsí?

Potlačování takzvaně nekorektních myšlenek, zatím pravda jen, jsou-li veřejně vyjádřeny, je nepěkný jev naší doby. I když naší? Moc se tímhle problémem nezabývám, ale pokud vím, třeba text písně Old Man River (psáno též Ol’ Man River), kterou krásně nazpíval třeba Paul Robeson, prošel první úpravou ve jménu politické korektnosti už v roce 1936. Tehdy místo textu „Niggers all work on the Mississippi, Nigers all work while white folks play“ byli nekorektní „niggers“ nahrazeni zjevně vhodnějšími „darknes“. Ovšem ani to dlouho nevydrželo, takže později se prosadila ještě korektnější verze, podle níž, zatímco si bílí hrají, na Mississippi pracuje plno lidí. Další změny neznám, ale určitě nějaké budou.

Což byla ovšem jen velmi nevinná hříčka. Aktuálně je boj proti nekorektním myšlenkám, respektive jejich projevům, trochu o dost jiná káva. Na jedné straně máme zákony, které sice jsou minimem morálky, ale také mají být a někdy i jsou exaktním vyjádřením toho, co se nesmí. Na straně druhé se dostáváme do jakési jiné dimenze, v níž sice zákony říkají, co se nesmí, ale vykladači politické korektnosti to vědí lépe, a to má být určující. Jako bychom se vraceli do dob, kdy se to, co je správné, vyhlašovalo z kazatelny. A tak se přepisují texty knih, písní, a nakonec se házejí do vody nebo srážejí sochy, neboť jsou shledány politicky nekorektní. Čímž nemyslím sochu maršála Koněva, o jehož korektnosti mám pochybnosti odjakživa. Navíc jeho socha nebyla instalována ze svobodné vůle obyvatel komunity, v jejímž rámci ji komunisté ztopořili. Mám na mysli sochy, které si jedni postavili a jejich prapotomci teď cítí nutkavou potřebu napravit politickou nekorektnost svých dědů a pradědů. Nejde ale jen o sochy a knihy. Zkuste říct nahlas, mimo uzavřenou komunitu prověřených osob, ostřejší vtip. Hned se na vás vrhne nejbližší strážce korektnosti.

Zaznívá také varování, že nám ubývají občanské svobody, a to nejen primárně kvůli boji s covidem. Především na internetu a sociálních sítích rostou zásahy mnohými označované za tvrdou cenzuru. Sociální sítě blokují i účty politikům a dalším vlivným osobnostem. O čem to vypovídá? Nenastal čas, aby to státy začaly řešit?

Nedomnívám se, že nám reálně ubývá občanské svobody. Různým způsobem permutují formy či možnosti, jak ji realizovat. Když jsem začínal učit iGovernment, připomínal jsem citát rockerského blouda J. P. Barlowa, který tvrdil, že kyberprostor je sídlo mysli a vlády průmyslových světů tam nemají co dělat. Pochopitelně mají. Stejně jako si nemůžete nechat v deníku vytisknout inzerát, v němž dáte na vědomí své vroucí přání, aby váš soused bídně zhynul, tak už není tak jednoduché něco takového zveřejnit na internetu. I když je pořád spousta možností. Pokud se držíte alespoň přibližně běžných lidských konvencí, nikdo vás omezovat nebude, a pokud se jich držet nechcete, a přesto toužíte něco břeskného sdělit lidstvu, prostě si založíte vlastní webovou stránku, a už to jede. To, co někteří označují za tvrdou cenzuru, je prostě jen reakce provozovatelů webů, portálů či sociálních sítí na nejrůznější žaloby či přímo zákonná omezení, která je činí odpovědnými za to, co se u nich píše. Podobným omezením jsou ale vydavatelé papírových médií podřízeni už léta a nikdo se tomu nediví ani neprotestuje.

Řekl bych, je dobré si připomenout citát soudce Olivera Wendella, podle kterého „ani ta nejpřísnější ochrana svobody slova by neměla chránit muže, který začne nepravdivě volat ‚hoří‘ v divadle, a způsobí tím paniku“. Že svoboda slova opravdu není absolutní, se lze dočíst i v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze tuto svobodu omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Úplně stejně se to píše v čl. 10 mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Státy zatím řeší právě bezbřehé využívání toho, co někteří považují za svobodu slova a čím na internetu urážejí a ubližují druhým, ale více dělat nemohou a není k tomu ani důvod. Prosazovat zákony i na internetu možné je, byť též obtížné. Ale nutit soukromého provozovatele, aby otiskl, co nechce, prostě nejde.

Oslavy výročí 17. listopadu 1989 se letos vzhledem k okolnostem uskuteční jen v komorním duchu. Budou nám ta tisícová shromáždění a připomínkové akce chybět, nebo se tento památný den stejně stal v posledních letech jen jakýmsi festivalem prázdných frází a povinností a pro většinu obyvatel už velký význam nemá?

Na otázku, zda nám budou chybět tisícová shromáždění a připomínkové akce k 17. listopadu, si každý musí odpovědět sám. Někomu ano, protože to považuje za nezbytný kolorit, někomu ne, protože mu prostě postačí, aby si zavzpomínal v duchu, takže každý podle svého. Podobné akce odjakživa vábily i rozličné tlučhuby, tedy producenty prázdných frází. Tomu nejde zabránit a je jednodušší si na to zvyknout. Alespoň pak oceníme každého, kdo umí promluvit jinak. Jaký význam má 17. listopad pro většinu obyvatel, nedokážu posoudit, ale byl bych rád, kdyby si lidé uvědomovali, že ne zrovna 17. listopad, ale to, že padl komunistický režim, má pro jejich život obrovský význam.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jiří Hroník

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Migranta do každé rodiny!“ Babiš a Piráti. Soudem rozdmýchané téma. Jak to může skončit? Cyril Svoboda tuší

17:50 „Migranta do každé rodiny!“ Babiš a Piráti. Soudem rozdmýchané téma. Jak to může skončit? Cyril Svoboda tuší

Čeští politici využívají téma migrace a islamismu, protože o něm mohou říci téměř cokoliv. Čechům to…