V čem bude kvůli tomu, co zažíváme a čemu čelíme, letošní 17. listopad jiný než všechny ty dosavadní po roce 1989? Bude mít v této atmosféře na 17. listopad vůbec někdo pomyšlení, nebo si naopak více uvědomíme cenu svobody, kterou už přes třicet let vnímáme jako samozřejmost?

Začnu odzadu. Svobodu bychom nikdy neměli brát jako úplnou samozřejmost a její cenu bychom si pořád měli připomínat. Dokonce bychom si svobodu měli hlídat. Vzpomeňme těch, co si v únoru 1948 mysleli, že hrají jen takovou parlamentní hru, takové škatule, hýbejte se, protože demokracii, tedy základní rámec svobod, jim přece nikdo nemůže vzít. A najednou jim po ulicích dupala lůza v rádiovkách s puškami a na 40 let bylo po svobodě. Já vím, dnes je jiná doba, převrat v gottwaldovském stylu by neprošel nikomu, ale stejně. Když něco mám a má to cenu, musím si to hlídat. A svoboda cenu má. Karanténa s dočasnými omezeními je jen taková drobná ochutnávka nesvobody, něco jako choroba, která dočasně brání nemocnému v normálním životě. 17. listopad je symbol, připomínka události, která odstartovala jiné události, a v jejich souhrnu se bolševici museli pakovat. No možná jen poněkud popojít, ale i tak. Nastalo svobodno. To je nesrovnatelné, a i když teď musím být v devět večer doma a nesmím do hospody, pořád mám mozek a schopnost vnímat kontext. Není žádný důvod, proč si i v karanténě nepřipomenout 17. listopad. Což se pochopitelně týká těch, kteří si mají co připomenout a chtějí si připomenout.

Máme nynější stav a s tím související omezení svobody a volnosti brát jako něco, s čím je třeba se smířit, nebo by bylo namístě se proti zákazům a omezením ohradit a ozvat, jak se to děje při demonstracích jinde ve světě?