Dopravní Boeing 777 společnosti Malaysia Airlines, který směřoval z Amsterodamu do Kuala-Lumpuru (let MH17) se zřítil 17. července 2014 v Doněcké oblasti. Zahynulo všech 283 pasažérů a 15 členů posádky. Tolik suchá fakta. Včera se objevila dlouho očekávaná zpráva o kriminálním vyšetřování této katastrofy. Mezinárodní tým jako jejího viníka v podstatě označil Rusko, které mělo dodat ukrajinským separatistům protiletadlový systém BUK, jímž byl Boeing 777 sestřelen. Jak se na tuto katastrofu nyní, s odstupem dvou let, vlastně díváte? Obsahuje druhá zpráva o letu MH17 něco zásadně nového? A proč se hovoří o „kriminálním vyšetřování“?

Na úvod bych rád připomněl, že se jedná již o druhou komisi zřízenou ke katastrofě letu MH17. Ta první (alespoň deklarativně) pracovala podle mezinárodně uznávaných a závazných postupů ICAO (International Civil Aviation Organization, neboli Mezinárodní organizace pro civilní letectví) vycházejících ze znění Chicagské úmluvy o mezinárodním civilním letectví z roku 1944. Její působení bylo oficiálně završeno prezentací závěrečné zprávy dne 13. 10. 2015.

Už činnost první komise vykazovala řadu zvláštností oproti standardním postupům. Podle již zmíněné Chicagské úmluvy jsou jedinými autoritami pro šetření leteckých nehod a incidentů nikoliv komise, ale specializované národní úřady nebo autority, které si vytvářejí komise specialistů jako pomocný orgán. V tomto případě naopak komise, jmenovaná holandskou vládou, využívala věcně odpovědnou nizozemskou Národní leteckou laboratoř jako vedlejší zdroj informací, které navíc utajovala, aby nebylo možné zjistit jejich zdroje.

Jediným cílem národní autority musí být podle již zmíněných dokumentů nestranné odborné zjišťování příčin letecké nehody a stanovení účinných preventivních opatření k zamezení jejího opakování. Nikoliv tedy přisouzení viny nebo odpovědnosti za zavinění konkrétní osobě nebo osobám. To se v tomto případě nedělo, protože komise i laboratoř se zabývaly téměř výhradně stanovováním typu rakety, kterou byl Boeing 777 sestřelen, kdo byl jejím „původcem“ a místem jejího odpálení, ne tím, proč a jak se letoun ocitl mimo stanovenou letovou trasu nad místem bojů, kam zmizely záznamy komunikace mezi ukrajinskými dispečery a letounem, nebo tím, kam se vlastně poděli samotní dispečeři, kteří ten den s letounem před jeho sestřelením komunikovali.

Právě nevysvětlená přítomnost Boeingu 777 v daném prostoru v okamžiku sestřelu je přitom klíčovým faktorem katastrofy. V době jeho sestřelení byl kromě toho už druhý den (údajně sabotáží) vyřazen z provozu civilní radar řízení letového provozu nad Donbasem. Ukrajina zde vlastně řídila letový provoz „naslepo“, aniž by situaci jakkoliv řešila. Tyto informace se však v původní zprávě buď vůbec neobjevily, nebo byly zmíněny jen okrajově.

Podle standardů a doporučených postupů k odbornému zjišťování příčin leteckých nehod, přijatých ICAO v dubnu 1951 jako Příloha 13 Chicagské úmluvy, by hlavním vyšetřovatelem této letecké nehody měla být Ukrajina, na jejímž území k ní došlo. Ta využila svého práva delegovat šetření nehody, ale přesunula ho nelogicky na Holandsko. Odtud sice pocházela většina obětí, ale z hlediska mezinárodně-právních předpisů nepatřilo mezi státy, zainteresované na nehodě jako výrobce, projektant, provozovatel nebo stát, kde bylo letadlo zapsáno do rejstříku. Kromě toho nebylo k vyšetřování příčin nehody vůbec přizváno Rusko, přestože spadalo do kategorie států, které podle zmíněné přílohy „mohou k letecké nehodě poskytnout důležité informace“.