V Paříži se přemnožily krysy. A nejen to. Macronovi tleskali podplacení fanoušci řízení přes mobily, svědčí krajan z Francie

Nové kometě francouzské politiky prezidentu Emmanuelovi Macronovi značně klesla popularita. Čím to je?

Současný pokles popularity není ničím překvapivým. Nesmíme zapomenout, že Macron vyhrál v prvním kole s 8,6 miliony hlasů. Druhá Le Penová měla o pouhý milion hlasů méně. Takže těch 8,6 milionů je reálný počet voličů, kteří si ho vybrali jako svého kandidáta číslo jedna. Z toho velká část voličů se rozhoduje jen na základě marketingu. A ten měl Macron opravdu špičkový. Na jeho mítincích působili placení podporovatelé, kteří na pokyn daný přes smartphony tleskali nebo provolávali Macronovo jméno. Nevýhodou takto získaných voličů je jejich nestálost a to, že se rozhodují podle současných trendů. A jelikož Macron nepřinesl, a ani nemohl, žádné okamžité řešení jejich ekonomické situace, rychle se od něj zase odvrátili. Druhé vysvětlení pak spočívá v tom, že role francouzského prezidenta má svůj historický model v postavách francouzských králů. Prezident má vždy velký potenciál sjednotit lid. Sám jsem znal Pařížany, kteří volili v prvním kole Mélenchona a pak šli do Louvru slavit vítězství prezidenta Macrona. Macron měl velký potenciál také napravo, protože francouzská pravice velmi tíhne k prezidentovi s autoritou, který se umí rychle rozhodovat. Nástup do funkce se Macronovi velmi vydařil. Francie byla na politickém výsluní. Macron se setkal během chvíle s Putinem, Merkelovou, Trumpem a mnoha dalšími světovými politiky. Takže dva měsíce se zdálo, že Francie je zase uprostřed dění. Ale i tento efekt pominul. Místo reálných změn Macron sází na komunikaci a na svůj bezchybný mediální obraz. Otázkou je, zda se mu povede nastartovat francouzskou ekonomiku v příštích měsících tak, aby to pocítili běžní občané. Pokud ne, jeho popularita bude dál klesat.

Nehrozí Macronovi, že dopadne jako jeho předchůce Hollande, jehož popularita dostoupila do závratných nížin?

Předem nelze vyloučit nic. Macron je podstatně jiný než Hollande. Hollande byl přese všechno pořád typický socialista zatížený ideologií a velkým stranickým aparátem. Macron má proti němu mnohem větší pole působnosti. Mně osobně Macron spíš připomíná bývalého italského premiéra Mattea Renziho, který byl taky velmi mladý a hezký a měl snahu provést liberální reformy. A skončil hůře než Hollande. Hollande si v klidu užívá svůj štědrý prezidentský důchod. Navíc si občas dovolí poškádlit Macrona nějakou dobrou radou, což je samo o sobě absurdní. Zajímavé bude spíše sledovat osud Macronovy strany En marche, kterou už teď provází mnoho skandálů. Ty plynou jednak z osobních selhání nezkušených poslanců, ale jsou i systémové – některé stranické buňky si stěžují na autoritativní řízení vedení strany, její nejasný status a cíle. Vidím reálnou možnost, že se celé hnutí spíše daleko rychleji rozpadne, než že by Macron kvůli své nepopularitě odstoupil.

Ve svém nedávném komentáři píšete, že „Francie v posledních letech vyniká tím, že namísto řešení skutečných problémů, jako je nezaměstnanost, stěhování firem na východ, rostoucí potíže s migrací, vytváří nové problémy, které nikoho netlačí“. Je to tím, že závažné problémy, vámi výše vyjmenované, neumějí politici vyřešit, a tak odvádějí pozornost „řešením“ těch nepodstatných?

To je dlouhodobá strategie posledních francouzských prezidentů. Sarkozy měl ministryni spravedlnosti Rachidu Datiovou, Hollande měl taktéž ministryni spravedlnosti Christiane Taubirovou a vedle toho také školství Najat Vallaud-Belkacemovou (ještě předtím byla ministryní za práva žen). Všechny tyto osoby, a čirou náhodou ženy, se neustále staraly o mediální rozruch. Důsledkem tohoto informativního šumu je jednak zdání, že vláda neustále pracuje, čímž následně v tomto šumu zanikají skutečná a důležitá rozhodnutí. Není náhodou, že francouzský spisovatel Guy Debord popsal západní společnost jako tzv. société de spectacle, a to již v roce 1967 (česky vyšlo pod názvem Společnost spektáklu roku 2007). To je společnost, kde se lidé chtějí pouze dívat a přitom se bavit.
Macron tuto ideu dovedl k dokonalosti. Jednak svojí hyperaktivitou a také tím, že do ministerského křesla přivedl Marlène Schiappovou, mimochodem i krásnou ženu, která každým svým prohlášením na sociálních sítích plní stránky a hlavy lidí. Kromě toho týdeník L’Express přišel s tím, že napsala celou řadu erotických románů. Ministryně to ani nevyvrátila a ani nepotvrdila. Dokážete si představit, jaká je to potrava pro politický bulvár? Autorka, která píše o tématech, jako jestli slušné dívky polykají? No, a do toho máte nevyřešený problém s rostoucí nezaměstnaností, se stále klesající životní úrovní běžných Francouzů, kdy mladá generace nedoufá, že se bude mít lépe než předchozí. Dále je tu rostoucí zadlužení jak státu, tak měst i regionů, úpadek školství atd. Těch problémů je nespočetně a spousta je jich viditelných. Čtenáři, kteří letos navštívili Paříž, si možná všimli, že se přemnožili krysy a potkani a obtěžují lidi za bílého dne. Přijde mi to jako takový symbolický problém dnešní doby. Takže těch problémů je všude spousta.

Francie čelí opakovaným teroristickým útokům islámských radikálů. Což je z mého pohledu z dálky ten největší problém. Cítí se Francouzi bezpečně ve své zemi? Věří ve zlepšení tohoto stavu? Nebo už rezignovali a berou to jako nepříjemnou realitu?

Problém bezpečnosti jsem v předchozí otázce, kde jsem jmenoval současné problémy, schválně přeskočil. To proto, že se jedná o komplexní problém, který vyžaduje komplexní náhled na věc. Bohužel je v této rovině spousta dezinformací a zjednodušujících pohledů, které slouží planým debatám, které se nikam neposouvají. Ukázkovým příkladem je otázka, jestli jsou všichni muslimové teroristé... Dovolím si tedy dvě poznámky k bezpečnosti, snad originální.
Kdo se jen trochu zabýval politickou filozofií, a to hlavně moderní, zjistil, že základní funkcí státu je zajistit bezpečnost občanů, a to tak, aby společnost nepodléhala právu silnějšího. To, že se banalizuje situace okolo bezpečnosti, jen dokládá, že současná krize je hlavně krizí smyslu věcí, v našem případě smyslu toho, co je vlastně stát. Řešení současného problému musí projít obnovením smyslu toho, co vlastně stát je a jaký je jeho smysl. Navíc tato otázka je v Evropě velmi komplikovaná, protože kdo odpovídá za bezpečnost občanů? Jednotlivé státy nebo regiony nebo města nebo Evropská unie jako celek? Pokud se neshodneme v odpovědích na tyto jednoduché otázky, bezpečnost se nezlepší.
Druhá poznámka se týká pojmu bezpečnosti jako takové. Často čtu následující argument: strach z terorismu je přehnaný, neboť počet obětí terorismu v Evropě je mnohem menší než počet obětí nehod na silnici v tom a tom státě. Vidíte a taky nechceme zakázat auta. Tento cynismus mě pravidelně vytáčí, protože ztráta jen jediného lidského života je zbytečná tragédie. Jistě, matematická pravděpodobnost toho, že Francouz zahyne při teroristickém útoku, je stále malá. Naštěstí. Ale bezpečnost lidského života není jediným druhem bezpečnosti. Francouzský politolog Laurent Bouvet mluví o tzv. kulturní nejistotě nebo také o kulturním nebezpečí (insécurité culturelle). Tento pocit nebezpečí nelze vysvětlit pouze zhoršující se ekonomickou situací, jak rádi vysvětlují levicoví ideologové. Bouvet říká o kulturní nejistotě toto: „Rodilí Francouzi ji zakoušejí proto, že se cítí být ohroženi migranty nebo muslimy ve svém životním stylu či ve svém způsobu prožívaní národní identity.“ Nejedná se o bezprostřední ohrožení na životě, ale o to, že se původní obyvatelé ve své zemi necítí doma a musejí své tradiční zvyky neustále podřizovat nově příchozím. Tento pocit kulturního ohrožení bude růst a ti Francouzi, kteří nad ním dnes zavírají oči, se jednoho dne budou muset s tímto fenoménem vyrovnat. Nejde se před ním schovat tak, jako se lze ukrýt před teroristickými útoky tím, že se člověk přestěhuje do klidnější čtvrti nebo malého města. Odstranit pocit kulturního ohrožení mi přijde mnohem těžší než bojovat proti teroristům.

Roste kriminalita? Má to souvislost s migrací? Jaký podíl na ní mají přistěhovalci a jejich potomci? Dá se to doložit statistickými čísly?

Žádné takové statistky nejsou. Jen jejich pouhá existence by byla trestným činem. Francouzský zákon zakazuje shromažďovat údaje na základě etnické sounáležitosti nebo náboženství. Francouzský spisovatel Renault Camus, který přišel s termínem „velké nahrazení“ popisující fenomén nahrazení národa za pomoci imigrace, upozorňuje, že je těžké vůbec vyčíslit, kolik je ve Francii migrantů. Jeden z důvodů je právě naturalizace. Jakmile migrant získá francouzské občanství, už je ve všech statistikách brán jako Francouz. Jenomže to neznamená, že se taky Francouzem cítí. Počet opravdových Francouzů, nebo, jak se ve francouzštině říká, Francouzů od kořene, je statisticky nezjistitelný. Určitý trend indikují jména novorozeňat. Přední místa v tomto žebříčku jsou vyhrazena neevropským jménům.
Statistika neexistuje, ale člověk se může sám jednoduše přesvědčit na vlastní oči, kde je problém. Jedním z okresů s velkou kriminalitou je okres číslo 93 Saint Denis, což je severní předměstí Paříže. Na sociálních sítích obyvatelé tohoto okrsku velmi rádi sami o sobě sebevědomě prohlašují, že okres 93 není Evropa. To je viditelné hned na nádraží, kde vás překvapí množství prodejců grilovaných kaštanů a kukuřice. Tyto pojízdné stánky jsou vyrobeny z nákupních košů. Těžko si lze představit, že tito prodejci mají nějaké povolení či platí daně. O kousek dál postávají drogoví dealeři, kteří vám seženou všechno. Nemusím připomínat, že původní francouzské obyvatelstvo je tu v naprosté menšině. Já si tam občas připadám, jako kdybych byl úplně někde jinde než v Evropě, a určitě ne v bezpečí. I když díky své fyzické robustnosti jsem zatím žádné problémy řešit nemusel.

Podle krajanů z Německa či Švédska se lidé v těchto zemích otevřeně bojí sdělit svůj kritický postoj k migraci a negativním jevům s ní spojených, neb jsou pak označováni za xenofoby či rasisty a mají třeba i problémy v zaměstnání. Jak je to v tomto směru ve Francii?

Na internetu se občas objeví zprávy, většinou na nemainstreamových webech, že někdo kvůli tomu přišel o práci. Jenomže to jsou těžko ověřitelné informace. Já osobně se v těchto věcech zdržuji úsudku, hlavně proto, že francouzské pracovní právo je velmi komplexní (francouzský zákoník práce má přes 3000 stránek). Pokud máte smlouvu na dobu neurčitou, jste prakticky nevyhoditelný. Přímá represe je velmi vzácná, i když v mediálním prostoru (hlavně v televizi) se samozřejmě odehrává hon na xenofoby a rasisty. Existuje však také autocenzura a pak i jev napodobování, tzn. že člověk má přirozenou tendenci (pokud to není notorický provokatér, ale těch je statisticky menšina) vyhledávat lidi s podobnými názory. Jeden můj dobrý francouzský přítel, který učí v menším městě sto kilometrů od Paříže na prestižní střední škole, mi vykládal, že před druhým kolem prezidentských voleb se v sborovně zmínil, že neví koho volit. V tu chvíli se strhla obrovská lavina kritiky, jak je možné, že to neví. Vidíte, a to přitom neřekl, že uvažuje o tom, že by dal hlas Le Penové. Dva dny všichni jeho kolegové řešili, jak je to možné. Můj přítel to vyřešil tak, že se v práci přestal bavit o politice, a když mluví s někým o těchto tématech, pak jen s lidmi, kteří mají podobné smýšlení jako on. Pracovní problémy z toho neměl žádné. Zajímavé je položit si otázku, proč je tomu tak?
Francouzský geograf Christophe Guilluy ve své poslední knize Soumrak francouzské elity (Le Crépuscule de la France d'en haut, 2016) se zamýšlí nad tím, proč došlo k rozchodu mezi elitou a zbytkem obyvatelstva. Ukazuje, že podle statistik jsou určitá povolání, kde se hlasuje úplně odlišně než v jiných vrstvách společnosti. Statistiky ukazují, že pro Národní frontu hlasovala pouze 3 % novinářů a jen o něco víc univerzitních zaměstnanců. Takový je fakt a nemyslím si, že se to dá vysvětlit pouze politickou korektností. Problém je hlubší, protože když si vezmete francouzské novináře nebo univerzitní profesory a zeptáte se jich, jestli je různorodost názoru pro demokracii nezbytná, všichni odpovědí, že ano. Ale pak už nevysvětlí, proč si všichni myslí stejnou věc a proč některé názory nejsou ve veřejném prostoru zastoupeny. Je až zarážející, že spousta elit mluví o nutnosti kulturní rozmanitosti, avšak úplně systematicky zapomínají na názorovou rozmanitost, která je základem toho, co má být společenská diskuze a politický život v jeho pravé podstatě.

Jaká je podle vás politická budoucnost Marine Le Penové? Své příznivce nepochybně má, ale na ten nejvyšší vrchol nedosáhla. Je ta bariéra radikálky a odkazu jejího otce nepřekročitelná?

Podle mě není její budoucnost žádná, poněvadž volební systém je většinový, tzn. musela by získat víc než 50 % hlasů, a to je při současném rozložení společnosti nemožné. Kámen úrazu není ani její otec, protože ona udělala úplně vše, aby se ho zbavila (Jak víc se mohla odříznout od minulosti, než vyloučit vlastního otce ze strany, kterou sám založil?). Možná mnohem víc, než bylo třeba. Hlavní její slabinou je ona sama. Velmi často bojovala proti systémovým politikům, jenomže v této pozici je málo důvěryhodná, protože kromě politiky nic jiného v životě nedělala. To šlo krásně vidět v týdnu před druhým kolem voleb. Samozřejmě měla proti sobě většinu mediální scény, ale to měl třeba Trump také a nakonec vyhrál. Její osobnost, a hlavně intelektuální vlastnosti nemohly přesvědčit francouzskou většinu. V důležité prezidentské debatě předvedla svoji nepřipravenost, když ukázala, že detailně neznala kauzy, ze kterých Macrona nařkla. Dalším velkým faux pas bylo, že na hlavním předvolebním mítinku na výstavišti u Paříže Le Penová doslova převzala projev poraženého pravicového kandidáta Fillona. Pokud nenašla nic vlastního, co by v tak důležité chvíli mohla sdělit svým voličům, je to dost slabé. Dalším velkým problémem je její malá podpora ve velkých městech. Le Penová získala v Paříži pouhých 10 %. Tento rozdíl se nedá vysvětlit jen tím, že město hlasuje pro globální kandidáty a venkov zase pro patrioty. Tento rozdíl se normálně pohybuje v relaci 70 na 30 %. Le Penová je pro Pařížany naprosto nepřijatelná, a to se asi těžko změní.
Po prohrané volbě se Národní fronta skoro rozpadla. Z politického života odešla neteř Le Penové Marion. Dvojka Národní fronty Florian Phillipot, který si založil hned po volbách asociaci Patrioti, je aktuálně považován za příčinu neúspěchu Le Penové a ve straně roste tlak na jeho odstoupení z jejího vedení. Jeho odchod může spustit lavinu dalších. Le Penová se samozřejmě bude snažit znovu stranu sjednotit, ale bude to mít těžké.

Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filozofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.