Vědci nám vážně tvrdí, že existují více než dvě pohlaví. Pak je těžké jim věřit v pandemii. Pohled historika na dnešní covidové časy

22. 2. 2021 18:30

ROZHOVOR Když nám akademici a představitelé vysokých škol tvrdí, že existuje více, než dvě pohlaví a berou vážně genderové obory, jak můžeme mít důvěru, když mluví o pandemii a původu viru? Nad tím v rozhovoru uvažuje historik Petr Bahník. Důvěra společnosti v politiky podle něj souvisí právě s otřesenou důvěrou v autority, a zdaleka se nejedná o problém posledních let. Mimo to se pro ParlamentníListy.cz zamyslel, za co by nás předkové pokárali anebo nakolik je výhodné žít v době proudících informací. To vše ve stínu koronavirové krize.

Vědci nám vážně tvrdí, že existují více než dvě pohlaví. Pak je těžké jim věřit v pandemii. Pohled historika na dnešní covidové časy
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mgr. Petr Bahník, historik
reklama

Anketa

Je dobře, že Roman Prymula odešel ze všech veřejných funkcí a nechce se vracet?

hlasovalo: 11005 lidí

Dá se k nějakým událostem z historie přirovnat to, co se v posledních měsících děje? Máme za sebou rok s koronavirem, který je dost neobvyklou záležitostí nejen pro Čechy, ale pro celý svět. Dá se alespoň nějaká událost připodobnit k tomu, co prožíváme dnes?

Jde o to, jaký úhel pohledu máte na mysli. Jestli jde o to, zda byly podobné pandemie, tak samozřejmě byly, morové, malomocenství, cholera… velké rány minulých staletí, které měly podobný rozměr svojí rozšířeností, nakažlivostí a tak dále. V tomto smyslu podobnosti jsou. Pokud bychom se ptali, jestli v minulosti existovalo něco podobného, co například do rozměru opatření bezpečnostních a omezujících naši svobodu ve jménu ochrany zdraví, tak i pro to by se asi našly podobné příklady, ale rozhodně ne svojí šíří, masivností a všeobecností. To je něco, co zkrátka umožňuje současná organizace společnosti se vším všudy a se stále se zvyšující kontrolou nad námi, která umožňuje i celoplošnost některých opatření, což tedy minulost nezná.

Nejvíce se to ale podobá, co člověka napadne, pochopitelně epidemii španělské chřipky po roce 1919 po první světové válce, kdy se na našich ulicích naposledy nosily roušky. Vždy mě jako studenta zaráželo, proč se v roce 1919 najednou omezila legislativní smršť potřebná po vzniku republiky, a že mnoho důležitých zákonů bylo přijímáno až v roce 1920. Aniž bych si jako mladý student spojil, že tu byly ještě jiné starosti jako tato choroba. Paralely jsou, ale jako každé srovnání i tyto paralely kulhají.

Dá se říci, že v dnešní době to máme trochu jednodušší kvůli tomu, jak dokážeme rychle informace šířit a jsou tedy dostupné téměř pro všechny, ale naopak horší je naše situace kvůli tomu, jak je svět propojený, takže vir má možnost se šířit ještě lépe?

Docela určitě. Propojenost a provázanost, globální rozměr hospodářství, který místy až naráží nebo se dostává do rozporu se zdravým rozumem – když se dozvíte, že k vám vezli česnek přes půl světa, abyste si ho koupil ve vedlejší ulici v prodejně – to přispívá k šíření jakýchkoliv chorob. Vzpomínám si, že už před třiceti lety se hovořilo a byl očekáván příchod nebezpečné pandemie chřipky, což se zatím nestalo. Dočkali jsme se jiného viru, ale očekávalo se, že tento globální rozměr současného světa to může způsobit.

Pokud jde o informace, je to také dvojsečné. Na jednu stranu je fajn, že se informace rychle vyměňují, dozvídáme se o dění různých krizových jevů a nebezpečí na druhém konci světa, jejichž příchod můžeme očekávat se zpožděním a trochu se připravit, ale zároveň je plynutí informací inflační. Všichni cítíme, že v obrovském množství informací, které si často protiřečí, v informacích a mediálních zkratkách se často ztrácí logika sdělení, takže někdy vyvolávají spíše hysterii, zmatek a chaos, než že by přispěly k nějaké lepší připravenosti nebo lepší organizovanosti. Je to dvojsečná věc a zažíváme to každý den. Stačí se každé ráno podívat na nějaký výběr zpráv, titulky na Googlu nebo jinde. Jeden den vás informují v jednom směru, další den je všechno jinak a nejsou to vždy jen takzvané chaotické kroky politiky nebo vlády, jde o to, že informace si samy vzájemně protiřečí a je těžké si je ověřovat.

Co by podle vás lidé minulosti vyčetli dnešním politikům?

Já si myslím, že rozdíl je v proměně filozofického pohledu na svět. Ve změně celkového vnímání světa, která proběhla a jíž jsme svědky, a většina veřejnosti ji sleduje s údivem a zklamáním nebo rozčarováním. Protože dvacáté století bylo výrazně definováno takzvanou modernou, moderní filozofií a s tím spojeným pozitivistickým názorem na svět, který v sobě obsahoval optimistickou víru ve vědu, racionální poznání, osvětu, hygienu a tak dále. Všechny tyto věci, někdy až přehnané, nicméně tvořily určitý optimismus člověka, který utrpěl velký šok s druhou světovou válkou, ale pak se tento pohled na svět rekonstruoval. Myslím, že u značné části společnosti přetrvává dojem, že vláda je tu od toho, že to s námi myslí dobře, má nás vést, od toho jsou tu politici, od toho je tu veřejné mínění, média… jde o bazální důvěru v to, když k vám promluví odborníci. Pro dvacáté století to bylo typické a lidé neočekávali, že by neměli důvěřovat například lékaři, protože předpokládali, že když jim něco říká, jedná v duchu Hippokratovy přísahy a hledá pro svého pacienta a veřejnost to nejlepší.

Totéž očekávali od politiků. Samozřejmě nebyli to lidé naivní, ale základní důvěru alespoň v nejhrubších věcech očekávali. Zatímco my žijeme v době, kdy je tato důvěra vystavována velmi tvrdým zkouškám a ačkoliv by si veřejnost ráda uchovala do značné míry tuto víru, tak postupně pod různými údery nové filozofie, takzvané postmoderní, která se od šedesátých let dvacátého století prosazuje, prostě testuje důvěru veřejnosti k autoritám – nejenom politickým autoritám, ale k autoritám vůbec i k vědeckým autoritám a vystavuje ji velkým zkouškám.

Jakým?

Jestliže nám vysokoškolští, akademičtí hodnostáři a akademicky vzdělaní lidé, představitelé vysokých škol a akademií skutečně vážně tvrdí, že objektivně existuje více než dvě pohlaví a myslí to vážně, a jestliže existují a jsou respektovány celé takzvané nové vědní obory jako gender studies a fungují na univerzitách, jak můžeme mít potom důvěru, když nám titíž akademici nebo jejich kolegové z přírodovědných oborů říkají cokoliv například o nějaké pandemii, původu viru a podobně. Navíc, když se názory odborníků rozcházejí.

Anketa

Pokud by vláda vyhlásila totální a úplný lockdown na 14 dní, byli byste pro?

66%
34%
hlasovalo: 22598 lidí

Čili důvěra je přirozeně podlomená a politici, ať už vládní či opoziční by měli začít počítat s tím, že jim veřejnost prostě z velké části nemůže důvěřovat, protože ta základní, důvěra v autority je prostě otřesena, a to není věcí nějakého Babiše, Kalouska, Pirátů či současných politiků, to je věc celé dobové atmosféry, která probíhá. To, co zažíváme ve stínu covidu, jsou věci, které jsme si neuměli představit ani ve zlém snu.

Jak s těmito událostmi a dobou souvisí nový zákon ve Francii především proti radiálnímu islamismu? I přesto, že se bude týkat všech náboženství včetně křesťanů, je jasné, že jde o radikalismus, který ve Francii sílí…

Vždy mám obavu a spíše před tím varuji, když se řeší jednotlivé problémy vytržené z kontextu. Když se vidí hořící dům a ne sirky, které ho zapálily. To znamená, že je obtížné řešit radikální islamismus a neřešit imigraci. A je těžké řešit imigraci a neřešit úbytek evropského obyvatelstva. V této covidové době se při první karanténě objevovaly články pofňukávající nad tím, že teprve teď vidíme, jak dobře jsme si žili. Je to fakt, opravdu jsme si docela dobře žili, ale možná by stálo se zamyslet nad tím, zda jsme dobře žili. Jestli byl ten life style, který si Západ vybral, ten správný.

A tenhle styl života a řešení problémů vedl také k nekontrolované imigraci, kterou nelze považovat za pozitivní jev, i když to OSN tvrdí. Není to jev ani přirozený, ani pozitivní, ani respektu hodný. Jednak máme v paměti velkou vlnu, ale imigrace do západních zemí probíhala nepřetržitě, zejména do post koloniálních jako Francie, nic se s tím nedělalo a nebylo to pociťováno jako záloha budoucích problémů. Ty problémy přišly a je třeba jim nějakým způsobem čelit. Ale co bych na francouzském zákoně nevnímal jako přínosné či jako kladné je, jakých hodnot se dovolává ve svém odporu proti negativním jevům, jakým je islámský fundamentalismus. Mobilizovat dobu proti něčemu takovému na bázi liberálních hodnot je velmi obtížné už proto, že jejich výklad se v našem postmoderním dnešku velmi liší a proměňuje.

Kdyby řekli, jaká lidská práva mají na mysli ti, kdo se jich dovolávají, zda žádají práva člověka, občana z Napoleonova kodexu, nebo lidská práva třetí nebo kolikáté generace, která hlásají aktivisté některých dosti radikálních lidí například ve Spojených státech… To je myslím problém, že neexistuje světonázorová báze, na které by se to mohlo založit, probrání se ze spánku, jakési oživení normálního způsobu myšlení, pravého rozumu. Tam je třeba přiznat, že některé hodnoty zklamávají a měli bychom hledat ty, které trvají – jako je například kulturní identita národa. To je věc trvalá, která se neproměňuje s proměnou vlád.

Slýchám v některých rozhovorech, že pro Francii už je pozdě. Je, nebo není?

Já tam nežiji, takže to nevidím zblízka, ale pravdou je, že se ke mně dostávají informace mých přátel a lidí, kteří tam dlouhodobě žijí. Nastal jakýsi exodus prchání z velkých měst na francouzský venkov, takže je možné, že k Francie tak, jak jsme ji znali, už opravdu nebude možné se vrátit. Ale je zároveň také možné, že v některých regionech se naopak podaří probudit tu nejfrancouzštější Francii, než byla Francie včerejška. To je otázka, kterou si budou muset zodpovědět sami Francouzi.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Zuzana Koulová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jandák: Viník covid-průšvihu? Jen si vzpomeňte. Nedávná minulost. A teď jsou v akci

6:46 Jandák: Viník covid-průšvihu? Jen si vzpomeňte. Nedávná minulost. A teď jsou v akci

ROZHOVOR „Asi je to poslední šance. Ale ať mi někdo řekne, co bude potom? Nejvyšší čas začít na plné…