V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl pro něj mezi českými lidmi za poslední rok smysl?

Ve chvíli, kdy jsme přijali schengenský prostor, dostalo vlastenectví jinou dimenzi. Tak jako se to stalo při přechodu z rakouského mocnářství na samostatnou republiku. Vlastenci zůstali, změnily se však jejich cíle. Do Schengenu jsme vstoupili zejména proto, že jsme byli vlastenci a chtěli jsme chránit samostatnost a nezávislost republiky v systému evropské kolektivní obrany. Tak jsme o to stáli, a když jsme dospěli k jisté konkrétní krizi, chtěli bychom se najednou ze závazků společenství vyprostit? Problém uprchlíků a vztahu k nim, máte-li na mysli tuto otázku, není problémem vlasteneckým, ale humanitárním a jeho řešení politickým.

Už T. G. Masaryk nás učil: Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným. A ještě dodával: Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii. To platí stejně tak o našem evropském svazku. Nikoliv se zavřít do ulity, stejně by nám byla málo platná, ale snažit se, aby se celá Unie efektivněji vyrovnala s tímto problémem, který nijak nepodceňuji, ale také nedémonizuji. A zda se pocit vlastenectví za poslední období zesílil? V čem? Jan Neruda, K. H. Borovský, Karel Čapek by se asi zhrozili, kdyby mohli vstát z mrtvých a žít dnes mezi námi. Na jaký raut by šli večer, na jakém brífinku by hovořili, s kým by si chatovali? Nejde jen o komolení jazyka, jde o celkové snížení národní hrdosti. Kéž bychom ji měli alespoň tolik jako třeba Francouzi!