V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl pro něj mezi českými lidmi za poslední rok smysl?
Ve chvíli, kdy jsme přijali schengenský prostor, dostalo vlastenectví jinou dimenzi. Tak jako se to stalo při přechodu z rakouského mocnářství na samostatnou republiku. Vlastenci zůstali, změnily se však jejich cíle. Do Schengenu jsme vstoupili zejména proto, že jsme byli vlastenci a chtěli jsme chránit samostatnost a nezávislost republiky v systému evropské kolektivní obrany. Tak jsme o to stáli, a když jsme dospěli k jisté konkrétní krizi, chtěli bychom se najednou ze závazků společenství vyprostit? Problém uprchlíků a vztahu k nim, máte-li na mysli tuto otázku, není problémem vlasteneckým, ale humanitárním a jeho řešení politickým.
Už T. G. Masaryk nás učil: Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným. A ještě dodával: Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii. To platí stejně tak o našem evropském svazku. Nikoliv se zavřít do ulity, stejně by nám byla málo platná, ale snažit se, aby se celá Unie efektivněji vyrovnala s tímto problémem, který nijak nepodceňuji, ale také nedémonizuji. A zda se pocit vlastenectví za poslední období zesílil? V čem? Jan Neruda, K. H. Borovský, Karel Čapek by se asi zhrozili, kdyby mohli vstát z mrtvých a žít dnes mezi námi. Na jaký raut by šli večer, na jakém brífinku by hovořili, s kým by si chatovali? Nejde jen o komolení jazyka, jde o celkové snížení národní hrdosti. Kéž bychom ji měli alespoň tolik jako třeba Francouzi!
Stupňuje se napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?
Pokud vím, Noční vlci se nepodíleli na osvobozování Československa, ale otcové některých z nich pravděpodobně ano. Nijak nejsem jejich příznivcem, tak jako vůbec nemám rád násilnické činy a odsuzuji jejich úlohu při anexi Krymu, na druhé straně však musím přiznat, že cílem jejich jízdy Evropou není prosazovat ruskou politiku nebo stalinské ideje, ale uctít památku sovětských vojáků padlých ve druhé světové válce. Tak tomu bylo při jejich minulých jízdách v květnových dnech, tak to má být i letos. Co je na tom špatného? Nebo snad opět přepisujeme dějiny a podřizujeme je současné politice?
Mimochodem, k tomu sovětskému tanku na plzeňských oslavách konce války: Cožpak to nebyli právě Američané, kteří pustili sovětské tanky u Lnářů do své zóny a nechali je tam po tři dny, aby si to vyřídili s vlasovci? Nebo tuto epizodu také škrtneme z historie, protože se nám dnes nehodí? Nehájím vlasovce, hájím historickou pravdu a jsem kategoricky proti jejímu překrucování. A respektuji i to, že ruští lidé slaví dny vítězství mnohem emotivněji než my – neexistuje snad v Rusku rodina, z níž by někdo ve válce nebojoval, a nedožil se jejího konce.
Jak moc si podle vás česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů?
Ta naše krátká paměť! Jedním z prvních počinů našeho velvyslanectví v Moskvě po sametové revoluci bylo to, že přestali jezdit do Sokolova u Charkova ve výroční den první bitvy našeho armádního sboru v SSSR. Naši vojáci, kteří tam padli v boji proti fašismu, asi přestali být našimi hrdiny. Možná nyní dospějeme k tomu, že tak jako jsme po léta mlčeli o osvobozovací úloze americké a britské armády, nyní budeme zatajovat, že nás vůbec osvobozovala také Sovětská armáda. V Paříži stále zůstává stanice metra Stalingradská a stále se uctívá plukovník Fabien, hrdina francouzského odboje a zvláště pařížského povstání, ačkoliv byl komunistou. Byl však především hrdinou – tehdy a tím také provždy.
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, jež adoruje takzvaný „Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie?
Poslouchá se mi to špatně, tak jako každé překrucování historie. Toto je však poněkud jiný fenomén: Čím déle je už Hitler mrtev, tím častěji se u následných mladých generací projevuje adorace fašismu. Zdaleka to není jen otázka Slovenska a Mariana Kotleby. Opět se odvolávám na Francii, kde se málem prezidentkou mohla stát dcera známého neofašisty Le Pena. Pravda, nikoliv z obdivu k fašismu, ale z obdivu k jeho základní ideji o čistotě rasy a národa. Ale jaký je to rozdíl? Je zajímavé, že je to výraznější v zemích, které trpěly nacismem než v Německu samotném. Je to také otázka výchovy. Ostatně, co dnešní mladí lidé vůbec vědí o nacismu, fašismu, o protektorátu? Pokud si budeme myslet, že už je přežitkem vracet se do minulosti, je to jako bychom se zříkali i svých předků. Ale z čeho vyrostly základy našeho státu? Umíte si představit, že by někdo zrušil základy domu, protože dům přece už stojí, bydlí se v něm, tak nač bychom potřebovali ten grunt?
V souvislosti s osvobozením se mnohdy poněkud vypjatě připomínají vlasovci i banderovci. Že prožívají u nás své „mediální znovuobjevení“, je možná nedostatkem informací nebo pohledem na zemi, kde tito lidé jsou ve stále živé paměti...
Už jsem se zmínil, jak je škodlivé přepisovat dějiny. Tak jako je pravdou, že vlasovci ve značné míře pomohli zachránit Prahu před jejím totálním zničením, na druhé straně je také pravdou, že předtím viděli v Němcích spojence v tom, aby Rusko zbavili Stalina. O banderovcích jsem napsal knihu, ale ti se na našem osvobozování nijak nepodíleli; na Slovensku se objevila část z nich až v roce 1947, a to ještě především s cílem projít k Američanům a ujistit je, že jsou připraveni bojovat po jejich boku proti Stalinovi, začnou-li třetí světovou válku.
Také vlasovci jsem se hlouběji zabýval, vždyť jsem se s nimi setkával v květnu 1945 jako třináctiletý kluk, který v roce 1944 byl tajně přijat do tehdy ilegální skautské organizace – a působili jsme jako spojky Revolučního národního výboru ve Zbraslavi, přes niž hlavní síly Buňačenkovy divize – proti rozkazu samotného Vlasova – postupovaly na pomoc Praze a výrazně povstalcům pomohly. Hnala je naivní víra, že pomocí záchrany Prahy získají v Moskvě milost. To jim Česká národní rada nemohla slíbit a nakonec rozhodla je požádat o odchod ještě před příchodem Sovětské armády. Stalo se tak v noci z 8. na 9. května. Vydali se k Američanům a ve Lnářích na Plzeňsku vstoupili do jejich zóny.
Americký kapitán ubytoval ve lnářském zámku u sebe Vlasova, který se cestou k divizi připojil, a chtěl mu pomoci, aby se dostal ke generálu Pattonovi ve Strakonicích. Dokonce mu nabízel americký azyl, ale generál Vlasov odmítl opustit své vojáky. Stejně tak odmítl nabídku Němců, že ho letecky převezou do Portugalska. Konec byl tristní, americký konvoj čtyř aut s Vlasovem a dalšími generály zastavilo sovětské civilní vozidlo kousek od Lnářů a americký kapitán poodešel a zapálil si cigaretu, aby neviděl, jak Sověti nakládají Vlasova do svého auta a odvážejí jej do Drážďan a letecky do Moskvy, kde byl se sedmi dalšími generály odsouzen a popraven. Nikoliv zastřelením, jak žádal, ale oběšením, jako se trestají zločinci. A ostatních třiadvacet tisíc vlasovců? Američané na tři dny opustili prostor a nechali Sovětům se s vlasovci vypořádat – důstojníky zastřelit, ostatní převézt do táborů. Když jsem se amerických veteránů, kteří tu příhodu pamatovali, ptal, proč tak lehce vydali vlasovce Sovětské armádě, vysvětlovali mi, že v jejich očích byli skutečně zrádci: Pozvedli přece zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Nedovedli si představit, že by se kdokoliv z nich rozhodl bojovat proti americkému prezidentovi. O komunistické ideologii či sovětském režimu neměli ani potuchy. Taková jsou fakta.
Pohled na druhou světovou válku zdá se nyní poněkud roztříštěný. V Pobaltí vítali zprvu Němce jako své osvoboditele, řada Ukrajinců byla v německých jednotkách a to nyní zas hodně rezonuje v Polsku, kde se již může mluvit o vypalování desítek vesnic a obcí...
Někdy v roce 1944 si nechal Himmler zjistit, kolik Slovanů vlastně bojuje v řadách německé armády – ať už ve wehrmachtu či jednotkách eseswaffen. Sám byl překvapen, že jich bylo půldruhého milionu. Ani se to neodvážil říci Hitlerovi, který by neunesl skutečnost, že po boku nadřazené německé rasy bojují druhořadí Slované. Mezi nimi byli zejména ti, kteří očekávali od německého vítězství i rozpad sovětské říše. Sami Rusové počítali s obnovou ruského státu bez Stalina. S tím však nikdy nepočítal Hitler – chtěl Rusko rozparcelovat tak, aby jako stát přestalo existovat. Ukrajinci sami chtěli nezávislost, proto z počátku vítali německé vojáky doslova chlebem a solí, byť z této iluze rychle vystřízlivěli.
V samotné vojenské a politické špičce Německa byly na tuto otázku rozdílné názory: Vojáci chtěli přirozeně využít této příznivé atmosféry, aby si zajistili týl, zatímco politické složky důsledně plnily Hitlerův příkaz Slovany ničit, maximálně ty schopnější využít jako pracovní sílu. Ale vypalování polských vesnic banderovci a naopak ukrajinských vesnic či ukrajinské menšiny na polském území polskými silovými orgány a jednotkami nesouviselo přímo s druhou světovou válkou, začalo už před ní a rovněž tak pokračovalo po jejím skončení.
Německý generální štáb s Ribbentropem a Canarisem dokonce v roce 1939 vypracoval plán, že ukrajinští nacionalisté ze slovenského území vtrhnou do východních polských oblastí a tam vyhlásí ukrajinskou republiku, což se pro Němce stane onou hledanou záminkou k rozpoutání války proti Polsku. Hitler však nesouhlasil ani s touto variantou a chtěl, aby požadovaná záminka byla zinscenována pouze Němci – tak došlo k obsazení gliwické vysílačky do polských uniforem převlečených Němců jako důvod k 1. září 1939.
Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) je třeba obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace?
Stát nepotřebuje zavádět nějaká restriktivní opatření, ideologickou cenzuru v mnohém nahrazuje cenzura peněz, tedy názory vlastníků různých sdělovacích prostředků. Ideálního stavu svého času dosáhl francouzský deník Le Monde, jeden z nejprestižnějších ve světě, kdy jeho akcionáři byli sami redaktoři. Dnes ani to už není tak plně pravda. To je jedna skutečnost. Druhou je fakt, když opět využiji příklad Francie, že od roku 2001 platí zákon, podle něhož se odděluje veřejný a soukromý život politiků. Uplatňuje se například presumpce neviny, tedy nejmenovat ty, kteří dosud nebyli právoplatně odsouzeni. Pokud jde o teroristické činy a jejich vyšetřování, platí stejná pravidla jako pro všechny případy, které šetří policie. Ale nejsem si jist, zda takové případy patří vůbec do kategorie svobody slova. Tou se myslí především svoboda názorová a pro ni by neměla platit žádná omezení, snad kromě jediného: odpovědnost. Což se týká i etiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
