Někteří politici volají po posunutí tuzemské normy, co se týče nutné sebeobrany, k americkým standardům. Tam může majitel po člověku, jenž překoná překážku, vstoupí na jeho pozemek a neuposlechne výzvy k opuštění místa, začít střílet. Mělo by to platit i u nás?
Nemyslím si. Lidský život a zdraví by měly být nejvyšším společenským zájmem. Žádná materiální hodnota je nemůže vyvážit, protože život a zdraví máte pouze jedno. Třeba zbořený plot anebo pošlapanou zahrádku si můžete pořídit znovu. Naopak si myslím, že tuzemská norma je správná. Anglosaské právo a tento přístup umožňují negativní jevy, které se tam dnes objevují. Lidé se tam nadmíru ozbrojují.
Takže právní norma v Česku je v pořádku?
Lidský život a zdraví prostě žádná materiální hodnota nemůže nahradit. Proto to trestní zákoník reguluje. V něm je jasně napsané, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. To zcela zjevně je velmi důležité. Je jasné, že obrana musí být intenzivnější než útok, jinak jej neodvrátíte. Útočník si musí uvědomit, že jeho způsob útoku vždy bude provokovat způsob obrany. Útočník tedy rozhoduje o svém přežití. Pomsta se nicméně nepřipouští.
Před lety média pitvala příběh invalidního důchodce Oldřicha Doskočila, jenž si do své chaty namontoval čtyři samostříly, které pak zranily mnohokrát trestaného recidivistu, který tam šel krást. Soud pro ublížení na zdraví následně důchodce osvobodil. Jak jste nahlížel na tenhle případ?
Pamatuji se na to. To je také problém. Při vší úctě k soukromému majetku člověka, jenž na něj dlouhá léta tvrdě vydělával, by ho měl mít zabezpečen tak, aby vyloučil vážné zranění či usmrcení pachatele. Když se na to podíváme z druhé strany, tak mu tam mohou vlézt něčí děti na hrušky anebo tam policisté budou něco kontrolovat. Majetek by prostě měl být zabezpečen způsobem obecně neohrožujícím život a zdraví člověka. Kdysi jsem pracoval pro bezpečáky jednoho z úctyhodných bankovních domů a zamýšleli jsme se, jak by se dalo humánně zabránit zloději, aby tam ukradl peníze. Nejpřípadnější nám přišlo vyvolání u zloděje takzvaného akustického šoku. Uvnitř i venku banky by byly silné sirény a kdokoliv ze zaměstnanců by to mohl spustit. U narušitele by to vyvolalo úlek. O kvalitě tohoto řešení svědčí i zkušenosti ze zahraničí.
Je pravda, že patřičný hluk zmůže leccos. Vždyť Američané mučili na Guantánamu vězně hlasitou a depresivní muzikou…
Tak vidíte. Myslím si, že by to bylo účelné. Kdysi jsem dělal přednášku pro pracovníky rektorátu Masarykovy univerzity v Brně, protože se jim tam ztrácely věci. Byli tam pracovníci z počítačových učeben, vědecké knihovny a tak. Také jsem jim doporučoval akustický šok. V takových prostorách je totiž úplné ticho a mohlo by to zloděje zastavit.
V současnosti na ulici hlučí alarmy aut a nikdo si jich už nevšímá. Opravdu si myslíte si, že by hluk pomohl i v dnešní době?
To je problém. Dnes je to nadužíváno. Nicméně já mluvil o vnitřních prostorách, kde náhlý hluk opravdu může šokovat. Mám s tím dobrou zkušenost a nemuselo by to být ani moc finančně náročné.
A co jiné obranné prostředky, jako pepřové spreje, slzotvorné prostředky anebo různé elektrické paralyzéry?
Ty preferuji při střetu mezi osobami. Když je pepřák účinný na určitou vzdálenost, tak je to lepší než osobní kontakt. Proto jsou tyhle prostředky praktičtější než elektrické paralyzéry, protože ty už vyžadují kontakt. Zbavujete se totiž výhody bezpečné vzdálenosti, což je zhruba 120 centimetrů. Člověk na vás, když nemá nějaký klacek, ani nedosáhne, ani nedokopne.
Předloni se stal v Tanvaldu případ, kdy důchodce při obraně proti dvěma mladíkům použil pistoli a jednoho z nich zastřelil. Soud jeho čin vyhodnotil jako nutnou sebeobranu. Jak jste to vnímal?
Jednalo se o skupinu osob, co ho napadla, takže zbraň byla na místě. Obecně je ale nejlepší zbraň použít k výstřelu pro výstrahu a pak bych preferoval střelbu podle odhadu proti mluvčímu skupiny a pod pás, tedy na nohy. Znehybnění vůdce má totiž i negativní dopad na celou skupinu útočníků.
Ostatně sebeobranu se zbraní v ruce dnes preferuje v některých průzkumech i široká veřejnost…
Nedivím se. Média dnes a denně předkládají podobné případy. Společnost tedy žije trochu i v mylné představě, že na ulicích je nebezpečno. Lidi začíná ovládat permanentní strach. Na druhou stranu je třeba říci, že se lidé zhlédli v akčních filmech, které ale vůbec neodrážejí realitu. Mnozí mladí policisté kopírují Semira Gerkhana ze seriálu Kobra 11. Lidé se ozbrojují také proto, že je vidět málo policistů na ulici. Řeknou si, že policie na to nestačí, takže si musí pomoci sami. To je špatně.
Psali jsme:
Jak jste vnímal někdejší napadení prezidenta Václava Klause airsoftovou pistolí v Chrastavě na Liberecku?
To bylo totální selhání ochranky. Nelze to omlouvat, že se střílelo kuličkami. Kdyby útočník chtěl, tak prezidenta zastřelí. Ochranka navíc nereagovala ani ex post. Byla to parodie na ochranu hlavy státu.
Nemyslíte si, že by třeba hrozba trestu smrti mohla snížit obecnou kriminalitu?
Podle mě to nebude tak docela pravda. Vždyť v USA tvrdých zločinů neubylo. Nicméně by to chtělo statistiky z některých amerických států, kde trest smrti existuje. Vždyť u těžkých zločinů se často jedná o momentální stav duše pachatele. U některých činů by se nicméně skoro dalo s trestem smrti souhlasit, ale musí to být nad slunce jasné, aby nemohlo dojít k justičnímu omylu. Na druhou stranu bychom se dostali do situace práva oko za oko, zub za zub.
Nedostali bychom se s takovým pojetím práva o desítky let zpátky?
Určitě. Třeba doživotní vězni jsou ve vězení a žijí, ale jak žijí? Jsou vlastně pohřbeni zaživa. Za minulého režimu, kdo byl odsouzen k trestu doživotí, tak ani nesměl pracovat. Člověk přežívá ze dne na den a ví, že budou všechny dny stejné. Mnozí doživoťáci by podle mě rádi svůj život ukončili a už se to několikrát i stalo. Perspektiva lepšího života u nich není.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
