Řeč bude například o lavičce z průjezdu zámku. Tradice připisuje tomuto kamennému artefaktu funkci stoličky, která měla usnadňovat nastupování na koně. Je skutečně velmi pravděpodobné, že někteří cestující zahajovali jízdu na koni stoupnutím na kámen v průjezdu. Nicméně tzv. kamenná lavička jako stupeň pro nasedání na koně původně rozhodně zhotovena nebyla.
„O kameni v průjezdu klimkovického zámku psal i jeden z jeho bývalých majitelů Hans hrabě Wilczek ve svých pamětech, vydaných v roce 1933, sepsaných na základě vzpomínek od jeho první návštěvy Klimkovic v roce 1843. V kameni spatřoval kus okna a zařadil jej do období pozdní gotiky. Spodní část prvku profilovaný oblouky a výžlabky a jeho parametry ukazují na to, že se jedná o překlad portálu, tedy kamenného prvku, který v minulosti rámoval vstup. Profilace svislé pohledové části zase odkazuje k tzv. přetínaným portálům, jaké se v naší architektuře objevují od 80. let 15. do prvního třetiny 16. století.
Podobné portály známe třeba z Vyškova, Litovle, Brna, či z českých Chvalšin, Stropnice i Prahy. A při některé z renesančních nebo barokních stavebních úprav zámku byl překlad portálu sejmut a instalován v průjezdu, kde ještě sloužil při nasedání na koně. Druhotná poloha kamene v průjezdu se později ukázala jako nevhodná a v roce 2014 byl konzervován. Restaurátor Jakub Gajda prvek transportoval do kostela Nejsvětější Trojice. Překlad přetínaného portálu, který zdobil jeden ze vstupů do tvrze v Klimkovicích v době Bítovských z Bítova, je tak nadále uchováván v interiéru kostela, kde je tento cenný artefakt chráněn proti povětrnostním vlivům,“ objasňuje Lucie Augustinková.
Hans Nepomuk Maria Joseph Anton hrabě Wilczek (1837 - 1922), jeden z majitelů panství klimkovického, měl několik vnoučat. A právě jim rád vyprávěl o svém pohnutém životě, svých zálibách a také třeba o polárních výpravách, jichž se zúčastnil. Povídal o starém světě, o svém dětství i o pradávných sídlech Wilczků a jejich zašlé slávě. Vzpomínky zapsala jeho dcera Elisabeth a v roce 1933 je dlouho po otcově smrti vydala knižně. Tak se nám zachovala řada cenných informací o zámku v Klimkovicích.
Hans Wilczek sdělil vnoučatům, jak v roce 1843 s rodiči cestoval po slezských rodových panstvích. Byl tehdy sice šestiletým dítětem, ale už v té době si silně uvědomoval svou příslušnost ke starobylému rodu a rozvíjející se zálibu v historii. Z klimkovického zámku si pamatoval například kamenný erb Wilczků na dvou pilířích u vstupu do zámeckého nádvoří. Ve dvoře podle něj stála baterie tříliberních děl na kolech a lafetách. Některé kudy ze zbrojnice měl hrabě Wilczek ve Slezské Ostravě v sále hostince Zur Eiche, jiné nechal vystavit ve zbrojnici na hradě Kreuzenstein. Dále byl v Klimkovicích bohatý a dobře uspořádaný rodinný archiv Wilczků, velká knihovna, baterie tříliberních děl, velká knihovna a zajímavá zbrojnice s mnoha starými zbraněmi.
Vypravěč si rovněž pamatoval malý pokojík vedle kanceláře v přízemí, vybavený rozměrnými reprezentativními kamny, složenými z velkých neglazovaných kachlů, s heraldickými figurami kozla. A pan hrabě byl přesvědčen, že to byl kozel Wilczků. Sám ovšem váhal ohledně původu a časového zařazení kamen, protože kamna pokládal za gotická a přitom věděl, že Klimkovice získali Wilczkové až ve 2. polovině 16. století. Záhadu si vysvětloval tak, že kamna nechali Wilczkové do Klimkovic převézt z nějakého svého staršího objektu. Později během obnovy zámku po požáru zkoušel kachle hledat, ale marně.
Osudy zámku v Klimkovicích byly v nové době zvláštní, nepodobné obvyklému vývoji aristokratické rezidence. Od pozdního středověku byl výstavným sídlem Bítovských z Bítova, pak Bzenců z Markvartovic a ještě později Wilczků. Když ale v roce 21. dubna spolu s částí města vyhořel, tak se šlechtickým sídlem již znovu nestal. Hans hrabě Wilczek totiž nebyl spokojen s výsledkem opravy a rodové sídlo přenesl na Kreuzenstein v Rakousku, který lépe vyhovoval jeho představě o reprezentativním sídle starobylého rodu. V rakouské monarchii došlo krátce předtím k mnoha změnám, tak se do klimkovického zámku nastěhoval nedávno předtím zřízený okresní úřad a okresní soud. A soud potřebuje ke svému provozu samozřejmě i místnosti vězení, přesněji řečeno zadržovací vazbu, jíž byly vyčleněny například některé prostory v přízemí severního křídla. Jenže z vězení se dá někdy i utéci.
Prameny ze Zemského archivu v Opavě přinášejí informaci k jednomu vpravdě trochu kuriózním útěků vězňů. V noci na 2. dubna 1919 totiž uprchli z vazby v kobce číslo 5 vyšetřovaní František Borák a Jan Stoklasa, když před tím probořili zeď pod oknem. Otvor byl sice ihned zazděn, ale v noci na 13. dubna z vazby utekli další vyšetřovaní Josef Fronelins, Robert Březný a Antonín Kusýn. Dosavadní zeď totiž byla jen 26 cm silná. Přednosta soudu proto nechal přistavět přizdívku v celé výšce stěny na 3 cihly silnou. Práci provedl zedník Josef Košař z Olbramic za 70 korun a přednosta soudu žádat dopisem z 6. května 1919 o dodatečné schválení tohoto výdaje. Jenže to nestačilo. Za nějakou dobu se opět řešily další útěky. Třeba 26. března 1924 uprchli trestanci, když se předtím probourali zdí ve vězeňské cele číslo 4. Tak musel 2. dubna 1924 okresní soud v Klimkovicích žádat o dodatečné schválení výdaje na zazdění takto vzniklého otvoru. Okresní soud v Klimkovicích zanikl v souvislosti s novou organizací soudů 1. února 1949, a stal se pobočkou Okresního soudu v Bílovci. Historickou funkci vězení na klimkovickém zámku tak připomíná jen řada spisů a starých plánů. A ze zámku dnes již nikdo neutíká.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
