Malé tělo, velká hlava, velké oči, velké uši a čenich. Většina plyšáků je podobně roztomilá jako dítě. Pro ni nebo pro něj se plyšák stane nerozlučným parťákem, společníkem  na cestách, ve spánku, ve školce, na návštěvách. Bez plyšáka není život úplný. Alespoň tak to prožívá většina dětí. Silný vztah plný citlivých vyznání, laskání a důvěrností. Plyšák supluje blízkost živého člověka,  je ochráncem, kamarádem i mazlíkem, ba co víc, bez něj dospěláci nestačí. A pak přijde den, kdy je z ničeho nic odložen, nahrazen, zapomenut. Stane se věcí v polici, po čase skončí ve sběrné tašce ukryté šetrnou matkou na půdě nebo ve sklepě. Jak to? Není už tady zárodek pozdějšího přístupu: neopravovat  - nahrazovat (nejen k věcem) v dospělosti?

Snad sentiment, snad přesvědčení o hloubce a důležitosti niterných prožitků, vlastní vazby a uvědomění si devalvace mezilidských vztahů, neschopnosti věci a stav opravovat, ale jen nahrazovat neustále novým, vedlo autorku Vendy Vaníčkovou k vytvoření Plyšového projektu „Ona  a On“, který budou moci zhlédnout návštěvníci Komunitního centra Prádelna na pražském Smíchově, od začátku června až do konce letních prázdnin. Vytvořila ho jako poctu významu plyšových bytostí s cílem zvěčnit v něm odpověď na schopnost transcendence vztahů. Ona i On se potkají se svými miláčky v nové formě: vizuální, hmatatelné, a přesto nedosažitelně vzdálené.