Oddělení spirituální péče se stalo samozřejmou součástí celkové nemocniční péče. „Asi není nemocniční oddělení, kam bych nezavítal, ale jsou některá, kam chodím pravidelně,“ říká Rostislav Homola. „Když je člověk nemocný a navíc hospitalizován, je v cizím prostředí, vedle něho usíná cizí člověk, prožívá své onemocnění, mnohdy se cítí sám, bezbranný a bezmocný. Pak jsou zkoušeny vzájemné vztahy v rámci rodiny, mnohý si začíná klást otázky. Snaží se na ně hledat odpovědi. Ptá se, co je podstatné? Věci, které před bránou nemocnice vůbec neřeší, má potřebu si ujasnit. Ptá se: Proč? Proč zrovna já? Co se to se mnou děje? Má to nějaký smysl? Co chci ještě dokázat? Co očekávám od života? Budou mě ještě milovat? Co se mnou bude? Já jim naslouchám, jsem průvodcem, občas kladu otázky a jdu kousek s nimi po té jejich cestě: Postupuji tak rychle jako oni,“ zdůrazňuje svůj přístup Homola. „Bratr-bratru, člověk-člověku,“ je krédo, které se snaží naplňovat v přístupu k pacientům.

S pacienty se potkává a komunikuje při návštěvách přímo na nemocničních pokojích, další za ním chodí do jeho ambulance či vedlejší místnosti nazvané Prostor ticha. Tato místnost slouží každému, kdo cítí potřebu být sám, přemýšlet, nabrat sílu, přeladit se, pomodlit se či meditovat, stejně jako setkat se s blízkým člověkem. Jedním ze způsobů poskytované péče je například i společné zpívání zřejmě nejvíce na Oddělení následné péče. Samozřejmostí jsou vánoční a velikonoční programy, koncerty. Oddělení spolupracuje také v oblasti prevence nemocí například organizováním různých výstav.