Česká zem a Češi se stali tzv. „železným srdcem říše“ (Das eiserne Herz des Reiches). V tzv. „Českých zemích“ (Čechy a Morava) se soustředil průmysl Habsburské říše. Kultura a věda směřovala z nudné Vídně do Prahy. Vídeň sice zůstávala hlavním městem monarchie, ale Praha se stala světovou metropolí.
Vyvrcholením byl rok 1891 a Jubilejní výstava v Praze (125 výročí), nad kterou převzal patronát dokonce sám císař František Josef I., aby tím byl zdůrazněn význam českého národa.

Češi nejen, že se v Rakousku-Uhersku rapidně drali k moci (budoucí císařovnou se měla stát Žofie hraběnka Chotková, manželka následovníka trůnu Františka Ferdinanda von Österreich d'Este), nýbrž navíc dvě třetiny Vídeňského parlamentu tvořili poslanci z Čech.

Ještě v době První republiky, na vládní propagandu o rozbití Rakouska-Uherska českým národem, reagoval Prof.Dr. Josef Pekař: „Není pravdou, že Češi chtěli Habsburskou říši rozbít, nýbrž jí chtěli ovládnout. V tom je smysl naších dějin.“

Císař František Josef I. sám česky neuměl, ale zato nutil vládnoucí rod Habsburků, aby se co nejrychleji česky naučil – a to dokonce i pod pohrůžkou tělesného násilí.

Jeho výkony v českém jazyce se staly nakonec legendátními.