Začátek září je pro mně jako amatérského ornitologa každoročně příležitosstí zaposlouchat se ještě jednou do zvučných trylků a prozpěvování našich opeřenců než naposled zamávají křídly a zmizí v dáli na obzoru na své pouti do teplejších krajin. Tak tomu bylo i během víkendových dní kdy místo sledování převratů v německé politice prostřednictvím zemských voleb v Meklenbursku – Předním Pomořansku jsem zavítal do kraje mezi Veselím nad Lužnicí a Třeboní abych spojil malý vandr a malou ornitologii a hlavně abych si ještě naplno užil pomalu ubývajícího sluníčka.

Všichni, kdo cestují vlakem, mi asi dají za pravdu, že žízeň na konci cesty nezřídka bývá srovnatelná s velbloudem po dlouhé cestě pouští. Žádný div, že jsem neodolal, abych nevyužil přestupní přestávky ve Veselí nad Lužnicí a neobčerstvil se pěnivým mokem v nádražní restauraci. Úžasný pocit se mě zmocnil, jakmile jsem vstoupil. Nostalgické vzpomínky a příjemně chvění se mně zmocňovaly při pohledu do interiéru, který nenaznal velkých změn od časů, kdy jsme zde jako studenti doplňovali hladinku při našich jihočeských vandrech. Kamna v rohu, dřevěné stoly pokryté ubrusem, tu sražené dohromady, tam stojící odděleně. Jen v rohu pod stropem povinná televize, kterou však nikdo nesledoval. Hosté se příjemně bavili, popíjeli pěnivý mok v atraktivních cenových relací od dvaceti do třiceti korun nebo si pochutnávali na některém skvostu z nabídky hotových jídel typu čočka nakyselo, zapékané těstoviny nebo smažený sýr (a další podobné perly opravdové české kuchyně) za 69 Kč. Jako by člověk vstoupil do jiného světa, který vynikl o to více, že jen pár dní předtím jsem poobědval v jedné z těch novodobých neosobních sterilních rádoby „retrokaváren“ v našem krajském městě. Jen meníčko za stotřicet a kromě toho taky „česká“ kuchyně, ale taková ta moderní typu „šťavnatých“ hamburgrů obložených vším možným, ale hlavně pěkně tučných a kořeněných, všelijaká ta pyré, falafely a podobnými zážitky, jejichž názvy si nepamatuji. Dobrá, nejsem gurmán, tak tomu nerozumím, leč není účelem dělat recenzi restaurací, to neumím, ale zamyslet se nad smyslem hlasování o kuřáckém zákoně. Ano, v útulné, milé a nostalgické hospůdce na nádraží ve Veselí nad Lužnicí se na rozdíl od brněnské sterilní a nenápadité retrokavárny kouřilo. A přiznám se, že mně to vůbec nepřišlo odstrašující, zdraví nebezpečné, odpuzující, smradlavé či jaké ještě a ať klesnu na úplné dno, nabídka jídel i nápojů a stejně tak i to prosté hospodské prostředí doby dávno minulé mně připadalo atraktivnější než ta zmodernizovaná nekuřácká, neinspirativní a bezhlasá „historická kavárna“ u nás doma.

A tak popíjejíc ze svého půllitru jsem začal přemýšlet o smysluplnosti našich i evropských zákonů typu zákona o zákazu kouření v restauracích a pohostinských zařízení. Kouřilo se v nich po staletí, vždyť kouření je neřest stará jako lidstvo samo a není tak dávná doba, kdy ředitelé firem nebo jiné osobnosti se nestyděli kouřit ani před kamerou. Kouření bylo výrazem jisté nonšalance, pohody, spokojenosti, nadhledu, užívání si života.