Měli bychom si neustále připomínat, proč tam – kdesi v horách Hindúkuše – naši vojáci bojují a někdy, bohužel, umírají. Důvod nelze spatřovat primárně nebo dokonce výhradně v tom, že jsme členy NATO, tudíž „slepě a nesmyslně“ plníme závazky vůči našim spojencům. Členy NATO jsme totiž zejména proto, abychom minimalizovali riziko, že by se nějaká válka vedla na našem území, resp. na území některého spojeneckého státu. Nevěřím, že je možné vytvořit svět bez násilí. A v násilném světě je rozhodně mnohem lepší držet v ruce větší klacek a používat ho tak, abychom si válku udrželi co nejdál od těla. Možná to zní cynicky a žádná kandidátka na korunku pro Miss World by to nikdy ve svém nominačním projevu neřekla, ale já nesoutěžím v žádné soutěži krásy.

Teroristé z Hamásu, kteří ovládají pásmo Gazy, vypálí na Izrael raketu a Izrael na oplátku srovná se zemí místo, ze kterého byla raketa odpálena. Následně OSN odsoudí Izrael za agresívní chování vůči palestinskému lidu. To už je taková diplomatická zvyklost. Ať se na Blízkém východě stane cokoli, může za to Izrael. Na tuto hru přistoupily státy Evropské unie (s čestnou výjimkou České republiky) a USA jsou pod vedením Baracka Obamy zoufale slabé. Hamás útočí zhruba jedenkrát za každé dva nebo tři roky. Průběžně přitom navyšuje dosah a počet svých raket. Zaráží mě, že nad tímto faktem se nikdo v OSN a Evropské unii nepozastavuje. Raketa není žádná maličkost, aby ji bylo možné koupit v supermarketu a propašovat v nákupní tašce. Aby bylo možné zásobovat Gazu raketami, je potřeba mít k dispozici lodě, letadla, překladiště, personál, diplomaty, překupníky a hlavně obrovskou spoustu peněz. To, co teď každý den po stovkách padá Izraelcům na hlavu, je humanitární pomoc Evropské unie palestinskému lidu na raketový pohon.