Rozhodnutí omezit vývoz – rozuměj prodej – zbraní do Ruska totiž zatím v praxi učinily pouze dvě země: USA a Německo. Ani jeden z kroků však s největší pravděpodobností nebude pro ruského prezidenta Putina nikterak zásadní: objem vojenské produkce, kterou dováží Rusko z USA je totiž jen velmi malý, omezení se týká pouze nákupu určitých zbrojních součástek. V případě Německa sice jde hlavně o zastavení obří zakázky za 120 milionů eur (3,3 miliardy korun), obsahem tohoto tendru je však výstavba supermoderního výcvikového centra v ruském Mulinu, nikoliv zbraně jako takové.

„Rusko má dostatečný potenciál, aby to všechno buď vyrobilo samo, nebo koupilo v jiných zemích,“ tvrdí ruští představitelé sebevědomě do médií. A moc dobře vědí, o čem mluví. Evropská unie se totiž v tomto případě zachovala jako chytrá horákyně. Z její strany nezazněla od počátku Krymské krize jediná jasná rezoluce, která by členským státům striktně doporučila omezit s Ruskem obchodní aktivity v oblasti zbrojního průmyslu. A tak zatímco Němci, v skrytu duše ještě stále v područí pocitu viny za masakry druhé světové války, jdou do boje o demokracii se vztyčeným hledím, Česká republika vývoz svého vojenského materiálu do Ruska nikterak neomezuje: do země tak i během pokračující krize na Ukrajině putují například střelivo, lovecké zbraně nebo letecké motory. České ministerstvo zahraničí argumentuje tím, že na evropské úrovni nedošlo vůči Rusku k vyhlášení žádného zbrojního embarga.

„Cherché d´argent“, chtělo by se parafrázovat známý francouzský bonmot. Právě Francie totiž v roce 2011 uzavřela s Ruskem obří kontrakt v hodnotě 1,2 miliardy eur (32,8 miliardy korun) na dodávku vrtulníkových a výsadkových lodí pro ruské námořnictvo. Zakázka je v plném běhu, Rusko již část tendru uhradilo. Co teď? Francouzská vláda tvrdí, že o případném pozastavení kontraktu rozhodne v říjnu, kdy má být dodána první z objednaných lodí, jedním dechem se ale odkazuje na neexistující embargo ze strany EU. Ruská strana navíc přispěchala s oznámením, že v případě zrušení kontraktu bude požadovat odškodné.

Ačkoliv se především ekonomické sankce vůči Rusku této velmoci zcela jistě dotknou, Vladimir Putin, hrající svou životní hru, si alespoň v této části může potuleně smát. Celá Evropská unie totiž mezi lety 2007 a 2011 vyvezla do Ruska zbraně za celkem 900 miliónů eur (24, 7 miliard korun). V porovnání s francouzskou zakázkou je to sice relativně málo, na druhou stranu je to zase docela dost na to, aby si každá ze zainteresovaných zemí (tedy těch, které mají s Ruskem nastaveny zbrojní obchodní styky) spočítala, že se jí v Evropském parlamentu vyplatí obejít zbrojní embargo na Putina obloukem.

Problémem demokracie bývá většinou to, že se vše snaží vyřešit pouze demokraticky. V rámci demokratizace světa naivně předpokládáme, že svět nám oplatí stejně. Ať se to týká Libye, Sýrie, Íranu, situace se pokaždé opakuje: demokratické státy podpoří místní demokracii zbraněmi a velmi brzy se diví, nač vlastně ony demokratické síly v dané zemi tyto zbraně používají. Recept je pouze jeden: jestliže chceme omezit zbrojní program určitého státu, nemůžeme mu zkrátka druhými dveřmi zbraně dodávat. Pokud toto Evropa nepochopí, bude vždy bezzubá a Putin na koni.