Vážený pane předsedající, dámy a pánové, papež František, jehož 11. prosince 2013 časopis Time označil za osobnost roku, se nechal slyšet, že korupce vážně uráží Boha, tím spíše, když má její činnost náboženský podtext. Svatý otec se již od svého nástupu do úřadu v březnu 2013 snaží přimět církevní hodnostáře k větší skromnosti a Vatikánskou banku zbavit zločinné pověsti. Už koncem listopadu 2013 se papež František ve své apoštolské exhortaci či papežském vybídnutí, evangeliu gaudium, zastal chudých na světě, kteří jsou vystaveni diktatuře nemilosrdného trhu. V tomto dokumentu uvedl i tato slova: "Peníze musejí sloužit a nikoliv vládnout." Jeho poznámky vyvolaly zavádějící kritiku amerických konzervativních kněží, kteří zmíněné provolání označili za čirý marxismus. Dokonce napsali, že Ježíš Kristus nebyl socialista, ale kapitalista vyznávající osobní odpovědnost.

Dámy a pánové, papež František rozhodně není žádným zastáncem neosocialismu, jen se vcelku obratně distancuje od radikální kapitalistické ideologie, která je zodpovědná za celou řadu sociálních nespravedlností. Ve svém prvním veřejném vyjádření poté, co vyšlo najevo, že chamtiví vatikánští preláti odolávají jeho snahám o reformu správy a financování svatého stolce, jednoznačně prohlásil: "Dokonce i v církvi působí lidé, kteří místo toho, aby sloužili druhým a mysleli na ně, církev zneužívají. Jsou to kariéristé, kteří lpí na penězích." A pak 6. listopadu 2015 při mši pronesl papež František i tato kritická slova: "Nelze říci, že toto je církev, která pomáhá, která slouží, když místo toho využívá jiné." František dal tedy hned zpočátku svého pontifikátu jasně najevo, že nemá v úmyslu být jen nějakým přechodným papežem, který bude pouze pokračovat na půdorysu myšlenek svých předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Nepřevzal ani jimi hojně užívané dogmata, která mají s běžným lidským životem společného snad jen to, že k sobě pasují jako pěst na oko.

Dámy a pánové, papež František nikomu nevyhlašuje válku, ani nemobilizuje křesťanský svět proti islamistům. Při návratu z Krakova do Vatikánu v roce 2016 dokonce prohlásil, že zdrojem terorismu není islám, ale nespravedlivý společenský řád, kde vládnou peníze a mladí lidé nemají žádnou perspektivu. Ano, značná část katolické hierarchie se netají nespokojeností s novým větrem vanoucím z Vatikánu a chce přečkat pontifikát papeže Františka, přičemž doufá, že se po něm vrátí vše do starých kolejí. A Česká republika? Když na počátku rekatolizace byl až zoufalý nedostatek katolického kněžstva, zejména farářů, a tak do farností byli zpočátku přizváni také cizí kněží, zejména polští. Podobnost s dneškem je nejspíše čistě náhodná. Stejně jako základní kontrast baroka, tedy kulturního stylu, který pronikl do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé návaznosti na expanzi katolické církve.

Vždy šlo ovšem o totéž. Především však o majetek a o údajnou nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným. Římskokatolickou církve jsem nikdy nebaštil, zejména ne tu majetkuchtivou odnož, která se znovu staví všude do popředí, aby vznešeně a šířeji rozepnutými křídly svých obřadů na sebe soustředila pozornost. Ona zjevuje, káže. Ne však všichni jsou takoví. Například třicítka věřících osob v prohlášení nazvaném Křesťané proti zákonu o církevním majetku z roku 2012, k jehož předním signatářům patřila i olomoucká biskupka Církve československé husitské Jana Šilarová, kaplan z Valdic Aleš Jaluška, psycholog Jeroným Klimeš či religionista Ivan Štampach, vyslovuje i toto: Jsme přesvědčeni, že budoucnost církve nelze stavět na majetku z minulosti, ale na současné živé víře a ochotě k oběti. Bez nich je snaha zabezpečit církve marná a sotva dlouhodobě povede k jejich plnohodnotné a pro ostatní úspěšné existenci.