Personální situace v českých nemocnicích je vážná. Na vině je především zdlouhavý a nadmíru komplikovaný systém vzdělávání a nízké odměny, zvláště u sester. V prvním případě už ke změnám dochází, v tom druhém se hlavně slibuje. Vládou proklamované navýšení mezd totiž neznamená automaticky navýšení prostředků krajům, které nemocnice provozují. Na jedné straně jsou sliby a na straně druhé realita: Každá nemocnice si musí víceméně pomoci sama svou výkonností a příjmy od zdravotních pojišťoven.

V praxi se tak běžně stává, že zdravotník v jedné nemocnici dostane za stejnou práci odlišnou odměnu než v nemocnici jiné, a to paradoxně i přestože jsou součástí jednoho holdingu, jak je tomu například v Jihočeských nemocnicích, které provozuje Jihočeský kraj.

Nejhůře jsou pak na tom ty nejmenší nemocnice. Pro mladé lékaře jsou málo perspektivní, a tak se v budoucnu nemusí dařit zajistit provoz všech základních oddělení, jakými jsou chirurgie, interna, porodnice, gynekologie a dětské.

Na vině jsou především nerovné vztahy mezi nemocnicemi a zdravotními pojišťovnami. Menší nemocnice dostávají obecně nižší úhrady za výkony než nemocnice velké, což značně komplikuje jejich provoz i hospodaření. V době, kdy vláda proklamuje zvyšování mezd, hledají zdravotní pojišťovny cesty, jak nemocnicím snížit úhrady za léčbu pacientů. Z pohledu pojišťoven je to logické, chtějí ušetřit. Z pohledu nemocnic je to zničující. Kraj nemá fond, ze kterého by podpořil mzdové nároky zaměstnanců ve zdravotnictví.