Proti průměru EU je zdravotnictví v ČR podfinancované

V České republice se utratí na zdravotnictví 7,8% HDP, přičemž evropský průměr je 9,9% HDP. Podle tohoto hrubého parametru je tedy zdravotnictví v ČR podfinancované a peněz by v něm mělo být zhruba o více než čtvrtinu. Přestože nižší celkový podíl výdajů na zdravotnictví může být dán třeba efektivnějším nákupem léků, tak v rovině personálních nákladů má ČR zcela určitě rezervy. Zásadní otázkou ale je, kde ty peníze vzít, protože ty 2,1% HDP představují zhruba 100 miliard Kč. To donedávna odpovídalo schodku našeho státního rozpočtu, a kdyby tedy měl tyto peníze přidat stát, zdvojnásobilo by se tempo jeho zadlužování. V přepočtu na jednoho člověka jde při cca 10 milionech obyvatel o cca 10.000 Kč ročně na hlavu včetně kojenců. Kdyby se tedy nečekaně ukázalo, že stát ve skutečnosti má tyto peníze navíc, bylo by vhodnější, aby je ekonomicky aktivním prostě nevzal na daních či přidal důchodcům. Čtyřčlenná mladá rodina by tak získala ročně cca o 40.000 Kč více a dvoučlenná domácnost seniorů cca 20.000 Kč více. Lidé by si pak sami mohli vybrat, zdali tyto peníze utratí za své zdraví anebo za ně pojedou třeba na dovolenou k moři.

Dosypat do zdravotnictví ze státního není tedy zjevně reálné, ale zároveň nejde jít cestou plošného zvýšení spoluúčasti. Jednak na ni někteří lidé nyní prostě nemají peníze (což je důsledek zaměření předchozích vlád na budování montoven s levnou pracovní sílou domorodců pro zahraniční investory) a za druhé to v konečném důsledku opět zaplatíme povinně všichni a v širší třígenerační rodině to v součtu vyjde tak nějak nastejno. Jde tedy o stejný konzervativní paternalismus jako plošné zvýšení daní, akorát zabalený v pravicové rétorice namísto levicové. Jedinou realistickou možností je nechat to potřebné navýšení dobrovolně zaplatit lidmi, kteří to zaplatit mohou a mají o to zájem, protože dostanou něco navíc. Dramatické zvyšování nákladů ve zdravotnictví totiž pramení primárně z technologických novinek v oblasti přístrojů a léčiv. Stejně jako v jiných odvětvích ale i ve zdravotnictví musí technologický rozvoj zaplatit tzv. „early adopters“. Tedy lidé, kteří jsou ochotní za zakřivený display telefonu nebo auto na elektřinu zaplatit vpravdě nehorázné peníze, zatímco jejich okolí si ťuká na čelo a čeká, až ta nová technologie bude za dva roky stát zlomek ceny.

Proč umožnit připlácení za nadstandard?

Ochranná lhůta patentů na léčiva by měla být zkrácena, protože technologický rozvoj dnes běží rychleji než dříve, nicméně určitá prodleva vždy zůstane. Stejně tak ve zdravotnictví proto musí mít ti, pro které je to prioritou, možnost si připlatit přímo nebo připojištěním za nadstandard a umožnit tak vznik novinkám, které budou za pár let dostupné všem ve standardu. Ve zdravotnictví pak onen standard musí být v souladu s ústavou dostupný všem pojištěným bezplatně. Skutečnost, že peněz ve zdravotnictví není nekonečně mnoho, tedy není tou největší překážkou v řešení jeho aktuálních problémů. Zásadním problémem je to, že si aktuálně nelze v našem zdravotnictví nijak vybrat a nikdo si nemůže dobrovolně a legálně připlatit na dražší variantu.